Analýza - Přesně před rokem jsme pro vás připravili trialog - tři pohledy na dění, které nás s vysokou pravděpodobností čeká ve světě v roce 2013. Titulek článku zněl: "Bude to rok Angely Merkelové. A konfliktů v Jihočínském moři". O své postřehy se se čtenáři Insideru podělili šéfredaktor Aktuálně.cz Pavel Tomášek, který se léta specializuje na americkou politiku, a Martin Novák, který jako reportér pracoval například v Iráku, Afghánistánu, Íránu, Saúdské Arábii, Libyi, Rusku nebo Číně.

Nyní vám náš rozbor předkládáme znovu. Opoznámkovaný. Posuďte sami, jak dobře jsme uměli - či neuměli - číst věci, které se stanou.

.....

Když se podíváme do kalendáře, mezi prvními „světodějnými“ událostmi je 20. ledna inaugurace Baracka Obamy. Jaký bude prezident USA ve svém druhém volebním období?

Pavel Tomášek: Zcela jistě to bude odvážnější prezident než v prvním volebním období.

Realita konce roku 2013: Obama vstoupil do druhého funkčního období s velkými ambicemi. Tragédie při střelbě na škole v Newtownu, ke které došlo vlastně ještě těsně před začátkem druhého období, poslala na první místo prezidentovy agendy zákony zpřísňující podmínky pro držení střelných zbraní. Ačkoli udělal Obama z tohoto tématu svoji prioritu, prosadit změny v zákonech se mu však v Kongresu, který z poloviny ovládají opoziční republikáni, nepodařilo.

Odvážnější – v jakém smyslu?

Pavel Tomášek: Už se nemusí ohlížet na žádné skupiny voličů, jejichž hlasy by potřeboval pro další zvolení. S výjimkou jediné – a tou jsou přistěhovalci. Analýzy podzimních voleb ukázaly, že právě imigranti a zástupci menšin byli rozhodující pro jeho volební vítězství. Obama získal méně než 40 procent hlasů bělošské populace v USA, a přesto vyhrál. Čili bych očekával, že hned poté, co se mu podaří vyřešit rozpočtovou reformu, se bude jeden z prvních komplexních návrhů, které předloží, týkat přistěhovalecké reformy. Že se pokusí nastavit pravidla pro zlegalizování pobytu těch zhruba dvanácti milionů přistěhovalců, kteří žijí v Americe nelegálně a na nichž do značné míry americká ekonomika stojí.

Realita konce roku 2013: Že Obama z reformy imigrační politiky učiní jednu z hlavních priorit, se potvrdilo. Jeho snaha však zatím dopadla obdobně jako u pravidel pro střelné zbraně. Reformu se sice podařilo prosadit v Senátu, Sněmovna reprezentantů ji však neschválila. Vyhlídky na její schválení v druhém roce čtyřletého mandátu jsou sice nejisté, poté, co se však republikánům a demokratům na konci roku 2013 podařilo najít shodu aspoň na nějakém kompromisu ve věci financování federální vlády, se však může dohoda na imigrační reformě ukázat jako další krok v budování jisté důvěry mezi oběma hlavními stranami.

Má Obama dost síly na to, aby novou imigrační politiku prosadil?

Pavel Tomášek: Má poměrně velkou šanci, protože republikáni jsou v situaci, kdy si nemohou dovolit postavit se proti ní. Sami by se odsoudili k permanentnímu postavení menšinové strany v USA. Proto budou spíš usilovat o to, aby byli spoluautory reformy.

Takže pokud to Obama šikovně sehraje politicky, může být reforma v nejbližším roce, možná dvou, velkou většinou schválena.

Realita konce roku 2013: To, že reformu schválil Senát, kde ji podpořila i část tak klíčových republikánů, jako je senátor Marco Rubio, jeden z favoritů na prezidentskou nominaci za republikány v roce 2016, ukazuje na silný tlak ke kompromisu v této věci, jemuž jsou republikáni vystaveni. Je zde však patrný rozdíl v postavení senátorů a kongresmanů. Zatímco členové Senátu jsou voleni na území celých států a jsou tak nuceni oslovovat i středové voliče, členové Sněmovny reprezentantů jsou voleni v malých obvodech, jejichž hranice jsou obvykle nakresleny tak, že mají své zvolení fakticky jisté a o hlasy středových voličů se ucházet nemusejí. To vysvětluje, proč reforma přistěhovalecké politiky prošla v Senátu, zůstává však prozatím zablokována ve Sněmovně reprezentantů.

