Zatímco na základních školách existuje sexuální výchova, na středních či vysokých školách už tato problematika moc prostoru nemá. Mělo by se tam o tomto tématu mluvit víc?
Na středních školách je to důležité téma, chodí tam mladí lidé, kteří dospívají, a je důležité, aby jim škola pomohla vysvětlit, jak se orientovat v tom, co sami prožívají, nastavila normy chování a ukázala studentům, proč je důležité je dodržovat. Jsou tam vzdělávací oblasti, které se násilí, sexuality nebo vztahu mezi ženami a muži dotýkají, spíš však okrajově. Existují i různé preventivní programy. Situace se liší škola od školy a na řadě z nich tato problematika není integrována tak, aby to odpovídalo její závažnosti. Bohužel není daný žádný rámec, který by zaručoval, že se toto téma na všech školách alespoň v nějaké míře a hlavně odpovídajícím způsobem projedná.
Hovoří se na základních školách při sexuální výchově i o násilí, nebo je to téma pořád spíše tabu?
Situace se liší na jednotlivých školách podle toho, nakolik kompetentní se učitelé v této oblasti cítí. Je řada učitelů, kteří jsou v tom velmi otevření, dávají jasné informace, nebo pomáhají korigovat informace, se kterými se dospívající setkávají na internetu. Školy obecně mají prostor se této problematice věnovat, je ho ale méně než dřív. Došlo totiž k redukci učiva, a to i v oblasti týkající se sexuálního chování, protože bylo nutné najít prostor pro digitální gramotnost.
Takže je na škole, jak moc se této oblasti bude věnovat. Je ale naivní se domnívat, že pokud se na školách nebudeme se studenty o sexu bavit, nedozvědí se o něm jiným způsobem. Výzkumy ukazují, že většina dětí se setkává s informacemi o sexu v brzkém věku, a to hlavně na internetu. O to víc je důležité, aby škola vytvářela prostor se o těchto tématech bavit.
V kolika letech se tedy děti s tématem sexu poprvé setkají?
Pokud nemluvíme o osvícených rodinách, ve kterých se citlivě reaguje na to, co děti aktuálně zajímá, tak lze říci, že jsou děti konfrontovány se sexem ve chvíli, kdy zůstanou samy na internetu. Tedy často již na prvním stupni základní školy. Bohužel je na internetu téma sexu všudypřítomné, i když třeba dítě hledá informace o svém oblíbeném sportu nebo počítačové hře.
Také je důležité myslet na přirozený zájem o sexualitu během nastupujícího dospívání. Kvůli němu se začnou sexuální témata řešit přímo mezi vrstevníky. Výsledkem je třeba to, že podle výzkumu dr. Kamila Kopeckého (vedoucího projektu E-Bezpečí z Univerzity Palackého v Olomouci, pozn. red.) z roku 2018 provozuje 16 procent dětí ve věku od 8 do 17 let sexting (rozesílání zpráv, fotografií či videí se sexuálním obsahem, pozn. red.). Považuji proto za velmi důležité, aby děti a dospívající měli možnost dostat ve škole korektivní informace.
Mělo by se podle vás se sexuální výchovou začít už ve školkách?
To, že jsme muži a ženy, že máme nějaké pohlaví a že k životu patří také jejich užívání, je informace, která má zaznívat v přiměřené míře a vhodným způsobem už v předškolním věku. Malé děti se už tehdy ptají, jak přichází na svět miminka, a je na místě, aby dostaly relevantní odpověď. Stejně tak děti na prvním stupni. Jedna věc je mluvit o sexualitě a našich potřebách, to můžeme nechat starším dětem. Druhá věc je mluvit s malými dětmi o vztazích mezi lidmi a o tom, jakou roli v nich hraje sexualita. Je přece logické, že už v tomto věku s dětmi mluvíme o vhodném způsobu chování, o vzájemném respektu. A v souvislosti se sexualitou je podle mě potřeba říct už dětem ve školkovém věku, že dospělí lidé mají mezi sebou i fyzickou intimitu, ale také to, že ony samy se nemohou dotýkat druhých lidí na intimních partiích, nebo jak se mají zachovat, kdyby se to stalo jim a podobně.
