Rok 13 změnil českou politiku. Někteří dokonce tvrdí, že se změnil politický režim, ve kterém jsme po roce 1989 žili. Každopádně byla na hlavu postavena naše představa o tom, co v Česku znamená „politik".
Už v prezidentské volbě se objevily úplně nové typy postav. Třeba kandidát Vladimír Franz, hudební skladatel, výtvarník, vysokoškolský pedagog, právník, básník, dramatik, výrazný tím, že je potetován od hlavy až k patě a nevypadá jako Čech. Dříve koketoval se skinheady. Jako kandidáta si ho vybrali studenti: spustili facebookovou iniciativu Vladimír Franz prezidentem a nebylo jasné, jestli to vlastně berou vážně. Franz však jejich výzvu přijal a získal v prvním kole 351 916 hlasů. Neobyčejný úspěch bizarního kandidáta. Jasné znamení, že se obraz politika v Česku mění. Přesně řečeno se mění představa, jakého politika si lid přeje.
V prezidentské volbě se objevil také Tomio Okamura. Podnikatel v cestovním ruchu, viceprezident Asociace českých cestovních kanceláří a agentur, Moravák japonského původu milující luxusní auta. K rasismu nemá daleko - navrhoval třeba, aby se občané romské národnosti z Česka vystěhovali do „svého státu". Nakonec mu vnitro neuznalo potřebných 50 tisíc podpisů, které ke kandidatuře na Hrad potřeboval.
Bizár a naštvaný populista
Franz je jiný, nečeský, ale nekandidoval se sám, do voleb ho postrčili studenti. Jejich záměr byl jasný: nabídnout někoho brutálně, provokativně jiného. Výběr potetovaného Franze byl de facto taky odsudkem režimu po roce 1989. Byl to vzkaz: staré týpky už nechceme. Nazdar.
Zatímco Franze těžko charakterizovat, nejlépe sedí výraz „bizár", Okamura je ukázkový populista. Úspěšný populista - loni v říjnu skočil do senátních voleb a uspěl. Stal se nezávislým senátorem za obvod Zlín. Založil hnutí Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury a ve sněmovních volbách získal stejný počet poslanců jako lidovci.
Přitom program tohoto nepolitického politika v podstatě kopíruje název jeho strany: přímá demokracie jako zaručený lektvar úplně na všechno. Referendum naprosto o všem, co lidi napadne. Jednoznačná utopie, odpovědnost se přenese na „lid" neboli na voliče referend. Totální Absurdistán, ale Okamura získal 6,88 procenta hlasů do Sněmovny, 14 poslanců. Skoro nepochopitelné. Jiné.
Okamurův úspěch stojí na primitivní kritice poměrů. Vše vyjadřoval volební slogan Úsvitu: Konec bordelu a korupce. Celkem 342 339 voličům to jako program stačilo. (Mimochodem velmi podobný počet hlasů, jaký získal Vladimír Franz v prezidentské volbě.) Okamura vypadal naštvaně, odhodlaně. O nějakém jeho programu se nedá mluvit. Lidi nevolili vizi, ale Okamuru. A bylo jim fuk, že se spojil s tak obskurní postavou jako Vít Bárta, který toho času opět čelí obvinění. I když úplně fuk jim to asi nebylo, protože Bárta do Sněmovny nakonec neprošel.
Okamura je zjevně prototyp politika 2013: nebyl v žádné straně, nedělal politiku, přichází „zvenčí", tudíž má právo aspirovat na to, „být náš". (Můj ne.) Věčně jste ho mohli vidět v televizi; jak se něco šustlo s nějakou cestovkou, Okamura se zjevil na obrazovce. V kampani vedl silné řeči, že se to všecko musí dělat líp. (Nikoli jak.) A že až doteď bylo všecko, ale úplně všecko špatně. A je též velmi neobvyklý, nečeský typ veřejné osoby.