Je otázka, koho si přibere do nejbližšího týmu. Pět šest lidí z jeho administrativy už nechce pokračovat, jistý je například odchod Hillary Clintonové. Bude odvážnější i americká diplomacie?

Pavel Tomášek: V zahraniční politice bych žádné změny nečekal.

Jestli se daly něčím charakterizovat první čtyři Obamovy roky, tak velmi opatrnou zahraniční politikou. Důrazný byl v podstatě jen ve své politice bezpilotních útoků na jednotlivé teroristické cíle. V tom byl mnohem důraznější než Bush, překvapivě, a jistě v tom bude pokračovat.

Ale jinak bude mít tendenci držet si zahraniční politiku od těla a věnovat se věcem, které pro něj budou prioritou doma. A pokud bude do funkce ministra zahraničí potvrzen John Kerry, tak to jistě není člověk, kterého bych spojoval s nějakými velkými zahraničně-politickými strategiemi. Jeho jméno je důkazem, že Obamovi jde o – v dobrém slova smyslu – udržovací zahraniční politiku, která se bude snažit fungovat tak, aby Obama nemusel hasit požáry v zahraničí.

Realita konce roku 2013: Tady bych připustil, že John Kerry jako ministr zahraničí do určité míry překvapil svou iniciativností. Jednak se naplno zapojil do vyjednávání o míru mezi Palestinci a Izraelci, jednak se mu podařilo dosáhnout předběžné dohody s íránským režimem. To je víc, než jsem před rokem čekal, a to přesto, že blízkovýchodní mírová jednání zatím nikam nepokročila a dohoda s Íránem je velmi dílčím počinem.

Martin Novák: Tahle opatrná zahraniční politika je ostatně něčím, co má podporu americké veřejnosti. Američané po válkách v Iráku a Afghánistánu moc netouží po velkých a hlavně drahých dobrodružstvích v cizině.

Což by byla například intervence v Sýrii, kde režim Bašára Asada už 21 měsíců krvavě potírá povstání... Čili se USA omezí na nějaké další „rezoluce“ a dejme tomu vyzbrojování opozice?

Martin Novák: Pochybuji, že budou USA posílat do Sýrie zbraně. Pokud tam někdo bude dodávat zbraně, budou to státy jako Saúdská Arábie nebo Katar, které podporují povstalce a zároveň jsou to spojenci Američanů. Už z toho důvodu, že se Obama nechce dostat do situace jako Reagan nebo Carter v Afghánistánu. Dodávali spoustu zbraní a cvičili afghánské mudžáhidy, ze kterých se v pozdějších letech stala Al-Káida, Tálibán, nepřátelé Ameriky.

V Sýrii už teď vidíme, že skupiny, o nichž se dá říct, že vyznávají ideologii Al-Káidy, tam operují, dokonce podle některých názorů jsou to dost podstatné síly na straně povstalců... I proto bude Obama s vysokou pravděpodobností pokračovat v dosavadní strategii: Do Sýrie se nemíchat.

Tipneš si: Padne letos Asad?

Martin Novák: On už de facto padl. Má armádu, sídlí v Damašku. Ale když se podíváme na mapu, co režim reálně ovládá, už toho moc není. Když řeknu, že je to 50:50, tak možná Asadovi fandím.

Bašár Asad je v podstatě schopen už jen leteckých protiofenzív, přičemž známá vojenská poučka praví, že jenom ze vzduchu území nedobudeš – a neudržíš. Musíš mít pozemní vojáky a těch má režim málo, dezerce byly obrovské. Území, která ztratil, už zpátky nezíská. Ano, ještě má dost sil na to, aby se udržel v Damašku, ale vládní síly budou jistě vytlačeny z Aleppa, ze střední, severní a východní Sýrie; budeme sledovat jisté rozparcelování země. Proběhne tam něco na způsob kantonizace. Sýrie se rozpadne na části, které bude ještě kontrolovat Asad (Damašek, pobřežní pás), východní Sýrie bude pod kmenovou kontrolou, sever ovládnou Kurdové a různé milice.

Čili jestli se ptáš na pád, nečekám, že by Bašára Asada museli nutně zabít, nebo se musel skrývat někde v díře jako Saddám či Kaddáfí, ale určitě ztratí kontrolu nad podstatnou částí Sýrie.

