Rozhovor - Ve druhé polovině nulté dekády se skoro zdálo, že Interpol a v podstatě celý post-punkový revival to má pomalu za sebou. Jenže jestli se na něco v Británii můžete spolehnout, tak asi na to, že kytarovky (a Rolling Stones, speciální reedice desek Beatles a trička Joy Division) nikdy neumřou. Do skomírajícího žánru novou sílu nalili The Horrors nebo právě White Lies. A druzí jmenovaní se teď do Česka vrací na vrcholu své dosavadní kariéry.
S aktuální deskou Big TV se White Lies představí v pražském klubu Lucerna Music Bar v neděli 17. listopadu a přivezou svůj dosud nejmelodičtější materiál.
Album Big TV vyšlo letos v druhé půlce léta a (stále) mladá britská kapela se na něm rozhodla upustit od výletů k vodám elektronického zvuku a vrátila se k tomu, s čím definitivně prorazila. Tedy s post-punkovými písničkami, které v sobě spojují temný odkaz Iana Curtise se stadionovým potenciálem a které vyměnily výlevy zdrásaného vlastního nitra za o něco empatičtější přístup k posluchačům.
Sice čtvrté místo v britské prodejní hitparádě znamená dosavadní nejhorší žebříčkové umístění (debut To Lose My Life z roku 2009 dosáhl na číslo 1 a Ritual na číslo 3), ale když odhlédneme od absolutních pozic, můžeme díky tomu směle prohlásit, že se kapela konečně etablovala a že by nemusela zůstat jednou z mnoha, které nostalgie jednorázově vystřelila nahoru.
Sama kapela nad nahrávkou prohlašuje, že přívětivější hudební materiál nemá nic společného s podlézáním davům. „Když se snažíte jít více po melodiích, nemusí to hned znamenat, že se chcete stát úspěšnější kapelou. Byla to pro nás nová výzva. U předchozí desky Ritual jsme s melodiemi moc nepracovali," říká bubeník Jack Lawrence-Brown a dále vysvětluje, jaké pohnutky a myšlenkové pochody za Big TV stojí.
Aktuálně.cz: Na desce Big TV zvukově navazujete mnohem víc na debut než na předchozí Ritual. Jak se sami na Ritual zpětně díváte?
Jack Lawrence-Brown: Strávili jsme na turné k Ritual dva roky a myslím si, že deska docela dobře obstála v průběhu času, alespoň její část. Zachytila nás v okamžiku, kdy jsme se hodně zajímali o produkci a o způsoby, jak pracovat se zvukem. Ritual docela dost stojí na produkci. V případě Big TV jsme naopak chtěli nahrát album, které je na produkci nezávislé. Nejdůležitější na něm jsou písničky. Strávili jsme mnohem víc času psaním, než abychom přemýšleli, jak dosáhnout toho nejvíc cool zvuku bubnů, masivních kytar a podobně.
A.cz: Nahrávkou se volně nese příběh o holce, která přišla do Londýna z malého města a úplně se s ním nesžila. Vy všichni jste ale kluci z velkoměsta, tak jak vás tohle téma napadlo?
Všechny naše texty píše Charles (Cave, pozn. red.). No a vlastně to není tak úplně příběh. Nejde o jednu osobu, kterou bychom znali, ale je to uchopení příběhů spousty lidí, se kterými jsme vyrůstali nebo se kterými jsme se potkali na turné. Máme kamarády z Londýna, kteří se odtud odstěhovali do jiných částí světa, máme kamarády z vesnic po celé Anglii, kteří dnes žijí v Los Angeles. Pokud děláte práci jako my, často potkáváte lidi, co cestují z jednoho místa na druhé. Snaží se při tom najít dokonalý život, pravděpodobně. Na desce se Charles snažil sledovat právě tyhle příběhy. Příběhy nespokojených lidí, co hledají lepší život.
Za každou skladbou na Big TV je odkaz k nějakému takovému příběhu, k tomu, že lidé jsou nespokojení, nedokáží vydržet na jednom místě a je pro ně těžké si uvědomit, jestli to zrovna teď je, nebo není horší než předtím. Pravděpodobně na to nikdy nepřijdou a i na Big TV tohle necháváme otevřené. Deska nemá žádný konec příběhu. Jenom stojí na myšlence, že když se někdo poprvé přestěhuje do nového města, snaží se v něm najít sám sebe a nejdřív si myslí, že mu tam bude růst zelenější tráva.
A.cz: Jako kapela trávíte hodně času na turné a taky moc na jednom místě nevydržíte. Je téma blízké vám samotným?
