Recenze - Klíčové výstavy v Galerii Rudolfinum se často nesou v tónu temnoty a morální provokace. V osobě kurátora Otto M. Urbana, autora monumentální expozice Decadence Now! z roku 2010, našel ředitel galerie Petr Nedoma ideálního partnera s podobným estetickým zacílením.
Decadence Now! vytvořila potřebné kontakty, prorazila nejedny zavřené dveře a nyní přináší po fotografu Davidu LaChapellovi již druhou úrodu v podobě samostatné autorské výstavy. Bratři Jake a Dinos Chapmanové se vlastně v Rudolfinu během krátké doby představují dokonce potřetí. Před rokem byli ještě součástí další kolektivní výstavy současné britské malby Beyond Reality, kde vystavili staré olejomalby portrétů, jež dotvořili do groteskních výrazů.
Chapmany předchází pověst skandálních tvůrců libujících si v obrazech smrti a sexuality. A také v provokaci. To vše se ale u příslušníků generace Young British Artists tak nějak počítá samo sebou. Kde se v nich takový přístup bere, můžeme vytušit již z výstavy Beyond Reality. Shazování minulosti, neúcta k velkým tématům či přehnaný důraz na obyčejnost, to vše je „postkoloniální" snahou vymanit se z tíže britské imperiální minulosti, uniknout impériu a tradici.
Zde může být i klíč k dílům bratrů Chapmanových. Druhým klíčem je však jejich hravost takřka dětinská a smysl pro humor. Kdo z nás se v mládí nebavil tím, že přemalovával fotografie v novinách, kdo nepřidělával vážným obličejům jizvy a vousy?
Chapmanové tuto metodu dotáhli až na půdu nejprestižnějších galerií. Skutečnost, že všechny tyto vlivy vnímají a reflektují, ovšem dílům přidává další vrstvy významů.
Goya v McDonald´s
Jejich tvorba je postmoderní. Nezajímají je ani tak objekty, které tvoří, ale významy, které nesou a kterými překódovávají významy jiné, starší. Vedou nekončící dialog s historií výtvarného umění. Fakt, že jejich otec byl učitelem výtvarného umění, naznačuje i zdroje této obsese.
Stěžejním výtvarníkem k reinterpretaci jim je Goya. „Na příkladu Goyi jsme chtěli nabourat tu sérii trapných morálních interpretací jeho děl a nakopat do zadku humanistickou morálku, která bývá tolik s jeho díly spojována," svěřil se Jake kurátorovi.
Zatímco u jiných děl ukazují Chapmani netušené temnoty pod povrchem, u Goyi, mistra hrůzy, postupují opačnou cestou - estetizují ho. Dobře je to vidět na plastice, jež diváka přivítá v druhém sálu. Je jí rozměrná variace na Goyovy Hrůzy války, jeho snad nejslavnější dílo zobrazující torza mučených vojáků na ohořelém stromě.
Chapmanové dílo zpracovali jako plastiku již v roce 1994, nyní se k němu vracejí. Exponát se jmenuje Sex a ukazuje stejný výjev, jen s odstupem několika dnů - torza mrtvol se mění na ohlodané kostry pokryté pavouky, mouchami a červy. Při překonání prvotního odporu a pohledu zblízka objekt ale odhaluje nepopiratelnou krásu a zdobnost.
Všechny ty příznaky rozkladu tvoří ornament ne nepodobný výzdobě lebek při mexickém Dnu mrtvých. Tento v Mexiku zdomácnělý přátelský poměr ke smrti výtvarníci formulují i osobně. V rozhovorech tvrdí, že smrt je integrální součástí života a popírat smrt by znamenalo popírat život sám.
Chapmanové málokdy zůstanou u prvotního nápadu, u jednoduchého sdělení. Obvykle je posunou na další úroveň. Když například v roce 2003 vystavili sérii přemalovaných Goyových leptů, kde opět přetvořili obličeje postav do grotesky, nevyvolalo by to takovou vlnu kontroverze, nebýt toho, že autoři použili skutečné cenné Goyovy grafiky a tato díla svým zásahem vlastně znehodnotili.
O něco méně kontroverzní je expozice v první místnosti výstavy v Rudolfinu. Na první pohled procházíme kolekcí afrických dřevěných soch „ze sbírky rodiny Chapmanových". Pak si všimneme, že jejich součástí jsou artefakty z McDonald´s. Na podstavcích sošek jsou dokonce telefonní čísla do místních poboček tohoto řetězce, což si návštěvník může okamžitě vyzkoušet.