Realita konce roku 2013: V zásadě jsem se tolik nezmýlil, i když Asad je na tom řekněme trochu lépe, než jsem předpovídal. Na jeho straně bojují ozbrojenci libanonského Hizballáhu a oddíly iráckých šíitů, které mu výrazně pomohly některé oblasti získat zpět z rukou rebelů a jiné udržet, například část Aleppa. Oproti situaci před rokem výrazně vzrost vliv radikálních islamistů v řadách protiasadovské opozice. Plní se má předpověď, že Sýrie se rozpadá a dále bude rozpadat na kousky, ovládané různými skupinami.

Pokud ovšem bude takhle zatlačen do kouta, mohl by splnit své výhrůžky a použít chemické zbraně. Jak je pravděpodobné, že vypustí sarin, yperit nebo něco podobného?

Martin Novák: Na nějakém omezeném prostoru a v omezené míře k použití může dojít.

Připomínám ale, že Saddám Husajn užil chemické zbraně proti Íránu v roce 1988, aniž by si toho svět příliš všiml. Což se může opakovat. Ale i tak je to pro Syřany velké riziko: Pokud by to udělali, znamenalo by to velký tlak na Obamu a okolní arabské státy, aby nějak reagovali.

Realita konce roku 2013: Dnes už víme, že skutečně k omezenému použití došlo. Podle dostupných indicií chemické zbraně nasadil v Damašku Asadův režim. Málem to vyvolalo americký ozbrojený zásah, ale nakonec u Obamy převážilo stanovisko nezačínat další válku a neangažovat se v Sýrii přímo (viz výše).

Damašek má stálé obhájce v Moskvě. Použití chemických zbraní by ovšem snad ani Putin neobhajoval.

Martin Novák: Upřímně řečeno, Rusům zrovna mrtví syrští civilisté velké starosti dělat nebudou. Je to cynické, ale Sýrie ve vztazích Západu a Ruska, nebo USA a Ruska, až tak velkou roli nehraje.

Víme, že Obama teď na jaře pojede do Moskvy. Už asi nebude mluvit o resetu, o novém začátku a dobrých vztazích, ale ono to není potřeba. Protože ty vztahy opravdu nejsou nijak špatné.

Koneckonců jsme teď viděli, jak americký senát přijal zákon, takzvaný Magnitského zákon, ve kterém zohledňuje v obchodech s Ruskem lidská práva. Rusové na to samozřejmě proklamativně reagovali, ale i z Moskvy zaznívá názor, že rusko-americký obchod je pro obě země tak podstatný a důležitý, že to asi bude hrát primární roli.

Realita konce roku 2013: Dohoda o likvidaci chemických zbraní v Sýrii ukazuje, že Obama a Putin se přes vzájemné antipatie stále dokážou domluvit.

Podobně jsou ostatně nastavené vztahy USA-Čína. Asi nelze čekat, že bude Obama víc řešit něco jako „dodržování lidských práv“, že?

Pavel Tomášek: Na těch vztazích se v zásadě nic nezmění, protože se nemění ekonomická podstata závislosti obou zemí. Kdy Čína je největší věřitel americké vlády; je to suverénně největší držitel jejích dluhopisů, a zároveň Amerika je klíčové odbytiště čínských výrobků.

Může se částečně změnit to, že se čínské zboží začne stávat o něco dražším a že se začne o něco víc dařit americké ekonomice. V USA byla nově objevena přímořská ložiska strategických surovin, což může zlepšit zahraničně-obchodní bilanci Ameriky a může to pomoci znovu nastartovat průmyslová odvětví, která v poslední době zcela odumírala. To by snížilo poptávku po zboží z Číny v USA. Ale to je dlouhodobá perspektiva.

Realita konce roku 2013: Ve vztazích Číny a USA nedošlo v tomto roce podle očekávání k žádnému zvratu. Americké ekonomice se daří v globálním srovnání dobře, a tak je možné pozorovat i dál onen nastíněný dlouhodobý posun.

Čínu čeká v březnu velká výměna, prezidentem se má stát Si Ťin-pching. O němž se říká, že to je velký stoupenec dobrých vztahů s Amerikou. Co se od něj dá čekat?