Nemohlo by začlenění kontroverznějšího tématu sexuálního násilí do školní osnov narazit na odpor rodičů? Vzpomínám si třeba na případ, kdy měla na školu přijet přednášet sexuoložka a vysvětlit dětem, čím si prochází jejich transsexuální spolužák. To se nelíbilo jednomu z otců dětí, který si kvůli tomu stěžoval České školní inspekci…
Zcela jistě by se to s odporem některých rodičů setkalo. Školy se toho určitě obávají, a možná i proto některé toto téma radši upozaďují. Druhým kamenem úrazu je, že jen velmi málo vyučujících má kvalifikaci učit o sexuální výchově. Přitom by se o tomto tématu mělo přirozeně hovořit i v jiných předmětech, jenže učitelé se na to necítí. A proto to v těch školách neprobíhá tak, jak by bylo vhodné. Sexuální výchova do škol však patří. Podle mě je dokonce povinností škol, aby se tomuto tématu věnovaly. Patří to k tomu porozumět, co znamená být člověkem.
Při debatách o tom, nakolik by se sexuální výchova měla objevovat na školách, však zaznívají názory, že je to téma, které patří do rodin…
S tím já nesouhlasím. Není jisté, že se toto téma v každé rodině skutečně bude probírat. A je nesmyslné nechat děti, aby se o tom dozvídaly třeba jen přes internet nebo od spolužáků. Takže na školách by se to určitě vhodným způsobem pojednávat mělo. A to, co jste předtím zmínila, že přijede odborník, aby dětem pomohl zpracovat něco, co se děje u nich ve třídě, pokládám za velmi vhodný krok, ke kterému škola přistoupila. Děti potřebují porozumět tomu, co jejich spolužák prožívá a jak se k němu mají chovat, aby ho nezraňovaly.
Říkáte, že sexuální výchova do škol patří, na druhou stranu ale také to, že někteří učitelé si s tímto tématem nevědí rady. Co s tím? Měla by se tomu přizpůsobit výuka na pedagogických fakultách, nebo by to školy měly řešit právě cestou externích odborníků?
Ideálem by byla kombinace obojího. Výhoda odborníků "z venku" je v tom, že to jsou cizí lidé, a děti jsou s nimi díky tomu otevřenější, tolik se nebojí pokládat dotazy. Zároveň ale naopak to, že tuto osobu děti neznají, může být pro některé z nich svazující. Myslím proto, že je důležité, aby se s tímto tématem naučili nakládat i vyučující, aby uměli být dospívajícím dětem oporou. Stejně jako se dítě může zeptat učitele, co má dělat, když má doma problémy, nebo když je smutné, učitelé by měli být schopni dokázat poradit a podpořit děti i v pochybnostech týkajících se sexuality a dospívání jim ulehčit. A vedle toho by měli na školu jezdit přednášet i externí odborníci, pokud to škola dokáže dobře do svého programu zakomponovat.
Myslíte, že to, co se nyní děje okolo Dominika Feriho, povede k tomu, že se v Česku začne o sexuálním násilí víc hovořit?
Vnímám to v tomto ohledu velmi pozitivně. Je mi samozřejmě líto, že k tomu došlo, na druhou stranu vidím, že spousta reakcí, které se okolo toho objevují, jsou odmítavé, stojí v nich, že je takové chování nepřístojné. A tyto reakce jsou podstatně častější, než byly před deseti, patnácti lety. Věřím proto, že česká společnost se v bagatelizaci sexuálního násilí a obtěžování posouvá a doufám, že díky této kauze se posune ještě výrazně dál.
Čím si vysvětlujete, že se česká společnost za těch deset, patnáct let v tomto ohledu posunula?
Domnívám se, že jde o kombinaci více příčin, ale vyzdvihla bych dvě. Jednou je to, že má více lidí zkušenost se studiem či zaměstnáním v zahraničí, kde se o sexuálním obtěžování a násilí mluví seriózně a jednoznačně kriticky. Druhou příčinu vidím v médiích. O tématu se informuje častěji a s větší vážností. Novinářky, jako je Jana Ciglerová nebo Sylvie Lauder i další, vidí jeho systémovou povahu. Ocenila jsem, jak věcně například informovaly o kampani MeToo, kterou část veřejnosti shazovala. To, že se diskurs mění, je vidět třeba na tom, že dnes se už jen výjimečně setkáme s tím, že by někdo mluvil o harašení - snad už všichni vědí, že takové zlehčující slovo k tak závažnému chování nepatří.
