Po promítání filmu jste říkal, že pro vás bylo podstatné ukázat Václava Havla hlavně jako člověka. Proč vám to přišlo důležité?
O Havlovi vzniklo spoustu prací, ať už písemných nebo filmových. S kolegy jsme si ale říkali, že encyklopedických zpráv o něm je dost a ještě jich dost bude. My jsme se rozhodně nechtěli opakovat nebo přidávat další podobný formát. Proto jsme si řekli, že bude důležitější ukázat ho spíše v nečekané poloze. Nechtěli jsme obrazně řečeno vydávat další encyklopedii jen s trochu jinými fotkami, ale stejným obsahem.
Jak to přesně myslíte?
Hodně lidí asi očekávalo, že film bude zaznamenávat, kdy, kde a co důležitého udělal. Letos si připomínáme 25. výročí vstupu do NATO a 20 let od vstupu do Evropské unie. Na tom všem měl Havel obrovský podíl. Ale proč přicházet znova s něčím podobným? Chtěli jsme na Havla nahlédnout z osobnější a umělečtější roviny.
A bylo to i jeho přání?
Myslím, že snad ano, ale nikdy jsme si to nedefinovali. Natáčení probíhalo od okamžiku, kdy mi navrhl, že mám s ním trávit čas s kamerou. Vždy se zajímal o to, abych měl dobré podmínky a jeho lidé vždycky dopředu domlouvali, abych na dané akci mohl být s kamerou. Aktivně pomáhal, ale nikdy natáčení neovlivňoval, nikdy nechtěl vidět záběry. Já si jen mohu vážit, jak bylo skvělé, že mi tolik důvěřoval a nechal to takhle probíhat.
Opravdu nebyly momenty, kdy neměl náladu nebo kdy vás zastavil?
Určitě byly momenty, kdy neměl náladu, podobně byly i momenty, kdy jsem neměl náladu já, ale vzájemný respekt a důvěra vše překonaly. Vzpomínám na jeden moment v Berlíně v hotelu, kdy jsme oba nemohli spát, tak jsme se nějak přirozeně sešli o půlnoci v lobby se záměrem dát si skleničku na spaní. U mě v tu chvíli ale nepřipadalo v úvahu, že bych si k němu sednul a začal si s ním povídat. Zkrátka jsem si sednul, věděli jsme o sobě, kývli jsme na sebe a pak jsme se zase po půl hodině rozešli. Zcela jsem respektoval jeho klid a čas sám se sebou.
A překročil jste někdy svou roli dokumentaristy nebo pozorovatele? Byly chvíle, kdy jste se sblížili lidsky?
Celé to byl takový moment, dělali jsme si legrácky. Například když jsem za ním přišel do hotelového bazénu. Zaplaval si, pak se na mě podíval a se smíchem řekl: "To jsem zvědavý, jestli s tou svojí kamerou půjdete za mnou i do sauny."
Tam jste asi nešel.
To jsem opravdu nešel. Naše spojení bylo plné důvěry. Pro mě bylo nejvíc, že mě prostě nechal. Občas se samozřejmě stalo, že se něco špatně domluvilo. Například když jsem v postprezidentské kanceláři Billa Clintona v New Yorku šel za ním až do soukromé místnosti bývalého prezidenta Spojených států, Clintonova ochranka mě po minutě odnesla pryč.
Když srovnáte, jak jste Havla vnímal, než jste ho začal natáčet, změnil se váš pohled na něj?
Samozřejmě, že se změnil, protože když někoho znáte jako politika, dramatika, spisovatele či filozofa, tak ho vidíte zvnějšku jakoby přes sklo. V okamžiku, kdy vás pustí do své kanceláře a soukromí, tak na něj začnete nahlížet jinak.
Byl jsem s ním už od roku 2004, kdy jsem pro něj natáčel videopozdravy, které rozesílal po světě. Od roku 2009 to bylo intenzivnější, protože jsem začal točit přímo jeho život. Bylo to intimní, krásné a plné respektu a odpovědnosti. Bylo mi totiž hned, když záběry vznikaly, jasné, že bude jednou velký problém se jimi probrat a sestavit je tak, aby zpráva o Václavu Havlovi dávala nějaký vyšší smysl než jenom to, že někdy někam přijel, s někým se setkal a něco si řekli.
Je něco, co vás na něm lidsky překvapilo hned při prvních setkáních?
Nejpřekvapivější bylo vůbec to, že si mě vybral. Přišel jsem za ním v roce 2004 poprosit ho o video, kterým by vyjádřil podporu kubánským disidentům. Video pak oběhlo svět. Asi týden poté mi zavolali z kanceláře, že by se mnou pan prezident chtěl mluvit. Havel ocenil úspornost mé natáčecí metody. Uvědomil si, že natáčení a zaznamenávání jeho reality nemusí být vždycky provázeno desetičlenným štábem a přestavováním kanceláře a mnoha světly. Došlo mu, že záběry mohou být účelné, i když vznikly velmi skromně a s jednou kamerou.