Martin Novák: Poslední výhledy pro čínskou ekonomiku pro příští rok jsou lepší, než se předpokládalo, růst se vrátí někam nad osm procent, nicméně čekat, že by se Čína pod novým vedením mohla nějak demokratizovat nebo víc dbát na lidská práva, míň cenzurovat, je nereálné. Si Ťin-pching potřebuje teprve upevnit své pozice, dosadit svoje lidi; nebude chtít experimentovat. Navíc je potřeba říct, že nový stálý výbor politbyra je snad ještě konzervativnější než předtím. Dostalo se tam hodně lidí předpředchozího prezidenta Ťiang Ce-mina – víc než těch od Chu Ťin-tchaa -, takže nějaké kroky směrem k demokratizaci Číny či směrem ke změně domácí politiky neočekávám.

Čína ale nemá problémy s Amerikou. Čína má problémy v Asii – s Japonskem, s Vietnamem, s Filipínami, jsou tam velké spory o ostrovy v Jihočínském moři, kde údajně leží velké zásoby ropy a zemního plynu. Předpokládám, že letos budou právě tyto konflikty gradovat. Protože pokud jde o spor Číny s Vietnamem, tak pro ekonomiku Vietnamu jsou zdroje surovin obrovsky důležité.

Realita konce roku 2013: Ukázalo se, že problémy se sousedy skutečně budou eskalovat. Konfrontace s Japonskem o souostroví Senkaku a stejně tak spory s Vietnamem a Filipíny o ostrovy v Jihočínském moři se poměrně prudce vyhrotily. Jak ukazuje například jednostranné čínské prohlášení o své letové zóně nad Východočínským mořem. Jinak čínské vedení přijalo změny, které se týkají větší role soukromého sektoru v ekonomice, vlastnictví půdy nebo částečného zrušení politiky jednoho dítěte, ale politického systému nebo cenzury se podle očekávání nedotkly.

Co si představit pod slovem gradovat? Optikou Středoevropana: Občas si tam potopí nějakou loď, to mi nepřipadá jako velká krize.

Martin Novák: Můžeme čekat víc konfliktů a ty konflikty budou i násilné.

V Japonsku zvítězila v prosincových volbách Liberálnědemokratická strana (LDP), která měla v programu velice tvrdou protičínskou rétoriku. Vzájemných útoků bude přibývat – i vzhledem k historii čínsko-japonských vztahů, která je krvavá. Ve 30. letech a za 2. světové války Japonci povraždili statisíce Číňanů a dodnes to tam rezonuje. Třeba loni Číňané demonstrovali před obchody, kde se prodávají japonská auta, napadali etnické Japonce v Číně. I z toho mi vyplývá, že konflikt v Jihočínském moři bude jedním z největších konfliktů budoucnosti vůbec.

V roce 2012 byl na spadnutí konflikt s Íránem, vypadalo to, že se schyluje k válce, padala silná slova, a najednou ticho. Co se změnilo?

Martin Novák: Konfrontace s Íránem kvůli jadernému programu pořád visí ve vzduchu. Ale pokud nedojde k nějaké drastické eskalaci, tak se příští rok na této frontě nic moc dít nebude. Analýzy zpravodajců mluví o tom, že íránský jaderný program v podstatě není tak daleko, jak si mnozí mysleli.

Co můžeme v tomhle směru čekat, je zvýšené napětí mezi Obamou a Netanjahuem, protože Izraelci budou tlačit na silové řešení vůči Íránu, které si Obama spíš nepřeje. Rozdíl mezi Američany a Izraelci je v tom, že Američani nepovažují tu věc za tak urgentní a vážnou.

Čili čekáš, že Netanjahu v lednu vyhraje izraelské volby?

Martin Novák: Pravděpodobně ano. Přičemž bude klíčové, zda bude dál pokračovat ve stavbě osad, celému světu navzdory. Izrael teď vede stavění osad jako takový truc-podnik, ale zemi to zavádí do totální izolace v Evropě a i Spojené státy jsou velmi kritické.

Realita konce roku 2013: Potvrdila se rostoucí propast mezi Izraelem a USA, protože židovský stát americkou dohodu s Íránem o jaderném programu z konce roku odmítl. Dohoda zatím možnost ozbrojené konfrontace mezi USA a Íránem oddálila, ale bude záležet na tom, jak ji íránská strana bude plnit.

Hodně neklidný byl závěr roku v sousedním Egyptě. Jaký tam lze očekávat vývoj?

Martin Novák: Tamní společnost se jasně polarizuje. Jak ukázalo i nedávné referendum, skupina Egypťanů, která si nepřeje islamisty – Muslimské bratrstvo –, je dost silná. Plebiscit, který v podstatě byl o vládě islamistů, skončil 63:37.