Na druhou stranu, jak říkáte, část lidí hnutí MeToo shazovala, nesouhlasila s ním. A i teď spousta lidí píše, že ženy, které obvinily Feriho z obtěžování, se měly obrátit na policii, že se neměly ozývat až teď, nebo jim nevěří. Feri je navíc populární osobnost. Nemůže to tedy naopak nahrát tomu, že se sexuální násilí bude dál zlehčovat?
Nelze předpokládat, že by všechny reakce stoprocentně podpořily oběti, je to náročné téma. Já osobně ale vnímám posun. Pozoruji větší přijetí toho, že sexuální obtěžování a násilí je špatné, lidé se domnívají, že je potřeba se jím zabývat a nezlehčovat ho. A zdá se mi, že takových názorů je výrazně víc než dřív. Feri je sice uznávaný člověk, ale v tomto - pokud se obvinění potvrdí - se dopustil velkého přešlapu. A myslím, že to může být využito k tomu, že se o sexuálním násilí v české společnosti bude více a kritičtěji uvažovat.
Jak si česká společnost stojí, co se týče vnímání sexuálního násilí?
Česká společnost je v tomto ohledu stále spíše odmítající, bagatelizující. Je tu velké množství lidí, kteří věří mýtům okolo sexuálního násilí. Například si myslí, že si za to oběti mohou samy, protože se chovaly nevhodně, provokovaly, nebo to říkají proto, aby mohly někoho osočit. Takže určitě je tady docela velká tendence to zlehčovat. Dobrou ukázkou je skutečnost, že jsme jednou z posledních zemí EU, která odmítá ratifikovat Istanbulskou úmluvu. Ale vnímám v této oblasti v posledních letech posun a stále více lidí sexuálnímu obtěžování a násilí říká ne. Snad jich po této kauze ještě výrazně přibude.
Stále tu však je tendence zlehčovat sexuální násilí. Čím to je, že někteří lidé nevěří obětem sexuálního násilí a obviňují je z toho, že si to vymyslely?
Myslím, že to jde hodně na vrub právě nedostatečnému povědomí o tom, co znamená sexualita a sexuální násilí. Je to i genderová záležitost, která se týká toho, jak jsou nastaveny vztahy mezi ženami a muži. Česká společnost silně znevažuje genderovou rovnost, nepokládá ji za důležitou hodnotu. Často se objevují názory, že gender není nic, co si zaslouží naši pozornost. Ale to není pravda, protože máme nějaké zažité představy o naší společnosti, o tom, jak se k sobě mají chovat ženy a muži. A bohužel velká část naší společnosti si pořád myslí, že muž má být ten aktivní, lovec, a žena má být ta, která se nechává lovit. A takováto představa v důsledku legitimizuje to, že muži někdy bývají k ženám až agresivní.
Ženy, které se svěřily Deníku N, uvedly, že na policii nešly i proto, že se bály, že jim nikdo neuvěří, protože Feri je známá osobnost. Jak často je podle vás v Česku promlčen sexuálně motivovaný násilný čin, protože se oběti bojí promluvit?
Toto sleduje Výbor pro prevenci domácího násilí a násilí na ženách, což je poradní orgán Rady vlády pro rovnost žen a mužů. A podle něj se to děje velmi často, podle odhadů je většina případů promlčena. Je proto potřeba osvěta veřejnosti a zároveň lepší informovanost, aby oběti věděly, jak mají čin oznámit, co je čeká, když to udělají, do čeho jdou. A když si budou oběti jisté, že je to bezpečné a že mají zajištěný spravedlivý proces, podíl těch, které násilný čin ohlásí, se zcela jistě zvýší.
Dominik Feri je politik, známá osobnost, ženy se bály, že proti jeho slovu nemají šanci. Jaké ale mohou být jiné důvody obětí, že sexuální násilí nenahlásí?
Z našeho výzkumu sexuálního obtěžování vyplynulo, že poměrně častým důvodem je nejistota, že to, k čemu došlo, skutečně překračuje hranice. Ti lidé vnímali, že to pro ně bylo nepříjemné, cítili, že to nebylo v pořádku. Ale neměli pro to jasné pojmenování, neměli o co opřít své přesvědčení, že toto chování už překročilo meze a že když se ozvou, budou v právu. Ze zahraničí je známo, že když se veřejně popíší typy nevhodného chování, situace se změní. V tu chvíli totiž oběti mají jistotu, že to, co se jim stalo, nebylo v pořádku, že mají právo se ozvat. Takže jsme opět u transparentnosti.