Co pro vás bylo nejsilnějším momentem, u kterého jste díky natáčení mohl s Havlem být?
Je jich víc, nemám žádný žebříček, ale určitě významný a velký moment jsem zažil, když Havel prodělal ve Spojených státech mrtvici. Pak jsem také točil snímání jeho posmrtné masky, což není ve filmu a bylo to smutné, ale jsem rád, že to je zachycené do archivu.
Právě když leží na lůžku v newyorské nemocnici Havel popisuje, jak po mrtvici na půlku těla ochrnul. Říká, že mu to přišlo spíš veselé než depresivní. Jak Havel své zdraví vnímal?
Stáří bral jako přirozený vývoj života, spíš ho to štvalo a obtěžovalo. Když si člověk uvědomí, že jeho síly slábnou a že ho opouštějí, není z toho nadšený. Někdy ho rozčilovala omezení, která stáří a nemoc přinášejí. Ale zároveň to nesl naprosto důstojně. Nenechal se tím limitovat, pokud to jen trochu šlo.
Jak je možné, že Havel ve filmu působí naprosto přirozeně, jako by ho nikdo nenatáčel?
Filmař musí umět být nenápadný, nemanipulovat lidmi, neříkat jim padesátkrát za den "ještě jednou". Do světa před kamerou jsem svůj postoj nebo požadavek vnášel minimálně. Vzpomínám si na jeden moment, kdy jsme natáčeli videopozdrav a já ho poprosil, jestli by se nemohl posunout maličko doprava. On odvětil: "To by Petr Uhl neměl radost, že se posouvám doprava."
Trvalo vám na začátku, než jste se osmělil a dovolil si natáčet i citlivé okamžiky?
Relativně dlouho jsem se v jeho kanceláři a kolem něj pohyboval díky natáčení videopozdravů. Stávalo se, že jsem byl například u vánočního přípitku. Takže jsme se postupně s prezidentem poznávali. Velmi důležité bylo, že jsem se poznal a nakonec i spřátelil s jeho lidmi, s tajemnicí Sabinou Tančevovou či s jeho bodyguardy. Všichni mi pak při natáčení pomáhali, protože viděli, že je to prezidentovo přání. Čili jsem časem do toho prostředí vrostl. Udělalo mi radost, když jsem si najednou začal uvědomovat, že jsem součástí týmu a přestávám být brán jako vnější element.
Když jsem mluvila s Havlovým fotografem Tomkim Němcem, říkal, že se řídil heslem "Foť naplno, protože ten okamžik se nikdy nevrátí". Měl jste to při natáčení podobně?
Jasně. Někdy to nešlo. Například když jsme ho po mrtvici přivezli autem do nemocnice v New Yorku, vyšetření a všechny záchranné procedury probíhaly ve veřejné části nemocnice. Tam jsem se samozřejmě bál vytáhnout kameru, protože by mě v ten moment patrně zatkli nebo vyhodili. Ale jakmile ho převezli do soukromé části nemocnice, už jsem se odvážil.
Mezitím někdo zavolal Madeleine Albrightové, aby za ním přišla, jednak ho povzbudit, ale taky pohlídat. Jakmile vešla, první, co viděla, jsem byl já s kamerou. Začala se strašně rozčilovat, jak se tam dostala média. Pan prezident se zrovna taktak probíral a uklidnil ji: "To je pan Jančárek, to je v pořádku."
Váš film nabízí i vtipné momenty. Při návštěvě Miloše Formana si Havel chce dát další pivo, ale zastaví ho manželka Dagmar s tím, že už jedno měl a kvůli svému zdravotnímu stavu by další neměl. On jí pak až s dětskou nevinností vysvětluje, proč by si nemohl dát další, když měl jen jedno malé. Jaký byl jejich vztah?
Budu asi na okamžik hrubým respondentem, ale moje odpověď zní, že byl manželský.
Jak prakticky vaše přítomnost u Havla probíhala, trávíval jste s ním i několik dní v kuse?
Bylo to případ od případu. Na zahraničních cestách byla důležitá jeho tajemnice, která dopředu vždy domlouvala s místními organizátory, abych tam mohl být. Často mi museli zajistit hotelový pokoj, někdo ho musel zaplatit, když to šlo, jindy jsem si ho musel platit sám.
Strávil jste s Havlem intenzivně poslední tři roky jeho života. Dokážete shrnout, čím vás ovlivnil?
Václav Havel mi především dal skvělou příležitost, že jsem mohl udělat zajímavý film a být v jeho společnosti. Byl inspirující a vždycky mi připomene, že největší chybou v životě je bát se. Naučil mě mnohé. Například i to, že když člověk má nějaký názor, tak na něm má trvat i v okamžiku, kdy zrovna není populární. Havel je připomínkou toho, že si člověk má stát za svým. Nejsmutnější je vidět politiky, kteří mění své názory o 180 stupňů jen podle toho, kde se zrovna pohybuje ručička měřáků volebních preferencí. V zásadních postojích byl Havel konzistentní.