Skeptický jsem v tom, že jak v Egyptě, tak v Tunisku se po revoluci ekonomická situace nejen nezlepšila, ale ještě se bude zhoršovat. Jak vím z vlastní zkušenosti, z loňské návštěvy těch zemí – spousta lidí si představovala, že když svrhli diktaturu a bude demokracie, tak prostě začnou bohatnout. Což je samozřejmě omyl, ono to bude spíš naopak, ale je to živná půda pro radikalismus. Čili se obávám, že vývoj v Egyptě nakonec může být násilný.

Tuhle frustraci z nesplněných představ arabského jara vidíme i v Tunisku, kde dnes nadávají vládě, kterou si před rokem zvolili. Čekali zázrak a místo toho roste nezaměstnanost a peněz je ještě míň.

Čili typický obrázek z Káhiry roku 2012 – naštvaní lidé na Tahríru – se asi moc nezmění.

Martin Novák: Lidi na Tahríru budou i letos dost často.

Realita konce roku 2013: Lidé byli letos na Tahríru skutečně dost často – vlastně pořád – ale  armádní převrat a následný zákaz Muslimského bratrstva a pozavírání jeho členů se přece jen nečekal. Stejně tak jako masakry a krveprolití v Káhiře a dalších egyptských městech. Moc nyní - stejně jako za Mubaraka - třímá armáda. Nadále platí, že pokud se ekonomika výrazně nezvedne, nepokoje a nestabilita nezmizí.

Pavel Tomášek: Co mi přišlo zajímavé: Jednou z velkých otázek, když padl Mubarak, bylo, zda zůstane Egypt dál americkým spojencem v oblasti. A je pozoruhodné, že Mursí, jakkoli se nevědělo, co od něj očekávat, se velmi rychle dokázal etablovat jako spolehlivá ruka Američanů v regionu. Zkrátka že jakkoli se mění vnitřní poměry v těch zemích, tak že zahraničněpolitické zájmy zůstávají nedotčeny.

Evropu čekají jedny velmi důležité volby: německé. Vítěz je ovšem dopředu jasný, Angela Merkelová. Je její pozice vážně tak neotřesitelná, jak to vypadá?

Pavel Tomášek: Angela Merkelová je pro mě velmi zajímavý politik. Ji si těžko spojíš s nějakou velkou politickou iniciativou, ať už v zahraniční politice, nebo domácí...

Vidíš, nesouhlasím. Já si ji spojím se záchranou eura, s vyjednáváním pomoci pro Řecko.

Pavel Tomášek: Merkelová musí být aktivní v záchraně eura, protože eurozóna je Německo. Ale když si přehraješ celý rok 2012 a záchranu eura, Merkelová vždycky udělala jen to nejnutnější, co bylo v danou chvíli potřeba a k čemu ji víceméně dotlačily okolnosti. Nebo ostatní země. Nikdy ani krok navíc.

Co se jí musí nechat: Angela Merkelová je velmi šikovný správce země. Není s ní spojen žádný skandál, žádná aféra, která by se dostala do jejího nejbližšího okolí. Je politikem, k němuž Němci zřejmě tak nějak podvědomě lnou. Je nekonfliktní, konsensuální. Klidná síla v pravém slova smyslu. Byla schopná vládnout v koalici se sociální demokracií – a ta vláda byla úspěšnější, než je její současný kabinet s liberály, s nimiž by si přitom měla být programově blíž.

Volby má pravděpodobně vyhrané. Sociální demokracie v Německu velmi složitě hledala někoho, koho by proti ní mohla postavit, ale faktem je, že proti Merkelové nestojí žádný výrazný konkurent. Reálný scénář je, že s přehledem obhájí mandát, a je jen otázka, zda bude znovu muset vládnout ve velké koalici. Což je pravděpodobnější varianta, protože malé strany by neměly získat tolik, aby jí byly schopny dodat většinu. Merkelová zřejmě nebude chtít vládnout se Zelenými a FDP nezíská tolik hlasů, aby to vydalo na většinu v Bundestagu.

Nejspíš tedy začne třetí funkční období ve funkci kancléřky zase s jinou vládou, ale jinak v podstatě neohrožena.

