Jaký vliv má na děti dlouhodobé odloučení od třídního kolektivu nebo od kamarádů, které potkávají na kroužcích?
Důležitým vývojovým úkolem dětí a dospívajících je kromě získávání znalostí a vědomostí hlavně rozvoj sociální a emoční inteligence a nácvik zvládání mezilidských situací. V období dospívání vystupuje do popředí rozvoj empatie. Děti přemýšlí o tom, co si o nich druzí myslí, musí se vypořádávat s vrstevnickým tlakem, postupně se osamostatňují, hledají a budují si vlastní identitu skrze vymezování se vůči druhým. Tohle všechno se přes monitor trénuje jen těžko.
Jak se mohou tyto "nenormálnosti" covidového života do psychiky dětí promítnout? S jakými problémy se nejčastěji potýkají?
Ve srovnání s předchozími lety se s kolegy z oboru psychologie a psychiatrie setkávám daleko častěji s dětmi, které si stěžují na stavy odpovídající panickým atakám a úzkostným stavům. Setkávám se s dívkami, které v touze vrátit do života řád a úspěchy drží neudržitelné stravovací a cvičební plány instagramových influencerek ústící do poruch příjmu potravy. Spousta dětí, které nemají doma žádný režim ani domácí povinnosti, tráví celé dny a noci v on-line prostoru. Mívají rozhozené a nezdravé stravovací návyky, o spánkové hygieně nemluvě.
Děti samotné často hovoří o takové zvláštní rozplizlosti. Nevědí, co se sebou, co se životem, nemají režim, postrádají předvídatelnost a důvěru ve svět coby bezpečné místo. Chybí jim řád, smysluplné aktivity a osobní kontakt s vrstevníky. Některým dětem a dospívajícím se pak hlava zaplňuje myšlenkami, které nemusí být užitečné ani bezpečné.
Jak mohou rodiče poznat, že se jejich dítě v takových myšlenkách točí?
Je přirozené, že nám je občas nedobře. Špatné dny nás mohou naučit dovednostem, které se bezvadně hodí ve dnech dobrých. Zpozornila bych v momentech, kdy se dítě začne vyhýbat aktivitám či lidem, kteří mu dříve přinášeli radost, izoluje se od lidí nebo naopak tráví čas rizikovými aktivitami. Je třeba s dětmi trávit čas, všímat si jich, snažit se naslouchat tomu, co říkají nejen slovy.
A jak by to pak měli rodiče řešit? Jak s dětmi o takových věcech mluvit?
Zejména dospívající děti mnohdy s rodiči o svých potížích mluvit nechtějí. Buď protože jim nechtějí přidělávat starosti, nebo mají pocit, že jim rodiče nerozumí. To je přirozené. Určitě však považuji za důležité, aby měl každý dospívající dospělého, kterému se dá věřit a svěřit. Když není k dispozici trpělivý starší sourozenec, trenér, teta nebo třeba sestřenice, lze využít například podpory psychologa či terapeuta.
Liší se nějak pocity, které zažívaly během lockdownu děti, od těch, které pociťovali dospělí?
Oproti dospělým mají děti nevýhodu v tom, že nemají tolik možností, jak rozhodovat o svém životě. Leckdy, když je to někde "na prd", třeba ve školním kolektivu, doma nebo na táboře, musí zatnout zuby a vydržet, protože nemají na vybranou.
Obzvlášť menší děti neumí přesně rozlišovat jednotlivé emoce, natož si je správně uvědomovat. Nejsou schopny je popsat slovy, častěji se u nich pak projevují nahromaděné emoce tělesnými potížemi, jako je třeba bolení bříška, hlavy, ztěžklé ruce, ztuhlá záda a podobně. Na druhou stranu jsou děti obdivuhodně vynalézavé, houževnaté. Mají fantazii a hravost, která jim umožňuje přenést se do lepších světů, dostanou-li prostor.
Může na děti negativně působit i náhlý návrat do školy? Nebylo to spíš kontraproduktivní, vrátit děti do školního prostředí na pár dní nebo týdnů, když pak stejně začaly prázdniny?
Návrat do škol se pojí s celou řadou očekávání a tlaků od rodičů, učitelů, institucí. Setkávám se s rodiči, dětmi i učiteli a každý má jiný názor. Osobně by se mi moc líbilo, kdyby děti mohly trávit v kolektivu co nejvíce času a hodnocení nahradilo zaměření na rozvoj potenciálu dítěte. Čemu věnujeme pozornost, to roste. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že i jediný společně strávený den s třídou dětí může být ohromně rozvojový pro jednotlivé děti i skupinu včetně dospělého, když nejsme svázaní nutností neustále hodnotit a můžeme se soustředit na společnou práci.
Co pro děti znamená nynější prázdninový režim? Mají čas si odpočinout, nebo jim spíš spolužáci chybí ještě víc?
Letos se v daleko vyšší míře než dřív setkávám s tím, že mi děti na otázku "Co budeš dělat přes letní prázdniny?" odpovídají, že nic. Spousta rodin se plánování aktivit, které mohou být kdykoliv zrušeny, vzdala.
Žijeme v poměrně nepřehledné době plné strachu a náhlých změn. O to víc je pro děti důležité mít se na co těšit, zažívat dobrodružství s vrstevníky, vnímat určité cykly, řád. Něco končí, něco jiného začíná. Skončil školní rok, začínají prázdniny, ty skončí a začne školní rok.
Důležitá je tedy snaha vnést do života dětí alespoň nějaké jistoty a plány?
Možná to zní banálně, ale právě zážitky a vědomí toho, že vše má svůj čas a místo, že vše má nějaký začátek a konec, nás ukotvují a přispívají pocitu bezpečí, smyslu.
