Bunkry nechránily jen hranice, ale i Prahu. Nacisti je ze strachu z odbojářů zničili

Bunkry nechránily jen hranice, ale i Prahu. Nacisti je ze strachu z odbojářů zničili
Karlštejn. Přímo u hlavní silnice v centru obce pokračuje pevnostní linie dalším exponovaným objektem.
Sazená. Fotogalerie začíná nejseverněji položenými dochovanými objekty. A zrovna jde o velmi netypické bunkry. V obci Sazená u Velvar stojí uprostřed návsi nenápadný domek kamuflován za obecní váhu. Uvnitř jsou však dvě střílny. Okupanti interiér zalili betonem, dnes objekt slouží jako muzeum.
Smečno.
Hlásná Třebáň, ulice K Bunkru. Nedaleko je pak mezi domky nejjižněji položený dochovaný objekt tzv. Pražské čáry. Zobrazit 63 fotografií
Foto: Pavel Švec
Pavel Švec Pavel Švec
Aktualizováno 17. 3. 2023 13:52
V letech 1935-1938 Československo budovalo opevnění tvořené betonovými bunkry různých velikostí a typů, zejména v oblasti hraničních hor. Méně známou součástí této obranné linie je tzv. Pražská čára, pás betonových pevnůstek táhnoucí se Čechami od severu k jihu. Byly jich stovky, dochovalo se jen několik. Jsou připomínkou okupace, která Československu vzala možnost se účinně bránit agresi.

Polovina března je v dějinách Československa spojena s čtyřiaosmdesát let starou - ale stále živou - bolestnou zkušeností, které předcházela dohoda mocností v bavorském Mnichově a končila okupací, potažmo válkou do té doby nemyslitelných rozměrů.

Pro republiku, poslední demokratický systém v širokém okolí, znamenala konference Německa, Itálie, Francie a Velké Británie z noci na 30. září 1938 odstoupení území s více než padesáti procenty německého obyvatelstva nacistické třetí říši. Tu noc vznikl a později se vžil termín mnichovská zrada. Do paměti národa byl v tu chvíli vypálen hluboký cejch.

Československo, které dohodu nakonec přijalo, ztratilo přes 40 tisíc čtverečních kilometrů území a téměř pět milionů obyvatel, vesměs německé, ale i polské a maďarské národnosti. S tím zároveň přišlo o možnost se efektivněji bránit velké přesile pomocí důmyslného systému opevnění, které se budovalo ve druhé polovině 30. let.

Foto: Ministerstvo obrany ČR

Připomeňme, že ochota bránit republiku proti předpokládané agresi Německa byla mimořádně vysoká, zejména mezi Čechy. Při všeobecné mobilizaci v září 1938 do pohraničních bunkrů a pevností zamířilo čtvrt milionu záložníků. Ústup bez boje nepřipadal v úvahu, byť dvě třetiny pohraničních bunkrů nebyly vůbec dostavěny a dělostřelecká výzbroj pevností se koncem září teprve vyráběla. Rozhodlo se však jinde. Vojáci museli své pozice opustit a přenechat je Němcům, Maďarům či Polákům.

Opevněné linie nesledovaly pouze hranice s nepřátelským Německem, Rakouskem a Maďarskem, počítalo se i s pásem bunkrů ve vnitrozemí, které měly tvořit záchytné obranné linie při případném prolomení pohraničních opevněných oblastí a ústupu vojska na východ.

Dlouhá řada "řopíků" (název vzniklý ze zkratky Ředitelství opevňovacích prací) protínala Čechy od severu k jihu, přičemž ze západu velkým obloukem obkroužila Prahu. Druhá pevnostní linie měla v podstatě oddělovat Čechy a Moravu a třetí přibližně Moravu a Slovensko. Vybudován byl v letech 1936 až 1938 pouze první zmíněný pás pevnůstek.

Jenom část táhnoucí se mezi Vltavou u Mělníka přes oblast Berounska až na jih ke Slapům - nazývaná Pražská čára - měla 834 bunkrů propojených sítí pěchotních a protitankových překážek, byť ani tato linie nebyla zcela dokončena. Při zářijové mobilizaci byla přitom z velké části vyzbrojena i obsazena vojáky. 

Podle webu prazskacara.cz mělo v osmi stovkách betonových bunkrů bránit Pražskou čáru - s hlavní obrannou linií dlouhou přes 100 kilometrů - bezmála pět a půl tisíce mužů. V drtivé většině šlo o pevnůstky vz. 37 se dvěma kulomety a posádkou o sedmi lidech.

Pás "řopíků" zasazených do lesních proláklin, na vrcholech strmých skalnatých masivů, zářezů potoků nebo říčních údolí, byl tak hustý, že jeden kulomet v pevnostní střílně byl umístěn průměrně na každých sedmdesát metrů fronty. Každá taková zbraň, a že jich bylo na Pražské čáře přes 1,5 tisíce, pak měla mít přiděleno deset tisíc nábojů. Kdyby kulometčíci dostali šanci a vystříleli veškerou svěřenou munici, dopadlo by na každý centimetr fronty osm nábojů.

To byla hradba, před níž by tragicky krvácela i sebesilnější armáda. A vůdce třetí říše Adolf Hitler to věděl. Podpisem Mnichovské dohody se mu ulevilo. Československé pohraniční opevnění dobývat nemusel a po obsazení republiky v březnu 1939 se jeho armády vyhnuly i střetu na Pražské čáře a navazujících linií. Existence zdejších betonových bunkrů byla zpečetěna.

Okupační úřady je nechaly zpravidla už v roce 1939 vyhodit do povětří. Zcela oprávněně se totiž obávaly, že by mohly být použity v domácím odboji. A v týlu německých armád by to bylo o to citlivější.

Druhá fáze ničení českého opevnění na Pražské čáře následovala v letech 1942 až 1943, kdy říšský těžký průmysl potřeboval získat nedostatkový materiál. Železné výztuže betonových objektů se hodily. Stovky objektů tak z krajiny zcela zmizely. Připomíná je snad jen prohlubeň v terénu a několik kusů betonu. A někdy ani to ne.

Okupanti ušetřili jen několik málo pevnůstek, které se nacházely příliš blízko domů, mostů, železnice, silnic či sloupů elektrického vedení. A i ty raději uvnitř zasypaly kamením a zalili betonem. Výsledkem je, že se dodnes dochovalo pouhých 38 bunkrů. Jsou mementem na bolestnou noc 30. září 1938. A také na 25 tisíc československých vojáků, kteří padli během 2. světové války a svou obětí stírají klamné zdání o nebojujícím národu. Ostatně mezi evropskými spojeneckými státy (bez např. Rumunska a dalších zemí, které bylo podstatnou část války na straně třetí říše) to byl sedmý nejvyšší počet padlých.

 

Právě se děje

Další zprávy