V souvislosti s válkou na Ukrajině se objevilo několik případů, kdy učitelé šířili dezinformace. Kdo jiný než učitel, který je na pedagogické fakultě připravován na to, jak informace předávat studentům, by je měl umět správně vyhodnocovat? Nenaznačují podobné případy, že je něco špatně v celém českém vzdělávacím systému?
To by platilo za předpokladu, že počítáme s tím, že je učitel připravován na podobné situace. Tedy že je učitel komplexně připravován na to být pedagogem nejen v rámci své aprobace, ale i v oblastech, které do jeho odbornosti nespadají a jsou založeny spíš na schopnosti nasměrovat studenty. Jenže tak to není, kantoři na tohle školeni nejsou a nejsou ani vybírání k tomu, aby tento předpoklad naplňovali, což je letitý problém, na který je ze strany expertů neustále upozorňováno. Při těchto faktech tudíž nemůžeme předpokládat, že by k excesům, kdy učitel šíří hoaxy, nedocházelo.
Jak velká část učitelů v Česku věří dezinformacím?
Zhruba deset procent, jak ukazuje i nedávný výzkum Univerzity Palackého. Nyní je důležité přijít na to, jak snížit počet učitelů, kteří jsou takto zjevně profesně nekompetentní, protože neplní předpoklady, které by měli. To je dáno způsobem, jak jsou kantoři vybíráni. Velmi často jde o lidi, kterým chybí základní osobnostní předpoklady k tomu, aby byli učiteli. Pokud zastávají nějaké kontroverzní stanovisko, měli by být alespoň natolik způsobilí, že ho nebudou prezentovat žákům. A tohle u nás zajištěno není.
Teď se zabýváme válkou, ale fakt, že učitelé žákům interpretují skutečnost skrze nedůvěryhodný zdroj, bude ještě častější. Agentura Median dělala před lety výzkum s organizací Člověk v tísni a identifikovala závažnější problém: učitelů, kteří nejsou způsobilí hodnotit důvěryhodnost informačního zdroje, jsou až desítky procent. Pak nastává logicky vysoké riziko, že při formálním či neformálním výkladu sklouznou k interpretacím prostřednictvím takových zdrojů.
Bohumil Kartous
- odborník na oblast dezinformací a vzdělávání, vysokoškolský pedagog
- vyučuje na Vysoké škole komunikace a managementu, působí jako ředitel Pražského inovačního institutu a také zastupuje sdružení Čeští elfové, které se soustředí na monitoring dezinformací
- od roku 2014 do roku 2020 pracoval pro společnost EDUin
- v letech 2005 až 2014 působil ve společnosti Scio
- vystudoval Fakultu sportovních studií Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, absolvoval postgraduální studium na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze
Co s tím tedy dělat?
Učitelé by měli být jinak vybírání a připravováni, aby se mezi nimi snížil podíl lidí, kteří nejsou schopni hoaxy rozlišit. A informační gramotnost by měla být základní složkou jejich profesního působení, nic takového ale na pedagogických fakultách neprobíhá. Odbornice z estonského ministerstva vzdělávání a výzkumu popisuje v rozhovoru pro Voxpot, jak u nich začali již před lety kopírovat skandinávský model a jak se jim to vyplácí v současnosti. Informační gramotnost se tam prolíná různými předměty a celým pobytem ve škole od raných let po střední školu. Právě třeba v Estonsku bychom se měli inspirovat.
Říkáte, že by měl být na informační gramotnost kladen důraz na pedagogických fakultách. Co ale s těmi učiteli, kteří už vzděláním prošli, jsou třeba ze starší generace, je ještě šance je dovzdělat?
Průměrný věk učitele se sice blíží padesátce, ale i tato generace je schopna se adaptovat, stejně jako byla schopna si osvojit technologie. I padesátiletý člověk se může naučit pracovat s informacemi, ovšem jen když má ty základní osobnostní předpoklady. Těžko se to však povede například u učitelky ze Základní školy Na Dlouhém Lánu (Seznam Zprávy v dubnu upozornily na případ učitelky Martiny Bednářové, která žákům ve výuce předkládala ruskou propagandu - pozn.red.), která vůbec nemá působit ve školství a ovlivňovat děti, když je očividně úplně zmatená.
Není to raketová věda, stačí odpovědně přistupovat ke zdrojům, které hodnotím. Ale budou i učitelé, kteří podvědomě inklinují k alternativní interpretaci světa, je to otázka jejich rozpoložení, toho, jak vnímají svět a jak se v něm cítí. Jde o snahu vymanit se z pocitů neúspěchu nebo dlouhotrvajícího nepříjemného stavu. Dezinformace mohou hrát roli úlevy v situaci, kdy některým lidem najednou může připadat, že se svět odehrává bez jejich kontroly a jinak, než jim bylo řečeno, to znamená, že byli "obelháni".
Z toho co říkáte, předpokládám, že asi nepostačí třeba dvouhodinový kurz informační gramotnosti.
Je zásadní, aby fungovala podpora učitelů v rychle se měnícím světě. V rozvinutějších vzdělávacích systémech, než je ten český, učitelé dostávají podporu v oblastech, které nově vznikají nebo se rychle mění v čase. Čili problém skutečně nevyřeší dvouhodinový workshop. Informační gramotnost má být jedním ze základních cílů vzdělávacího systému a mělo by se na ni soustředit hlavně vedení státu.
A vidíte ze strany současné vlády dostatečnou snahu věnovat se informační gramotnosti potažmo dezinformacím? Ptám se i proto, že zmocněnec vlády pro média a dezinformace Michal Klíma v rozhovoru pro Aktuálně.cz před časem zmínil, že na vládě pracuje jen na poloviční úvazek.
