"Někteří lidé vidí podnikatele jako divokou a nebezpečnou šelmu, kterou je třeba zastřelit. Jiní ho vidí jako krávu, kterou je třeba dojit tak dlouho, jak to jenom jde. Jen málo lidí však vidí podnikatele jako ztrhaného tažného koně zapřaženého do těžkého povozu, na kterém se my sami vezeme." Potud Sir Winston Churchill.

Jak my vnímáme podnikatele Andreje Babiše? Jako dravou šelmu? Pokud vím, dře jako kůň a dává práci více jak třiceti tisícům lidí. Je bezesporu byznysmenem světového formátu. Výsledky jeho práce mluví samy za sebe. Předpokládám, že se do politiky pustil pouze z čirého zoufalství, protože se už dál nemohl dívat na ten šlendrián, který čeští politikové až doposud předváděli. Oslovil řadů lidí, aby mu v jeho úsilí pomohli. Ve volbách k svému velkému překvapení společně získali velkou podporu voličů - o hodně větší, než očekávali. Mnoho lidí doufá, že Andrej Babiš společně s ANO bude schopen začít s reformami nebo s „perestrojkou“, že nás z té šlamastyky vyvede.

Jeho vize vychází z předpokladu, že je možné spravovat stát jako firmu. Přes mnohé námitky a výhrady z řad odborníků, ale především z řad opozičních politiků, že „stát přece není firma“, musím říct, že řídit „stát jako firmu“ není myšlenkou ani novou, ani pouze teoretickou a už vůbec ne hloupou. Celá řada zemí má nastavený svůj národohospodářský model na podnikatelských principech.

K těm nejúspěšnějším z nich patří jistě Singapur - země malá svou rozlohou a s populací asi 5.4 miliónů obyvatel patří k těm nejhustěji osídleným zemím světa (7500 obyvatel na km2). Navíc velká etnická různorodost situaci státu dále komplikuje. Singapur byl nedobrovolně oddělen od Malajsie v roce 1965 za poměrně dramatických okolností. První vláda Singapuru jako samostatného státu začínala téměř od nuly. Země má minimální či téměř žádné nerostné bohatství, nedostatek zemědělské půdy, nemá ani dost pitné vody. Jednou z hlavních priorit pro vládu je školství, pojímané jako základ národního bohatství. Ekologie není populistickou proklamací strany zelených, ale v každodenním životě uplatňovaná politika. Nízké daně a příznivé investiční podmínky jsou hnacím motorem hospodářství. Singapur dnes patří k nejbohatším zemím světa. A tak lidé, kteří spravují tuto zemi, dělají nepochybně něco opravdu dobře.

Model správy „státu jako firmy“ v praxi tedy funguje. Otázkou je jednak jeho případné praktické ustavení a následné provozování v podmínkách České republiky a jednak politická vůle. Podle představ Andreje Babiše bychom se my všichni měli stát akcionáři firmy nazvané Česká republika. Pokud tomu rozumím, vláda by pak měla fungovat jako správní rada a vládní úředníci by měli být přímými zaměstnanci této firmy. Model je to ve svém principu jednoduchý a celkem přehledný. Bude však možné ho snadno a rychle aplikovat v podmínkách existujícího českého zákonodárství a pravidel Evropské Unie? Co všechno by bylo potřeba změnit? Které zákony? Kritikové namítají, že výdaje vlády jsou z 80% mandatorní, tedy vyplácení důchodů, zdravotního pojištění, úroků na státní dluhy, školství apod., a jen asi 20% je možné použít v souladu s prioritami vlády. Dává tedy myšlenka správy státu jako firmy vůbec nějaký smysl?

