Česká Skalice - "A co je na mně, prosím vás, tak zajímavého?" zeptal se s rozpaky před necelým měsícem archiváře Vojtěcha Šustka válečný veterán Jiří Pavel (95).
Zájem historiků či novinářů o jeho dramatické životní osudy uváděl hrdinu od francouzského Dunkerque vždy v údiv. Nechápal ho.
Pokaždé proto stočil řeč na kamarády, kteří zahynuli v boji s nacismem. Třeba na parašutisty Adolfa Opálku či Oldřicha Pechala. To byli podle něj vlastenci, o kterých stojí za to hovořit a připomínat si je.
Jiří Pavel, jeden z nejskromnějších bojovníků proti nacismu a odpůrců komunismu, zemřel v pátek v odpoledních hodinách.
Modlitba pod sv. Václavem
Obrat v životě Jiřího Pavla znamenala návštěva Prahy 15. března 1939, jejíž ulicemi při obsazování zanikajícího Československa projížděly zrovna jednotky nacistického wehrmachtu.
Zoufalý Jiří Pavel stál tehdy v centru Prahy pod sochou svatého Václava a modlil se za to, aby byl v boji s nacisty užitečný. Bylo mu jen sedmnáct let.
Krátce na to zanechal při odchodu do školy rodičům dopis na rozloučenou a vyrazil na komplikovanou cestu přes Slovensko, Polsko, Podkapatskou Rus, Maďarsko a Jugoslávii do Francie, kde se později zapojil do bojů proti postupujícímu wehrmachtu.
"Především silná víra, vlastenectví a zodpovědnost nejen za sebe, ale i za národ, přiměla Jiřího Pavla po porážce Francie k absolvování diverzního parašutistického výcviku při britském Velitelství zvláštních operaci (Special Operations Executive, SOE - pozn. red.)," vysvětluje Vojtěch Šustek, jenž se s Jiřím Pavlem v posledních letech velmi sblížil.
Při otázkách na osobní Pavlovy osudy z něj ale Šustek musel páčit doslova každé slovo. O to ochotněji ale Jiří Pavel mluvil o kamarádech, na které podle něj stálo za to vzpomínat.
"Nepřipouštěl si, že by právě on měl ve svém životě konat něco výjimečného. Sám sebe ze svého vyprávění až umíněně vytěsňoval," vzpomíná archivář Šustek.
Tedy i své činy při urputných bojích během obléhání přístavu Dunkerque na konci druhé světové války, kdy Jiří Pavel velel tanku.
"Autentičnost, optimismus a vnitřní síla Jiřího Pavla byly natolik přesvědčivé, že jsem i z našeho nedávného setkání odcházel nabit energií. A není to jen můj pocit, ," svěřuje se Vojtěch Šustek.
Se stejným poznatkem se mu podle něj svěřili i lidé z nejrůznějších sociálních vrstev, intelektuálové, dělníci či vojáci. "Považuji za velké štěstí, že jsem se poznal s tak charismatickým člověkem," dodává Šustek.
Typická byla i Pavlova reakce na to, když se k němu před dvěma lety vloupali v České Skalici zloději, aby si odnesli jeho bojové řády i s dekrety. Jejich cena dosahuje v tom případě na burzách až desítky - a v ojedinělých případech i stovky - tisíc korun.
"Když to těm lidem přinese štěstí, tak ať si ho užijí," zareagoval tehdy Jiří Pavel, jakkoliv si válečných vyznamenání a řádů cenil. Ale jak říkal: život kvůli nim nenasazoval.
Nikdy neztratil víru v lidí, o čemž svědčí i jeho nedávný finanční příspěvek na opravu chátrajícího pomníku v britském Leamingtonu (sídlo čs. obrněné brigády za druhé světové války - pozn. red.) věnovaného československým letcům, parašutistům i všem vojákům, kteří bojovali proti nacismu.
Do Leamingtonu Jiří Pavel poslal 1000 liber - zhruba 30 000 korun.
Pro vás jen práce v kamenolomu či v kravíně
Poválečný komunistický režim se s Jiřím Pavlem, západním vojákem, který bojoval proti nacismu na "nesprávné straně" nemazlil. I on se ocitl za mřížemi.
"Po válce jsme se vrátili sice domů jako vítězové, avšak režim nás brzy přesvědčil o tom, že my jsme to vlastně nevyhráli," vzpomínal Jiří Pavel.
V Československu se pak mohl živit jen v kamenolomu a jeho britská manželka Beatrice v kravíně.
V šedesátých letech využili krátkého politického uvolnění a emigrovali do Velké Británie. Do rodného kraje v České Skalici se Jiří Pavel vrátil až před třemi lety. Krátce poté ho zloději okradli o veškerá vyznamenání a další cennosti.
Podle Eduarda Stehlíka, šéfa odboru pro válečné veterány ministerstva obrany, zůstával Jiří Pavel vnitřně neobyčejně pevným člověkem.
"Dokonce bych řekl, že tento mimořádně slušný člověk byl v mnoha ohledech tvrdý jako skála. Nikdy také ani ani o píď neuhnul, když se setkal s nespravedlností. Jemu podobných jsem potkal v životě jen několik," svěřuje se Stehlík.
"Táta byl vždy velice skromný a pracovitý člověk. Nikdy nezveličoval svoje bojové zásluhy," dodává veteránův syn Jiří.
"To se v jiných případech, bohužel, občas stává," uzavírá vojenský historik Jindřich Marek.
Poslední rozloučení s Jiřím Pavlem je ve čtvrtek 4. července ve 14.00 v chrámu Páně Nanebevzetí Panny Marie v České Skalici.
