Rok v úřadě sice Miloš Zeman oslaví až začátkem března, ale symbolickou tečku za ním udělal už vánoční projev. Respektive vánoční poselství, jak byla čtvrthodinka oficiálně nazvána. Když k tomu připočteme i volební kampaň, měl Miloš Zeman rok na to, aby nám představil svůj prezidentský myšlenkový koncept, své skutečné ideály a vize hodné toho slova - a my měli šanci je pochopit, vstřebat, přijmout či odmítnout.

Nic z toho se ale vlastně nestalo. Zemanovo celoroční poselství bylo takové jako to vánoční - tedy víceméně prosté hlubších myšlenek.

Kdyby měl teď Miloš Zeman zakládat svou prezidentskou knihovnu nebo institut, není příliš jasné, čím by je naplnil. Pokud ne sdružením přátel Miloše Zemana.

Václav Havel i Václav Klaus byli státníci s čitelnou politickou filozofií, uměli ji formulovat a rádi ji zhusta předkládali ostatním. I jako politici pilně publikovali. Oba, v různé míře a různým způsobem, byli svými názory mezinárodně proslulí. Zanechali svůj „duchovní" odkaz.

Zeman sice absolvoval 620 setkání a nedá se říct, že by byl líný. Ale v prvním roce na Hradě neinspiroval, nedokázal předkládat myšlenky, které by vystihovaly ducha doby a její spodní proudy. Které by oslovily společnost. Místo toho se intenzivně, až příliš intenzivně, věnoval praktické politice, politickým bojům a paralelnímu vládnutí. To bylo jeho Téma. Skrze něj, ne „doplňováním" politiky o „filozofičtější" hradní rozměr, zanechával stopu.

Nebo spíš jako výsměch ryl brázdu do anglického trávníku: „Já budu volit Zemanovce. A vy?"

Kdyby se držel zpátky v tradičních prezidentských mezích, neměl by mnoho co nabídnout - byl by to spíš úřednický, šedivý prezident.

Prezident-novinář

Asi nejzajímavější myšlenkový odkaz prezidenta Zemana zatím spočívá v jeho vztahu k tisku. Ten jistě není nový, novináři Zeman otevřeně pohrdá dlouho, ale když z nich v inauguračním projevu udělal jeden ze tří ostrovů „negativní deviace" (ani tento pojem není novinkou, o ostrovech deviace Zeman mluví už léta), stala se z toho jakási prezidentská ideologie. Průběžně pak dokládaná uštěpačnými poznámkami (zase nic nového).

Jedním ze zásadních vzkazů, které prezident vyslal k národu, je tak bonmot, že „slušný člověk nečte noviny", a jeho variace. Tohle je svým způsobem Zeman v kostce: Buď mu nedochází, že když si to chce vyřídit s novinami, uráží tím i ty slušné lidi, kteří je čtou. Anebo je mu to jedno. Protože „má hlášku".

Rozhodně je třeba uznat, že v názorech na média je Zeman originální. Minimálně v Evropské unii druhé takové hlavy státu, která by o médiích hovořila spíš jako o veřejném nepříteli (kromě výjimek, jako je list komunistické strany), asi není.

Myslím, že hlubší příčinou není ani tak snaha tisk z politických důvodů umlčet nebo Zemanovy osobní neblahé zkušenosti. Je to jinak: Miloš Zeman na novináře podvědomě žárlí, protože „upovídaným komentátorem", jak je nazval, chce být ve skutečnosti sám. Komentovat, to je jeho letora. Miluje, když se může něčím blýsknout. Má povahu novináře. Jeho mínění o tisku je o to nižší, protože cítí konkurenci.

Mimochodem, Zemanovo stěžejní publicistické dílo, článek Prognostika a přestavba v Technickém magazínu, stojí za přečtení i po 24 letech. Budoucí prezident v něm například varuje před „ztrátou zpětných vazeb" a „stínáním poslů špatných zpráv".