Logiku to nemá, tak to bereme
Králem neopolitika vzor 2013 se ovšem stal Andrej Babiš. Stoprocentní majitel Agrofertu, miliardář, který naší mateřštinou mluví tak, že by to měl v základní škole z češtiny mezi pětkou a šestkou. Zatímco Okamura je z půlky Japonec, Babiš je Slovák. V televizi mluví jako jeřábník nebo kopáč na pivu v hospodě. Není to ani čeština, ani slovenština, ale tryská z něj pod tlakem. Vypadá jako člověk „co na srdci, to na jazyku". Kupuje si davy svojí přímočarostí. Ale věřit, že je byznysmen, jehož jmění činilo podle finančního časopisu Forbes začátkem roku 2013 dvě miliardy dolarů, a je tak 736. nejbohatší člověk na světě, „přímočarý", by byla hodně nezodpovědná naivita.
Takže zde najdeme zase několik shodných prvků: nečeský typ. Jako by se Češi styděli sami za sebe. Úspěšný. Volili ho částečně voliči ČSSD. Možná i voliči KSČM... Přitom Babiš je, jak už řečeno, miliardář. Logiku to nemá žádnou. Ale to by právě mohl být jeden ze základních stavebních kamenů neopolitika: LOGIKU TO NEMÁ. Nedává to smysl. Protože jde o odmítnutí původního smyslu.
Další důležitý prvek Babišovy rétoriky: všecko po roce 1989 bylo až doteď špatně (maličko to přeháním, ale v zásadě to tak Babiš i Okamura říkají). U Babiše má ono zavržení polistopadové politiky (v níž se stal světovým miliardářem, tak špatně fungovala), nebo zavržení polistopadového režimu, ještě jeden bizarní, absurdní, šokující prvek. Na Slovensku byl vylustrován jako agent StB.
Ještě před rokem dvěma u nás zřejmě panovala většinová, byť vlažná shoda, že komunistická tajná policie a její spolupracovníci byli zlo. Které by se nemělo vracet. To nechceme. Dokonce ani bývalí bolševici nebyli nijak extrémně, většinově preferováni. Ale Babiš tu hráz prolomil. S nálepkou bývalého agenta StB, kterou mu díky dochovaným dokumentům StB přilepil slovenský Ústav paměti národa (ÚPN), a s osobní historií dlouholetého komunisty se stal vůdcem nejúspěšnějšího hnutí sněmovních voleb.
Názory mění ve vteřinách
Pro pořádek dodejme, že Babiš spolupráci s StB popírá a soudí se s ÚPN, že agentem nebyl. Ale zároveň je jasné, že se spolu s komunisty a ČSSD chystá zrušit lustrační zákon. Komunisté mu vůbec připadají naprosto normální. Však jistě i on, bývalý komunista, sám sobě připadá normální. Tak například Babišovo ANO v těsné spolupráci s KSČM nepustilo Miroslava Kalouska do role místopředsedy Sněmovny. S předsedou bolševiků Vojtěchem Filipem však problém nebyl.
Další typický rys neopolitika 2013 Andreje Babiše: názory mění ve vteřinách. Jako by o nějaký stabilní postoj vůbec nešlo (na to si hráli „staří" politici, noví takovou nepohodlnou zátěž nepotřebují). Příklad. Babiš horem dolem tvrdil, že chce být v příští Sobotkově vládě ministrem financí. Jakmile se ukázalo, že mu v tom brání lustrační osvědčení (vnitro by mu dnes nemohlo vydat čisté, negativní), že ho na ministra prezident Miloš Zeman nepustí, neboť tady se rozhodl dodržovat „idiotské" ústavní zvyklosti, Babiš bez mrknutí oka změnil názor: bude tedy vicepremiérem. Ten žádný čistý „lustrák" kupodivu nepotřebuje. Ještě později Zeman pravil, že pokud v prosinci projde prvním čtením zákon o státní službě, pak Babiše ministrem financí jmenuje. Babiš se další změně opět nebránil.
Jiný příklad. Babiš dnes a denně vykládá, jak chce změnit stát, jak se obětoval pro stát, aby to tu zlepšil (stejně to dělal v roce 2010 Vít Bárta). Zároveň ale jedním dechem říká, že pokud nebude po jeho, klidně zůstane v opozici nebo vyvolá předčasné volby. Dokonce tím v podstatě vyhrožuje. V rozhovoru pro Právo (30. listopadu) redaktor poznamenal, že se Babiš kvůli lustračnímu osvědčení možná vůbec nedostane do vlády. Majitel Agrofertu na něj vyjel: „Tak se nedostanu. Budou předčasné volby a voliči karty rozdají znovu a ANO získá ještě víc procent." Přitom předčasné volby státu uškodí. (Vláda se dala celkem snadno sestavit.)