Realita konce roku 2013: Předpověď v tomto vyšla stoprocentně. Liberálové z FDP se poprvé v poválečné historii Německa nedostali do Bundestagu a Merkelová tak musela utvořit velkou koalici se sociální demokracií. A to přesto, že sondážní rozhovory se Zelenými byly nadějnější, než se čekalo. K jak velkým reformám třetí vláda Angely Merkelové sáhne, je těžké předvídat. Nicméně se ukazuje, že německá ekonomika, má-li si udržet konkurenční výhody, které ji vyzdvihly v posledních letech, reformy velmi potřebuje. Bude hodně záležet na odvaze Merkelové a její touze „zapsat se do dějin“, zda a jak se podaří takové reformy prosadit i ve velké koalici, která je vždy ze své podstaty komplikovaným vládním uspořádáním.

Když jsi mluvil o tom, jak je Merkelová nekonfliktní: Zaujalo mě, jak se před volbou francouzského prezidenta řešilo, že prohra Sarkozyho bude ranou pro Merkelovou. Skloňoval se evropský „tandem Merkozy“, a jak to s Hollandem určitě nepůjde – a ono to jde víc než hladce.

Pavel Tomášek: Z její strany bylo velmi moudré, že si počkala. Hollande nastupoval s velkými ambicemi, se silným mandátem z voleb. Ale doma má tak velké ekonomické problémy, že ho jakékoli chutě prosazovat svou politiku v rámci Evropy přešly.

Francouzskou ekonomiku se vůbec nepodařilo nastartovat, je tam rekordní nezaměstnanost – největší za posledních 15 let -, a to musí Hollande řešit spíš než prosazovat svůj vliv v EU.

Tady se ukázalo, že vyčkávací postoj Merkelové byl nejchytřejší možný.

Realita konce roku 2013: Postavení Hollanda se letos dál zhoršilo, je snad vůbec nejméně populárním francouzským prezidentem v páté republice. Z pohledu jeho spolupráce s Německem na úrovni EU už to bude mít opačný účinek, než z jakého mohly panovat obavy před 12 měsíci. Hollande je doma tak slabý, že ho to bude na mezinárodní scéně paralyzovat. 

V ještě horší kondici je Španělsko.

Martin Novák: Předpovědi jsou takové, že růst eurozóny jako celku má být letos kolem nuly, čeká se „rok zklidnění“. Tedy žádný velký sešup dolů, ale ani pronikavé zlepšení. Právě Španělsko ale může nadělat eurozóně velké problémy.

Ze statistik víme, že je tam obrovská nezaměstnanost 22 procent. To je na takhle vyspělou průmyslovou zemi neuvěřitelné číslo. Není to Ukrajina nebo Alžírsko, ale jedna z nejvyspělejších zemí světa. Vážně, nepřestává mě ohromovat, že může být ve Španělsku každý čtvrtý člověk bez zaměstnání.

Pavel Tomášek:  A každý druhý do třiceti let.

Martin Novák: V bankách je vysoké procento nesplácených úvěrů. Premiér Mariano Rajoy… no nevím. Nesleduji španělskou politiku do detailu, ale připadá mi, že to není politik pro krizi. Je nevýrazný, nejednoznačný. Jednou řekne, že Španělsko o pomoc požádá, podruhé, že ne… Jisté je, že pokud Španělsko o pomoc požádá, tak letos zažijeme hodně narychlo svolaných summitů eurozóny a záchranářských hasičských prací.

Realita konce roku 2013: Španělsko nakonec o pomoc nepožádalo, po dlouhé době se vrátilo alespoň k malému růstu, ale nezaměstnanost zůstává vysoká. Kupodivu země prochází tímto složitým vývojem bez nějakých násilných protestů.

Může to mít nějaký vliv na výsledek chystaného referenda o nezávislosti Katalánska?

Martin Novák: Referendum by mělo být v roce 2014, přičemž experti tvrdí, že ekonomika nemá na národnostní vztahy vliv. Tedy že při posuzování vztahů mezi národnostmi či etnickými skupinami není ekonomismus na místě.

Což v případě, kdy je Katalánsko motorem celého Španělska, ale neplatí. Chtějí se přeci osamostatnit právě proto, aby nedopláceli na dluhy velkého Španělska.

Martin Novák: Kataláncům vadí, že odevzdávají příliš mnoho a dostávají příliš málo. Otázka je, co by získali. Madrid už dnes hrozí, že pokud se Barcelona rozhodne pro nezávislost, nebude ji bránit silou, ale mohl by blokovat například automatické přijetí do EU.