Když školy nebo pracovní organizace jasně deklarují, že jsou proti obtěžování a násilí, vyzvou, aby se lidé ozvali, pokud se s ním setkají, poradí, jak to mají nahlásit nebo jim vysvětlí, co je bude čekat, když to udělají, tak se lidé nebudou muset obávat, že se to proti nim celé otočí. To je důležité. A paradoxně taková transparentní pravidla chrání i ty, kteří jsou obviněni. Protože i oni tak budou mít zaručený spravedlivý proces prověřování situace, budou mít například jistotu, že se na něm nebudou podílet lidé, kteří jsou ve střetu zájmu. Takže když je takový proces dán předem, je to výhodné i pro obviněné.
Zaznamenala jsem také názory, že když se ty ženy bály jít na policii, mohly se obrátit na psychologa, neziskovou organizaci či někoho jiného, kdo by jim pomohl právě třeba v následné komunikaci s policií…
Pokud jste obětí, je to velmi traumatické, máte velkou nejistotu, že za to, co se vám stalo, nenesete vinu, že jste v právu označit viníkem někoho jiného. V Česku stále existují mýty o tom, že za sexuální napadení si žena může sama, protože byla na nevhodném místě, nevhodně se chovala nebo byla nevhodně oblečená. A to vše přispívá k tomu, že se ženy-oběti cítí nejistě. V žádném případě bych je neobviňovala z toho, že se na nikoho neobrátily.
Navíc je i v psychologii známo, že když prožijete nějaké trauma, často si tu zkušenost uvědomíte až se značným časovým zpožděním. Může to třeba být, když někdo na to téma zavede rozhovor, nebo zaslechnete příběh někoho dalšího a podobně. Až to oběti otevře oči a konečně si uvědomí, že to, co se jí stalo, nebylo v pořádku. Takže z psychologického hlediska je pochopitelné, že se ty ženy okamžitě neobrátily na policii ani nikoho jiného, a v žádném případě bych to automaticky nepokládala za znevážení věrohodnosti.
Je to poprvé, co byl v Česku veřejně obviněn politik z toho, že sexuálně zneužíval ženy. Jaké to podle vás bude mít dopady na společnost?
Uvidíme podle toho, jak to dopadne, nakolik se těmto ženám dostane férového přijetí a spravedlivého vyšetření jejich případu. Pokud se tomu tak stane, pak to pravděpodobně otevře stavidla. Bylo by naivní si myslet, že to byl v Česku ojedinělý případ, sexuální násilí je systémový jev. Pokud však férovost nebude a bude docházet ke znevažování, tak to naopak může oběti odradit.
Právnická fakulta, kde Feri donedávna studoval, uvedla, že o ničem netušila a že zřídí post studentského ombudsmana. Jaké další mechanismy byste fakultě doporučila nastavit, aby minimalizovala riziko, že se něco takového bude opakovat?
Je dobře, že se k tomu fakulta takto postavila, že hned přemýšlí nad systémovým řešením. Studentský ombudsman je určitě jedna z cest, ale samo o sobě to nestačí. Chce to školení v této problematice, komisi, která takové situace bude řešit, protože podobné případy nemůže řešit jeden ombudsman. Co kdyby to byl známý oběti nebo násilníka? Vždycky musí spolupracovat s dalšími osobami. Na zahraničních univerzitách bývá třeba pevně jmenovaná etická komise, ze které se vybírají osoby, které řeší jednotlivá oznámení. Někde taková komise předem neexistuje, ale pokud se něco takového nahlásí, univerzita vytipuje a osloví lidi, kteří v komisi zasednou a prošetří to. Vybírají takové lidi, kteří nejsou ve střetu zájmů, aby byli nestranní.
Důležitý je také etický kodex, ve kterém bude jasně napsáno, jaké chování je na půdě školy nepřípustné, takový dokument by měl pojednávat i o sexuálním obtěžování. Je zkrátka důležité, aby se i studenti a studentky vysokých škol dozvěděli, že je takové chování může potkat, že to je nepřípustné a aby věděli, co v takové situaci dělat. Takovou informaci by měli dostat už na začátku studia. Už při imatrikulaci studenti slibují, že se budou řídit pravidly, které ve škole platí. A pokud by součástí těchto pravidel bylo i to, že si studující musí projít tato pravidla, byla by to deklarace toho, že to ta škola bere vážně a studenti by oficiálně potvrdili, že tato pravidla akceptují.