Věta „ANO získá ještě víc procent" je pro neopolitika typu Babiše či Okamury typická. Oni sami sobě naprosto, stoprocentně věří. Jsou totálně sebejistí. I to je značně nečeské, na to tu nejsme zvyklí, to lidi přitahuje.
„Všecko po roce 1989 bylo špatně"
Shrňme si to: sebejistota, populismus, všecko po roce 1989 bylo špatně, samá korupce a bordel, jen se kradlo, prudké změny postojů, logika jako zbytečnost. Plus program v jedné větě: Všecko spraví přímá demokracie (Okamura). Nebo: Stát se má řídit jako firma (Babiš).
Objevují se i jiní noví politici, třeba prezidentův kancléř a bývalý předseda Zemanovců (SPOZ) Vratislav Mynář. I on je podnikatel (jeho příjmy plynuly kupříkladu z vymáhání dluhů), i on má, podobně jako Babiš, potíže se státem - Národní bezpečnostní úřad mu stále ještě nevydal bezpečnostní prověrku na stupeň tajné, takže to vypadá, že rozhodně není v pořádku. A přece Mynář mezi neopolitiky nepatří. Není dost bizarní, spíš působí jako prezidentův poskok. Není osobitý, slouží jako náhradní ústa Miloše Zemana. Mynář je moc sluha, sluha na Hradě, sluha možná i na ruské ambasádě. Voliči ho za neopolitika nepovažují, v této soutěži neuspěl, i když byl v televizi před volbami pečený vařený.
Zato Okamura a Babiš, to jsou synové úspěchu, k němuž by se mnozí tak rádi přifařili. Jsou zábavní, ostří jak samurajský meč nebo uniklý čpavek, útoční, suverénní. Ne tak nudní jako Bohuslav Sobotka nebo Miroslava Němcová.
Hloupé je, že tihle výrazní pánové zjevně a celá léta jedou na sebe. Babiš je hegemon. Úspěšný hegemon. Ale nikdo neví, co od něj čekat. Jen se dá tušit, že ANO řídí on. Stejně jako Úsvit je jen a jen Okamurův. Stejně jako Věci veřejné byly jen a jen Víta Bárty a jeho firmy.
Chvála nudné demokracie
Otravní, nepovedení, staří politici mají jednu dnes opovrhovanou výhodu. Musejí se dohadovat se svou stranou. Jsou na ní závislí. Musejí mít nějaký ten program (který jim pak hegemoni rozbíjejí). Ano, mají ve straně kmotry, potýkají se s jedním malérem za druhým, ale pořád jsou závislí na demokratické soutěži. Naposledy se to ukázalo v ČSSD, když její členové odmítli puč Michala Haška.
Staří politici nevlastní svoji stranu. Uznávají mimo jiné, že střet zájmů (třeba vlastnit a řídit obří firmu a stát se zároveň členem vlády) není v pořádku, ohrožuje nás to. Když staropolitici selžou, půjdou od válu. Buď hned, nebo až po čase, ale rozhodně půjdou. Když však politik svoji stranu platí a vlastní, o svém odchodu si rozhoduje sám. (A s jeho odchodem zanikne i strana nebo hnutí.)
Jak dopadne soutěž neopolitik kontra starý politik? Nějaký čas ještě bude silnější ten první. Lid, který odmítá brát věci do svých rukou, touží po silné ruce, která to vyřeší za něj. Až se zklame, a ono je takřka stoprocentně jisté, že se zklame, vrátí se s úlevou k demokracii. A jistě ne k té referendové, okamurovsky přímé. Za pár let se voličům přejí i zemanovský trend autokratický. Proč? Protože i ten nejprostomyslnější občan zjistí, že přes všecky ty megasilácké řeči a velejednoduché recepty se věci k lepšímu nevyvinou. Žádný Babiš, Okamura, Franz či Zeman to tu nezmění. To budeme nakonec muset udělat my.