Myslím, že dává. Správa státu totiž nespočívá pouze v hospodaření s penězi nebo jiným majetkem. Rozdělování peněz je jistě důležitá součást práce ministrů a jejich týmů, ale to, co je opravdu podstatné, je vytýčení směru, kterým by se země měla nadále ubírat. Podstatná je tu vize. Vláda by měla poměrně přesně definovat hodnoty, na základě kterých se bude rozhodovat v otázkách příjmů i výdajů. Koaliční smlouva, aby uspokojila vládnoucí politické strany, je podle plná kompromisů. Myslím, že vláda by měla ustavit taková pravidla společenských a hospodářských vztahů, ke kterým bychom mohli mít respekt a dobrovolně a s vědomím vlastní prospěšnosti je dodržovat, nikoli se snažit je obcházet. Myslím, že tu nejde ani tak o peníze, ale o respekt k právu, pravdě, svobodě, víře, tedy k hodnotám, které nás spojují – nikoli rozdělují. Takový respekt by omezil i korupci a jiné nešvary v současné české politice. Myslím, že ta 1/5 finančních prostředků z celkového rozpočtu státu je dost velká částka na to, aby změnila současnou situaci nebo s reformami umožnila alespoň začít.

Myšlenka řízení státu jako firmy je pro mnohé nepřijatelná z principiálních důvodů filozofických, pro jiné představuje velkou neznámou, neúměrný risk a strach, jak tak radikální reforma dopadne, jaké nástrahy bude nutné překonat a kolik chyb se přitom udělá. Jiní naopak tuto změnu vítají, očekávají od ní pozitivní vývoj. Odborníci tvrdí, že demokratické uspořádání státu je nezbytná podmínka pro ekonomický růst založený na otevřeném tržním hospodářství. Spojené státy a celý západní svět úspěšně praktikuje tento princip po dlouhou řadu let, avšak současná neúnosně vysoká zadluženost zemí atlantické kultury svědčí o tom, že je s tímto hospodářským modelem něco v nepořádku. Otázkou je, zda je možné ho reformovat anebo bude nutné ustavit nový. Naproti tomu Čína se stává velmi přitažlivým hospodářským modelem zejména pro rozvojové země, které poukazují na její fenomenální a neuvěřitelně rychlý hospodářský růst, aniž by byl podporován principy demokracie nebo lidských práv. Čína však není příkladem řízení státu jako firmy, ale přímého propojení státu s byznysem. Doufám, že to není model, který má Andrej Babiš na mysli.

Singapur je bezesporu demokratickou zemí, avšak opozice i byznys s vládou úzce spolupracují. Všichni táhnou za jeden konec provazu. Je to balancování na ostří nože, protože kdyby se k vládě dostal nějaký fanatik nebo ideolog, může to mít velmi nepříznivý dopad na společenskou stabilitu země. Avšak korupce je zde téměř nulová. Je tedy evidentní, že rozhodovací proces vlády je podřízen prospěchu lidí, nikoli prospěchu jedinců. Tento model jistě není bez problémů a složitostí. Navíc se opírá o historii místa a tradiční hodnoty, britské koloniální dědictví a mravní autoritu představitelů státu.

Spravovat stát jako firmu neznamená pouze umět spočítat peníze, balancovat příjmy a výdaje nebo postupně eliminovat státní dluh. Podmínkou pro realizaci tohoto modelu je řada zásadních změn. Rozhodovací proces by se nemohl nadále řídit pouze tím, co je dobré pro tu či onu politickou frakci, nebo brát ohledy na získání co nejvíce volebních hlasů. Rozhodovací proces firmy zvané "stát" není možné podřizovat zájmům lobbistů nebo zájmům jednotlivých soukromých subjektů. Musí se nutně soustředit na to, co je dobré pro firmu/stát - pro akcionáře firmy Česká republika. Měřítkem dobrého hospodaření nemusí být nezbytně jen profit ve formě peněz, ale i ve formě zlepšení životního prostředí, sociální stability, pracovních příležitostí, kvality zdravotní péče nebo mezinárodní prestiže. Bude-li mít pan Babiš potřebný respekt a podporu ostatních politiků, myslím, že tohle se může podařit.

