Nedávno jste v Africe dopadl překupníka se vzácnými živočichy, jak jste na něj narazil, jak ho sledoval?
Naše vyšetřování odstartovalo jinak než obvykle, kdy kontakt s podezřelým navazujeme ve vesnici, v hospodě nebo s podplaceným policistou. Spojil jsem se s ním online přes sociální sítě Facebook a WhatsApp, kde neskrývaně nabízel své zboží a služby. Toho si všiml můj kolega, který mě na něj nasměroval. Kolegovi přišlo absurdní, že v dnešní době někdo veřejně nabízí prodej luskouních šupin, a i mně se to taky zprvu zdálo jako možný podvod. Ostatně různé podvody se v těchto afrických zemích dějí.
Musel jste tedy nejprve ověřit, že nejde o podvod.
Abychom si potvrdili, že ten člověk vůbec existuje a že je schopný něco sehnat, tak jsme v první fázi měli zájem hlavně o hmyz, který nespadá pod žádné konvence. Je to zkrátka sběratelská záležitost. To bylo v polovině loňského roku. Přes hmyz, který jsem si od něj dvakrát koupil, jsme navázali určitou míru důvěry. Když jsem se po letech do Kamerunu mohl podívat fyzicky, tak jsme se sešli osobně. Podezřelý na schůzku přinesl lebky dvou goril nížinných a středoafrických šimpanzů, což jsou ohrožené druhy.
Neriskoval jste příliš, když jste se s ním sešel osobně?
Dopředu se těžko odhaduje míra nebezpečí. Risk existuje vždy, ale samozřejmě jsem udělal různá bezpečnostní opatření. Bylo to sice v současnosti v dost žhavé anglofonní části Kamerunu, kde je teď situace sama o sobě nejistá, ale bylo to v centru města, v kvalitním hotelu, kde mi tolik rizika nehrozilo.
V první fázi šlo jen o ověření zboží. Samozřejmě ve finále, když dotyčný přišel s gorilími lebkami zakamuflovanými v pytli s maniokem, tak již očekával, že se jich zbaví a dostane tučnou sumu peněz přímo na ruku. Když se ale ukázalo, že zboží ještě nekupuji, tak byl samozřejmě zklamaný.
Jak jste to ustál?
Musel jsem ho trochu uklidnit, aby se neotočil a neodešel. Nemohl jsem také aktivovat policii, aniž bych si byl stoprocentně jistý, že zboží existuje. Šlo i o navýšení důvěry tak, abychom při samotném zatčení mohli mít situaci lépe pod kontrolou. Abychom věděli, jak se dotyčný chová a jak vypadá. Podařilo se mi celé setkání velmi dobře zdokumentovat na několik skrytých kamer. To pak může posloužit i jako důkazy u soudu.
Co to bylo za člověka?
Působil jako přátelský, snad i poměrně vzdělaný člověk. Jistě měl povědomí o tom, že jde o kriticky ohrožené druhy. Nebyl to žádný naivní, negramotný pytlák z venkova. Zároveň ale žádný milionář. Takže když jsem mu nemohl vyjít vstříc a byznys uzavřít hned, byl svolný počkat. Očividně se mu nepodařilo zboží prodat lépe nebo dříve, než bylo připraveno jeho zatčení.
Byl jste u toho, když ho policie zatýkala?
V Kamerunu nepůsobím dlouho, pohybuju se většinou v sousedním Kongu. Proto jsme usoudili, že bude lepší nečekat. Naštěstí v Kamerunu už dvacet let působí organizace Laga, což jsou moji kolegové, kteří se touto kriminalitou zabývají. Já jsem jim tak na stříbrném podnose předhodil tohoto překupníka. Oni pak se svými prověřenými složkami policie organizovali zatčení. Já se případu účastnil na dálku.
Zajistil jsem, aby dotyčný ještě počkal a zároveň aby se přemístil do jiného města, což vyžadovalo dost komunikace a vyjednávání. Nakonec se to podařilo a přesně podle našeho plánu byl zadržen. Přiznal se pak hned u prvního výslechu. Teď proběhlo první stání soudu, ale jednání odročili na polovinu května.
Jaký to byl pocit? Adrenalin?
Je to pocit, který nevyhledávám, ale jsem na něj poměrně zvyklý. Spíš než adrenalinem mě to naplňuje pocitem, že můžu být užitečný. Pocit zadostiučinění se dostaví až ve chvíli, kdy spadne klec. Což se ve většině vyšetřování ani nepodaří.
Co vás vůbec přivedlo do Afriky?
Je tomu už dvanáct let. Lákají mě cizí kraje, ideálně takové, kde člověk může objevit něco nového. Moje první cesta do Kamerunu, Gabonu a Středoafrické republiky mi učarovala, jak přírodou, kulturou, tak i v osobní rovině, kdy jsem potkal řadu lidí, kteří nadále ovlivňují můj život. Přes cestovatelský a přírodovědecký zájem jsem se dostal k ochraně přírody. Zjistil jsem, že i jako tehdy nedostudovaný a nezkušený biolog můžu být užitečný.
Tehdy jste také založil organizaci Save-Elephants?
Ano, založili jsme ji s českými přáteli. Ale snažíme se nezaměřovat jen na slony, ale řešit problém komplexně. Věnovat se určité lokalitě nebo určitému typu podpory. Před osmi lety jsme tak například v Kongu začali vést a podporovat projekt výcviku psů k vyhledávání slonoviny. Psi jsou ovšem schopni vyhledávat i zbraně, munici a pytláky samotné.