Přináší takový kontrast „lokální" umělecké produkce a globálního řetězce něco nového do debaty? Moc ne, zvlášť ve střední Evropě, kde příliš nerozlišujeme komentáře ke kolonialismu. Spíše nám přijde, že „původní" africké umění je dnes díky síti šikovných obchodníků podobně globalizované jako „hambáč a hrany".
Tady už cítíte v díle bratrů Chapmanů chladný kalkul, který ukazuje, kam se také posunulo současné britské umění. Výtvarníci sáhli po McDonald´s, protože je to známější řetězec než třeba KFC. Žonglují s významy a obvykle sahají k tomu nejsdělnějšímu, k tomu, co je první po ruce. V touze být srozumitelný kdekoliv na světě je jejich volba symbolů až primitivní a zastaralá.
Výprodej symbolů
Podobné pochybnosti máme nad vizuálně nejatraktivnějším dílem z celé výstavy, pověstnými ohořelými nacisty (Fucking Dinosaurs/Flock off). Není to poprvé, co se v tomto sále v poslední době objevila nacistická symbolika. Pravidelní návštěvníci vzpomenou působivá plátna Gottfrieda Helnweina, která zde před pěti lety rovněž zobrazovala důstojníky SS.
Současní nacisté Chapmanových mají podobu oživlých soch či figurín z výloh, jejich tváře jsou ovšem ohořelé a zčernalé, snad aby lépe ladily k parádním uniformám. Mnozí z nich s nedůvěrou a zmatkem zírají na napodobeniny modernistických děl v připomínce vztahu nacistického Německa k tehdejšímu modernímu umění, tedy opět komentář k historii oboru. Dva z nich při tom souloží, jiného znečistil havran. Velice pracný žertík, ale je v tom něco víc? Zvlášť když tvůrci přiznávají, že si SS uniformy vybrali z nabídky symbolů především proto, že jsou opět univerzálně srozumitelné, stejně jako smajlík na rukávu namísto hákového kříže.
Znepokojivější jsou další ze stálic ve výtvarné tvorbě Chapmanových - zmutované děti. Vyvolávají podobný efekt jako známý prevít Krištofa Kintery, který tloukl hlavou o zeď galerie. Na první pohled lidské, při bližším ohledání děsivě znetvořené napůl děti napůl zvířata či k sobě přirostlá těla (evokace tvůrčí duality autorů?).
Jestliže esesáci jsou mladým lidem k smíchu, přesněji k smíchu jim je přehnaná politická korektnost vůči tomuto tématu, dítě, zvlášť takto realisticky zobrazené, se stále těší jakési všeobecné ochraně. Což teprve dítě s genitáliemi na obličeji. Mutanti Chapmanových tak vypadají jako předzvěst děsivé budoucnosti zvrhlých genetických experimentů, v nichž je lidské tělo obyčejným materiálem k použití. V uměleckém smyslu je u Chapmanů právě tím.
Jake a Dinos Chapmanové jsou umělecká extratřída co se proslulosti týče. Jejich výstava a koneckonců i osobní přítomnost na vernisáži je kulturní událostí, jakých za rok v rámci České republiky mnoho nezažijeme. V roce 2003 byli nominováni na prestižní Turnerovu cenu, ale nakonec ji získal Grayson Perry. Ten mimochodem používá velmi podobné postupy jako Chapmanové - výtvarnou a kulturní tradici přepisuje novými znaky, často symbolizujícími násilí a sex. Jeho přístup (včetně oblíbených převleků do ženských šatů) je však osobnější než sarkastické špílce Chapmanů k vůkolnímu světu.
Stav absolutní morální paniky, jaký slibuje kurátor výstavy Otto M. Urban, se pro byť jen zběžně zkušeného diváka patrně nedostaví. Tvorba bratrů Chapmanů uvízla někde v 90. letech minulého století. Je tradiční ve všech ohledech. Umělci posledního desetiletí umějí vypovídat o našich současných úzkostech a prožitcích rafinovaněji a výtvarně originálněji. Nacisté, kostry a mutanti jsou spíše divácky vděčnými objekty, což je ostatně v souladu se zaměřením galerijního programu. Víc už s vámi zamávají opravdu i televizní zprávy, jak správně na vernisáži uvedl Jake Chapman.
Jake a Dinos Chapman: The Blind Leading the Blind. Galerie Rudolfinum, do 5. ledna 2014. Kurátor: Otto M. Urban.