Další a podstatnější podmínkou je změna nás samotných. Komunistická doba nás naučila, že „kdo nekrade, okrádá svou rodinu“. Komunisté kradli ve velkém – říkali tomu znárodňování. My ostatní jsme se účastnili této nemravnosti převážně v drobnostech a někdy i pouze proto, že určité věci nešlo poctivou cestou vůbec získat. Na jisté formě krádeží či menších nebo větších podvodech se podílel za těch čtyřicet let snad každý. Po listopadu z některých zlodějíčků vyrostli opravdoví darebáci. Vědomě rozkrádali zem, protože se jim k tomu naskytla příležitost. Tunelářství a korupce jsou jen jinou formou krádeží. Je smutné konstatovat, že krást se neštítili ani někteří z nejvyšších představitelů státu. Toto neblahé dědictví komunizmu se s námi bohužel vleče a je to jedna z velkých překážek, kterou bude muset Andrej Babiš překonávat. Přesvědčí nás, že se ve vlastní firmě nekrade?

Další změnou, kterou vidím jako kritickou pro model „stát jako firma“, je lidská důstojnost. Člověk, který lže, nemůže respektovat nejen druhé, ale ani sám sebe. Co si Michal Hašek a spol. mohou o nás asi myslet, když se nestydí nám otevřeně a vědomě lhát do očí? Že jsme pouze banda hlupáků, kteří jsou tu jen a jen proto, aby jim ve volbách dali svůj hlas? Co pro politiky pravda vůbec znamená? Prázdné slovo bez jakéhokoli smyslu? Morální autorita sociálních demokratů je silně otřesena a její vedení si stále myslí, že je všechno v pořádku. O co panu Sobotkovi vlastně jde? Jak mu můžeme věřit? Miloš Zeman se prolhal až do úřadu prezidenta. Jaký asi může mít respekt v naší zemi a jaký v zahraničí? Kdo mu může opravdu věřit, když si dělá, co chce bez ohledu na ústavu nebo jiné formy právních ustanovení?

Politikové někdy lžou, zamlčují nebo překrucují pravdu podle svých stranických zájmů, jindy realitu překrucují media za účelem senzacechtivosti a zvýšení sledovanosti. Firma neřkuli stát se však nedá řídit bez pravdivých informací. Pokud je něco špatně, vedení nebo vláda musí vidět situaci velmi přesně, aby bylo možné chyby napravit, pokud to ještě vůbec jde. Jakékoli zamlčování a překrucování pravdy vede k chybám při rozhodování a dříve nebo později k platební neschopnosti.

Andrej Babiš není politikem v tom pravém slova smyslu, alespoň zatím. Říká, co si myslí. Je autokrat. A tak se ptám, zda bude schopen prosadit názor, že pravda – nikoli lež – je principem, kterým se bude vláda muset nadále řídit? Bude schopen prosadit názor, že zájmy firmy/státu jsou vždy nadřazeny zájmům politické frakce? Pochopíme my všichni, že je nejen nezbytné, ale že je to v našem vlastním zájmu, aby všichni Haškové, Škromachové, Zemanové a jim podobní okamžitě a natrvalo odešli z české politicky ne proto, že nesouhlasíme s jejich politickou orientací, ale prostě proto, že lžou? Obávám se, že pokud nová vláda nezíská morální autoritu, není tu žádná naděje, že by byla vládou lepší, než ta předchozí. A žádné reformy, žádný Andrej Babiš a jeho řízení státu jako firmy nám nepomůže.

Myslím, že řídit stát jako firmu neznamená pouze lépe rozhodovat, změnit praktiky a priority vlády, zodpovědněji spravovat společný majetek, důsledněji vybírat daně, nekrást... Chtít řídit stát jako firmu znamená především chtít změnit sebe sama. Znamená to, že my se musíme stát dobrými partnery, akcionáři a zaměstnanci firmy Česká republika. A být dobrým zaměstnancem firmy znamená pracovat v její prospěch. Pokud mohu parafrázovat: „měli bychom se přestat ptát, co pro nás naše firma může udělat, a začít se ptát, co my můžeme udělat pro naši firmu“. Týká se to nás všech bez výjimky – dělníků, studentů, manažerů, úředníků, ředitelů továren, ministrů, premiéra i prezidenta. Akceptovat tento princip by podle mě byla ta nejlepší, nejsmysluplnější hospodářská a společenská reforma, jakou si vůbec dovedu představit. A nemylme se. Nejde tu o Andreje Babiše, ten je dávno za vodou. Jde tu o nás.