Byl pro vás tento případ dopadení překupníka v Kamerunu něčím nový?
Nové to pro mě bylo zbožím, o něž šlo. Přece jenom vidět kupříkladu pytel luskouních šupin není tak drastické jako spatřit lebku zabitého lidoopa, který ještě před týdnem pobíhal po lese a jehož někdo zastřelil právě jen kvůli jeho lebce, tu pak amatérsky vyudil nad ohněm a z masa si udělal polévku nebo ho prodal na trhu za pár drobných.
Čili je to spíš pocit morálního šoku, než že bych se pozastavoval nad tím, že je to další překupník v řadě. Ač to běžnému návštěvníkovi tropických krajin nepřijde, tak jakmile se ponoříte hloub, zjistíte, že se tam obchoduje se vším. Že naše středoevropské morální kompasy tam moc nefungují. Jsou tam jiná měřítka.
Chápu, že když pytláci zabíjí slony, dělají to pro slonovinu. Když ale zabijí gorilu a snědí maso, k čemu jim jsou lebky?
Tento fenomén ještě není úplně popsaný. Když to ještě nebylo postihováno, maso bylo jakožto delikatesa převáženo do metropolí i za hranice. Tradují se historky, že gorilí ruka často figurovala na slavnostní tabuli. To se naštěstí ve střední Africe podařilo určitou represí ukočírovat, ale v místních komunitách bohužel přežívá fenomén lovu na bushmeat (maso z volně žijících druhů, které se loví pro lidskou spotřebu, pozn. red.).
Místní lidé tedy lidoopy stále loví?
Věřím, že spousta lovců, kteří mají nabitou brokovnici a uvidí šimpanze, tak ho prostě střelí, protože je to větší kus masa než kočkodan nebo malá antilopa. Na druhou stranu při tomto typu lovu vznikají i sirotci, kteří jsou příliš malí na to, aby byli zabiti nebo aby utekli. Ti se odjakživa dostávali do rukou překupníkům. V naprosté většině případů zemřeli. Hlavně gorily jsou na to citlivé. Šimpanzi to někdy přežijí a pak je čeká krutý osud v zajetí. To se naštěstí v posledních letech díky organizacím typu Laga daří dostat pod kontrolu.
Lebka je tedy také jednou z možností, jak na lidoopech vydělat.
Lebka je trvale uskladnitelná. Je to malá věc, která se dá prodat za velké peníze. Vypadá to na nový segment na trhu. Nabízí se různým sběratelům, lidem ze západu i východu. Často je tu zájem i ze strany západoafrických vyznavačů šamanismu nebo voodoo. Kamerun je typickou zdrojovou zemí wildlife produktů. A taky velkým tranzitním státem. Zboží jde někdy dál po zemi přes Nigérii na západ Afriky, což je obrovský trh s velkou kupní silou, kde nadále přežívají různé pověry a fetiše.
Pytláci či překupníci jsou často součástí větší organizované skupiny. Nehrozí vám poté z jejich strany pomsta?
Úroveň jejich propojenosti je různá. Dost často nekoresponduje s naší typickou představou mafie, kde je jasná struktura a rodina. Většina překupníků, se kterými jsem se zatím setkal já, takto organizovaná nebyla. To ale neznamená, že jednotlivci nejsou nebezpeční. Mohu zmínit naše zatčení, které proběhlo loni v Kongu. Bylo tam sto kilo slonoviny a šest zatčených. Ze svých zdrojů vím, že v rámci skupiny pytláků docházelo i k vyhrožování smrtí.
Ve skupině pytláků a překupníků si nikdo nevěří, nikdo neví, kdo za co může. Což nám hraje do karet, protože s čím větším rizikem bude pytlačení spojeno, tím spíš si to mnozí rozmyslí. Pokud v těchto skupinách bude velká nedůvěra, rivalita, třeba i agrese, tak to přestane být pro každého.
Jak vaši činnost vnímají místní lidé?
To je dost závislé na tom, o jaký typ zvířete nebo kriminality se jedná. Ale obecně platí, že když se jedná o slony, nosorožce či lidoopy, tak je veřejné mínění spíš na naší straně. Většina lidí chápe, že vyhubit šimpanze pro pár kilo masa a trofeje nikomu nepomůže. U slonoviny je to podobně.
Nicméně pak jsou samozřejmě zapadlé komunity, které tato zvířata vnímají jen jako zdroj obživy nebo jim mohou překážet například v zemědělství. Bohužel velké procento africké společnosti je neinformované a je mimo jejich kapacitu rozlišovat, jestli je vhodné si koupit a sníst hospodářské zvíře nebo kriticky ohrožený druh.
Z pytláků se mnohdy stávají rangeři, kteří právě tyto ohrožené druhy ochraňují. Myslíte, že jde o dobrou praxi?
Jako koncept je to cesta, kterou by se mělo jít. Ale je potřeba dohledu, který tam často chybí. My jako Středoevropané si to malujeme příliš černobíle jako hodné vesničany a zlé pytláky. Ale ono je to často promíchané. Spíš platí rčení, že příležitost dělá pytláka. Lidé nemají ostře ohraničeno, zda je lovit špatné, či ne. Tím pádem zahrnout do ochrany zvířat lidi, kteří k pytláctví přičichli, je vhodné. Pokud jim dáte legální práci a dohlédnete na ně i v terénu, je to v pořádku.