Nevnímá prostředí

„Politika je řemeslo jako každé jiné. A truhlář, který udělá stůl, jenž má nestejně dlouhé nohy a kýve se, je špatný truhlář." Zájemcům o Zemanův myšlenkový svět doporučuji jeho knižní rozhovor Zpověď informovaného optimisty.

Na bonmotech se asi dá postavit knížka, ale ne prezidentská knihovna a státnické krédo. Navíc, když jsou ty bonmoty špatné, opotřebované nebo pronášené v nevhodnou chvíli. Případně to i ono.

Ukázalo se, že Zemanovou vážnou slabinou je nedostatek emoční inteligence a veřejné empatie. V televizní debatě žertuje na téma znásilnění. Zatímco polovina země stále bojuje se záplavami, hovoří o „nedávných" povodních a žoviálně se strefuje do novinářů. Jsa tázán na osud unesených Češek, vtipkuje o Tálibánu. V továrně na cigarety se rozpovídá o tom, že kouření od 27 let je zdravé …

A novináři to zase neocení. Místo toho, aby měli pro kolegu komentátora, pro lidového vypravěče pochopení… Lepší už to zjevně nebude, Zeman vs. média je neproduktivní spor bez naděje na satisfakci z jedné či druhé strany. Nemá cenu ho dál rozvíjet.

Prezidentovi zkrátka občas schází zdrženlivost a vědomí patřičnosti. Ostatně, nebylo i „poselství" od vánočního stromečku, věnované především inventuře sebe sama, známkou nedostatku soudnosti?

„Téměř nikdy nevnímám prostředí, ve kterém se nacházím," říká Zeman ve výše zmíněném rozhovoru a myslí tím obytné interiéry, „protože se soustřeďuji na to, co v tom prostředí dělám." Bohužel, někdy to vypadá, že to „prostředí, které nevnímá", je ještě podstatně rozsáhlejší.

Vize, Ideály & Hodnoty

Miloš Zeman vyhrál prezidentské volby poměrem 2,72 : 2,24 milionu hlasů. To byl přesvědčivý, ne však drtivý poměr. Podstatná část společnosti si Zemana, ať už ze zásadních nebo pragmatických důvodů, na Hradě nepřála.

On sám ale za první rok udělal jen málo pro to, aby si naklonil i ty, kdo ho nevolili. Buď výsledek voleb přečetl špatně, nebo - a jsme opět u otázky motivu - mu na tom nezáleží. Poslední průzkumy veřejného mínění naznačují, že společnost nejen dál rozděluje, ale že ubývá těch, kteří mu věří. (Důvěra v prezidenta šla sice vždycky po zvolení nahoru a pak po několika měsících dolů - nikdy ale tak rapidně jako tentokrát.)

Nejde až tak o průzkumy. Ani o to, jestli na zdech visí portrét hlavy státu. Ale pokud chce Zeman zanechat nějakou stopu v dějinách, měl by - samozřejmě nejen ve vlastním zájmu - dát svému prezidentství nějaký pozitivní nadčasový obsah. Prohrábnout šuplík s nápisem Vize, Ideály & Hodnoty.

Mocenského centra na Hradě a obřadných bonmotů se voliči už pomalu nabažili. Spanilé jízdy po krajích, udílení státních vyznamenání a vánoční projev jsme viděli. Je po premiéře. Co tedy dál, vždyť ještě zbývají čtyři roky! Samé reprízy? Další várky odborníků? To snad ne.

A vážně, cílem nemusí být rovnou prezidentská knihovna, think-tanky, čestné doktoráty a sebrané spisy. Zaplaťpánbůh, kdyby tu byl „fungující stát" - jenže to přece záleží hlavně na vládě, Parlamentu a soudech, a málo na prezidentovi.

Ale co my víme: Třeba se Miloš Zeman hodlá zapsat do historie tím, že právě tohle státní aranžmá změní. V tom případě, pokud by to tak mělo zůstat, by bylo lepší prezidentský úřad zrušit. Nebo přinejmenším přepsat ústavu.