Měli by rodiče během srpna začít s dětmi opakovat látku, kterou nemají kvůli nedostatkům on-line výuky úplně zažitou, nebo je mají spíše nechat odpočívat, aby si po náročném roce oddechly?
Jestli umí rodiče s dětmi trénovat látku formou hry a zábavy, tak klidně. Přehnaný dril a zaměření na výkon ale mohou vést k tomu, že místo radosti z objevování nového získá dítě k čemukoliv, co jen trochu zavání učením, odpor. Zadupat v dítěti přirozený zájem o dobrodružství, objevování a učení se novému kvůli neukočírovaným vlastním ambicím je velká škoda. Na druhou stranu, učíme se celý život, každý den, neučit se v zásadě nejde. Jde o to, jestli si to umíme užívat, udělat pěkné.
Jakou roli mohou v nynějším psychickém rozpoložení dětí hrát sociální sítě? Dětem i mladistvým částečně nahradily osobní setkávání, které nebylo možné, může to ale mít i negativa?
Bylo by skvělé, kdyby se sociální sítě využívaly jako doplněk off-line komunikace, když se nelze setkávat jinak. Jenže někdy je to spíš tak, že ve virtuálním světě tráví děti daleko víc času než kdekoliv jinde a postupně se víc a víc izolují.
Čím to je? Jak tato izolace vzniká?
Svět sociálních sítí se řídí zvláštními pravidly. Je to aréna, ve které se soutěží o pozornost a publikum, to vytváří tlak na popularitu, dokonalost. Průměrný dospívající zakládá svou hodnotu na tom, jak si myslí, že jej vnímají vrstevníci. Když má zpětnou vazbu jen ze sociálních sítí, kde je realita značně zkreslená, je vnímání vlastní hodnoty v ohrožení a to pak může vést k celé řadě potíží, rizikové a sebepoškozující chování nevyjímaje. Dospělí by měli mít přehled o tom, jaký obsah děti na sítích konzumují a tvoří.
Mohou mezi dětmi vznikat také příkopy podle toho, jestli je třeba rodiče nechtěli kvůli testování posílat do školy nebo jestli budou očkované?
Možná jde o přístup a zvládání jinakosti jako takové. Jsou skupiny, kde se jedinci dokážou navzájem respektovat i přesto, že jsou odlišní. Pak jsou skupiny, kde stačí, aby mělo dítě jinou mikinu, intelekt, schopnost, tvar uší, a stane se z toho záminka k vyloučení ze skupiny. Myslím, že v rámci prevence je vždy šikovné pracovat s celou skupinou, bavit se o tom, proč je přínosné mít věci nastavené různě, jak se lze domlouvat na fungování a pravidlech, která mohou všem umožnit, aby se jim spolu dobře pracovalo, aby se cítili dobře. Samozřejmě téma očkování je třaskavé o to víc, že je spojeno s problematikou zdraví a nemoci, života, strachu ze smrti. O to důležitější je se umět společně bavit.
Setkala jste se v praxi s nějakým případem, kdy se děti zpátky do školy vyloženě vrátit nechtějí, bojí se toho?
Po tolika měsících doma není divu, že se spoustě dětí nechce do školy. Mohly vstávat výrazně později, učivo bylo mnohdy méně náročné, s postupnou únavou učitelů ubývalo i tempa v on-line hodinách. Pak je taky spousta dětí, které se už před pandemií necítily dobře v třídním kolektivu, a ty braly lockdown jako vysvobození.
Děti ale potřebují zažít, že každá situace je řešitelná, i když může být řešení složité a dá práci. Znám rodiče, kteří nechávali děti doma, když to šlo, a teď si nevědí rady s mladým dospělým, který od problémů utíká, stahuje se do sebe, přijde si neschopný, k ničemu.
Spíše než od problému utéct bych doporučila zkontaktovat školu a poradit se o možném přístupu. Obecně se radí podporovat postupné krůčky a fandit tomu, že dítě čelí svým strachům, oproti podpoře vyhýbavého chování. Situaci lze také zkonzultovat se školním či dětským psychologem. Na potíže nemusíme být nikdy sami.
Na co by si měli dávat pozor učitelé, až se děti v září vrátí do školy? Jsou nějaká specifika toho, jak se k žákům chovat po netradičním předchozím roce?
Je pravděpodobné, že děti budou od dospělých potřebovat hodně trpělivosti, porozumění a důsledného všímání si momentů, kdy se dětem daří. To v nich posiluje pocit, že něco umí, dokážou, že mají schopnosti mít vliv na dění kolem sebe. Posílí to také jejich ochotu přijímat odpovědnost za důsledky svého jednání. Je-li to v možnostech školy, doporučila bych co nejaktivnější komunikaci s rodiči o tom, co je v plánu, co probíhá, co se bude řešit a tak dále. Pravidelná a srozumitelná komunikace rozptyluje obavy.
Může na dětech dlouhé odloučení od kolektivu zanechat nějaké následky v tom, že je pro ně teď komunikace s ostatními komplikovanější? Nebo se po návratu mezi kamarády tyto návyky zase rychle obnoví?
Jakákoliv obtížná situace může být příčinou krize, stejně jako příležitostí. Říká se, že nás nedefinují překážky, s nimiž se v průběhu života setkáme, ale způsoby, jakými je překonáme. Věřím, že při vhodné podpoře a vedení mohou děti i ze stávající situace vyjít houževnatější, odolnější, schopnější. Lidstvo historicky čelilo řadě krizí a zatím vždy přežilo. Děti jsem se naučila nepodceňovat. Obzvlášť některé dokážou zvládnout neskutečné.