Rozhodně se nás týká a posledních pět let na turné si do textů asi našlo svoji cestu. Charles podle mě nepíše moc rád skladby o koncertování, to by ostatně byla dost nuda. Ale určitá část toho, co děláme, se do Big TV promítla. Hrajeme v zemích, o kterých jsme si nikdy nemysleli, že je navštívíme. Každým dnem poznáváme nové kultury a lidi, co žijí absolutně rozdílné životy. Myslím si, že album je inspirované, byť ne úplně přímo, tím, co jsme dělali v posledních pěti letech - všemi šťastnými i nešťastnými okamžiky, co se nám na turné přihodily.
A.cz: Big TV debutovalo v britských prodejních hitparádách na čísle 4, ale v dalších zemích už tak silnou pozici nezískalo. Myslíte si, že jste hodně vázaní na britské prostředí?
Podle mě o tomhle Charles (Cave, baskytarista a autor textů, pozn. red.) moc uvažuje. Samozřejmě, vypadá to dobře, když se deska objeví v britských žebříčcích nahoře. Ale i když jsme se v jiných evropských zemích nedostali do Top 10, pořád je Big TV v tomhle ohledu naším nejúspěšnějším albem. Dříve jsme se v zemích jako Německo, Dánsko a v dalších vůbec nedostali do prodejních hitparád, zato teď už tam jsme. Ale je trochu zavádějící koukat se jenom po žebříčcích, neříká to celý příběh.
A.cz: Jak zní celý příběh?
Jako kapela máme hodně blízký vztah k většině Evropy. Máme za sebou sice turné po Americe, ale chtěli bychom se prosadit právě v Evropě. Když jsme ještě byli mladší a začínali jsme s kapelou - ještě než jsme vydali To Lose My Life - projeli jsme ji skoro celou na turné. Nedostali jsme se moc daleko na východ, ale jinak jsme projeli většinu kontinentu. Udělali jsme si v jednotlivých zemích fanouškovskou základnu dříve, než jsme začali nahrávat desky.
Myslím si, že si jako kapela vedeme docela dobře právě proto, že jsme se začali pořádně snažit už hodně brzo. Samozřejmě se snažíme dosáhnout v Británii co největších úspěchů, rozhodně to pro nás ale není nejdůležitější. Líbí se nám myšlenka toho, že jsme globální kapela.
A.cz: Jste spokojeni s tím, jak si Big TV vede, nebo míříte ještě výš než na číslo 4?
Za těch šest let, co jako kapela hrajeme, jsme toho, myslím, dosáhli docela dost, ale rozhodně jsme i nadále dost ambiciózní. Nenastavujeme si žádné cíle, do jakých rozměrů bychom to chtěli dostat. Chceme hrát ve velkých prostorách a dotáhnout to tak daleko, jak jen budeme moci. Když hrajete v prostoru pro tisíc lidí, můžete si najednou dovolit mnohem víc. Pak tu jsou ještě prostory pro deset tisíc lidí a víc. Rozhodně tam míříme, ale nehodláme tomu naši hudbu nijak podřizovat.
A.cz: Snad ve všech rozhovorech k Big TV padlo, že jste se mnohem víc soustředili na melodie, refrény, na psaní jednodušších písniček. V tom tedy nebyla žádná snaha oslovit větší publikum?
Když se snažíte jít více po melodiích, nemusí to hned znamenat, že se chcete stát úspěšnější kapelou. Byla to pro nás nová výzva. U předchozí desky Ritual jsme s melodiemi moc nepracovali, v některých skladbách trochu chybí. Pro hudebníky je jedna z nejkomplikovanějších věcí napsat dobrou melodii, zapamatovatelný refrén. Strávili jsme s tím opravdu hodně času a myslím, že na Big TV jsou čtyři nebo pět skladeb, kde nám to vyšlo velmi dobře. Celá deska je pro nás v tomhle ohledu úspěch. Dosáhli jsme svého cíle - napsat mnohem melodičtější rockové skladby, než jsme dělali doteď.
A.cz: Podívejme se ještě na texty. Přijde mi, že většina skladeb na Big TV nepopisuje techniku v těch v nejpříjemnějších souvislostech. V titulní skladbě má její hrdinka vlastní pokoj a v něm velkou televizi, ale v podstatě žádný život. Je pro vás takový druh odcizení tématem?
Některé aspekty určitě ano. Ale tahle konkrétní písnička je navázaná spíš na úspěch. Když lidé na sobě tvrdě pracují, můžou si pak dovolit třeba obrovskou televizi, jenomže si ji musí strčit do svého maličkého pokoje, protože jinak je život samotný už moc nákladný. Velká televize je tady symbolem úspěchu, ale v podstatě ta holka z našeho songu nijak neuspěla, protože žije v okrajové části města a jenom se marně snaží sžít se s ním. Nefunguje jí to v životě tak, jak si představovala. To, že začnete uctívat tu obrovskou elektronickou věc, o vás ale jako o člověku vůbec nic nevypovídá. Je to jenom věc, kterou jste si schopni pořídit. Neznamená to, že máte skvělý život.