Mimochodem, s kolegou Luďkem Mádlem jsme se bavili o tom, že by teoreticky mohlo zaniknout El Clásico. Ale Luděk si myslí, že kdyby se to stalo, byly by nakonec prvořadé peníze a Barcelona by dál hrála La Ligu…

Skoro bych ale tipoval, že když dojde na lámání chleba, rozhodnou se Katalánci zůstat, podobně jako se rozhodnou zůstat Skotové v Británii. Ale to se díváme dost daleko.

Když jsi zmínil Británii, trochu mimo hlavní pozornost veřejnosti probíhá další vzdalování Britů a Evropské unie. Jak reálné je riziko, že by Británie mohla EU opustit?

Pavel Tomášek: The Economist vyšel v prosinci s velkou obálkou „Sbohem, Evropo“. Je fakt, že současná pozice Británie začíná připomínat situaci z kraje 90. let, kdy byla u moci premiérka Thatcherová a ocitla se docela na okraji Evropy.

Co je na této situaci zajímavé: Dlouho se teoreticky mluvilo o hrozbě vzniku dvourychlostní Evropy . Teď vidíme, aniž by to někdo vyhlásil, že dvourychlostní Evropa jednoznačně vznikla. Máme nyní dvě EU. V jedné jsou země jako Německo, Francie plus všechny státy, které v posledních letech potřebovaly pomoc z Bruselu. A ve druhé skupině, která je menší, je Británie i Česká republika, která víceméně zůstává za dveřmi, když se rozhoduje o čemkoli podstatném.

Vždycky se nejdřív sejde summit eurozóny, tam se důležité věci rozhodnou, a až pak se přizvou ti další. Jejich hlas je zajímavý jen v otázkách, kde ještě zůstává právo veta, kde je tedy potřeba jednoznačného souhlasu, čehož Britové využívají.

Ale jinak si v zásadě jenom vyslechnou to, na čem se zbytek Evropy dohodl.

Osobně se nedomnívám, že by situace dospěla tak daleko, aby Británie vystupovala z Evropské unie. Není to v zájmu nikoho: Ani Británie, ani EU. Ale jistě bude dál pokračovat prohlubování této situace, kdy Británie jednou nohou stojí v Unii a druhou mimo ni.

Realita konce roku 2013: V Británii se čeká na referendum, které v této věci slíbil premiér Cameron. Sám si je myslím vědom toho, že si zahrává s ohněm a potažmo i svou politickou budoucností, předchozími sliby se však vmanévroval do pozice, kdy od referenda může těžko ustoupit. Lavírující Británie na pomezí Evropy není myslím v zájmu nikoho, přesto s touto skutečností budeme muset nadále žít.

Je otázka, jakou evropskou politiku bude razit příští český prezident. Pokud vím, nikdo tak ostře euroskeptický, jako je dosluhující Václav Klaus, mezi kandidáty není. Pokud tedy nepočítám Janu Bobošíkovou, ale ta stejně nemá šanci vyhrát.

Pavel Tomášek: Je fakt, že Václav Klaus je velmi silně spojen s nepřátelstvím k Evropské unii. Ale reálně zahraniční politiku prezident neovlivňuje. Pozici Česka v Unii by změnila spíš výměna vlády.

Martin Novák: Myslím, že spoustě evropských lídrů dokázal Klaus Českou republiku zprotivit. Přistupují k nám jako k věčně nenaloženým protivům, kteří dostávají dotace z Evropské unie, nárokují si peníze z fondů, ale když se o čemkoli společném hlasuje, staví se na zadní. Pojďme doufat, že by se tenhle pocit z Česka s odchodem Václav Klause mohl změnit.

Miloš Zeman sice nechal vyvěsit na hradě s velkou pompou vlajku Evropské unie, že by se ale něco zásadního na našem postavení v ní změnilo, to si úplně nemyslím. Platí, že rozhodující slovo bude mít nová vláda.

Realita konce roku 2013: Klausův euroskepticismus a takzvaný boj proti Bruselu do svého červnového pádu částečně převzal premiér Nečas. Například odmítavým postojem k bankovní unii. Jinak  ale letos česká politika řešila problémy hlavně doma, na Brusel nebyl moc čas. V závěru roku ale premiér Rusnok jasně řekl, že Česko by mělo a dokonce bude muset přijmout euro.

Simona Holecová