Snahu vidím zatím na deklaratorní úrovni, vláda tedy říká, že to brát vážně chce. Věřím v tomto ministrovi školství, ale uvidíme, jaké budou praktické kroky. Součástí snahy by měla být promyšlená revize Rámcových vzdělávacích programů. Změna se musí odehrát jak na poli vzdělávání, které poskytují učitelé žákům, tak vzdělávání, kterým prochází budoucí učitelé. Návrh na vznik nového předmětu informační gramotnost, který padal před lety, je špatná cesta. Není to předmět, ale je to kvalita, která se promítá do všech oblastí našeho poznávání, má se tak prolínat do všech předmětů. A já si nejsem jistý, zda je to stávající struktura vzdělávacího systému schopna zvládnout.
Je to v kompetenci Národního vzdělávacího institutu, kde jsou často lidé, kteří tam působí dlouho. Přesvědčit je o tom, jak by informační gramotnost měla být implementována, a svěřit jim to do rukou je trochu risk. Jsem skeptický, že se to povede. Je třeba změnit přístup ve školách, nestačí prostě přepsat osnovy, někdo učitelům musí důsledně a dlouhodobě pomáhat, aby změna probíhala přímo ve třídách.
A co říkáte na pozici Michala Klímy v boji s dezinformacemi?
Situace pana Klímy je nezáviděníhodná, my se poměrně často potkáváme. Ve srovnání s předchozí vládou vidím minimálně od některých členů kabinetu upřímnou snahu, aby to téma bylo přijato jako prioritní a aby byly přijaty kroky, které budou efektivně řešit vliv řízených informačních manipulací na uvažování Čechů a na jejich rozhodování. V praxi ale zatím nepozoruju efektivní kroky, které tento cíl naplní. Jmenování pana Klímy je samo o sobě dobrý krok, ale prací na dohodu o provedení práce a bez jakýchkoliv prostředků a dalších nástrojů, nezmůže vůbec nic, může chodit leda tak diskutovat. Na další kroky musíme počkat.
A jaké by měly být ty další kroky?
Vytvoření centra pro strategickou komunikaci pod Úřadem vlády, které je běžné v demokratických zemích. Nejde o žádný cenzorský úřad, jak se to snaží rámovat odpůrci. Třeba v Anglii má STRATKOM (Centrum pro strategickou komunikaci - pozn. red.) pod kabinetem premiéra několik set lidí, zároveň zaměstnává odborníky a vědce. Nutně ho potřebujeme také, jinak se nestane nic.
S novou vládou byly uvolněny ruce Centru pro teroristické hrozby, ale samo o sobě je to velmi málo, když jde o buňku na ministerstvu vnitra o třinácti lidech. Bylo by dobré shromáždit odbornou kapacitu, kterou v Česku máme, ale která se tomu zatím věnuje jen ve volném čase.
Jeden učitel gymnázia, který dezinformace hlásal na demonstracích a na internetu, je podle ředitele školy nepromítal do výuky. Druhý veřejně známý případ se týkal učitelky základní školy, kterou si žáci při šíření lží přímo v hodině nahráli. Kdy už učitel vystupuje v rozporu s posláním své profese?
Nelze popírat právo jakéhokoli občana na vlastní názor, čili pedagog může být neonacista, ale nemůže to promítat do výuky, pak by se dostal do sporu se zákonem i s náplní své profese. Ve školském zákoně stojí, že učitel má vést žáky k naplnění určitých cílů, k tomu patří i demokratické uvažování a občanský vztah k demokratickému režimu.
Nicméně na váš dotaz nemám jednoznačnou odpověď. Učitel nepřestává být učitelem ani mimo školu. Pokud na sociálních sítích šíří dezinformace, skoro jakoby mluvil s rodiči či žáky na nějakém setkání, byť digitálním. Tím pádem se dostává do střetu se svou profesní povinností, ale zároveň to nemůžeme v současnosti považovat za zásadní selhání.
Prozatímním řešením by bylo, kdyby škola zavedla kodex chování pro učitele. Ostatně pro žáky taky platí školní řád. Pokud učitel souhlasí, že bude ve škole působit, zároveň souhlasí i s tím, že nebude porušovat kodex, do nějž by bylo možné vtělit, jakým způsobem se zaměstnanec chová na veřejnosti i v digitálním prostoru.
Nedávno vyvolalo rozruch zvolení experta hnutí Trikolora Miroslava Ševčíka děkanem Národohospodářské fakulty VŠE, se kterým jsou spojeny některé kontroverzní výroky. Ševčík například v minulosti uvedl, že věří méně řediteli BIS Michalu Koudelkovi než Vladimiru Putinovi. Je problém, když se člověk s těmito názory dostane až do vedení vysoké školy?
Pan Ševčík je dlouholetá ostuda české akademické scény. Je paradox, že byl již podruhé zvolen děkanem. On je velmi opatrný na to, jak své názory prezentuje, nemůžeme mu podsouvat, že by šířil dezinformace. Pohybuje se v jisté názorové rovině, dělá to podobně jako bývalý prezident Václav Klaus. Je to sice vysoce kontroverzní, ale při studiu na vysoké škole, už má mít student dostatečnou vnitřní výbavu, aby profesorovi mohl oponovat. Je dobré, když studenti na vysokých školách v tomto okamžiku projeví odhodlanost a učiteli vzdorují, mají na to navíc právo.
Názory pedagoga ale studenty přece ovlivňují, jde tedy o větší problém na nižších stupních vzdělání?
Určitě. Od základních po střední školy je to velký problém, tam je student pod tlakem autority ze strany učitele i školy a celkově jeho míra suverenity je mnohem menší než na vysoké škole. Taky jeho osobnostní výbava není taková, aby se třeba kontroverzním názorům pedagoga dokázal dostatečně bránit.
