Příběhy tohoto roku: Jedinou skutečnou amatérku mezi českými olympioniky přivedlo do Londýna životní zklamání

Portrét - Ivana Sekyrová zvedá telefon. "Ne, nerušíte, jenom teď právě běžím," říká a bez zadýchání pokračuje v hovoru.

S lehkostí a jakoby mimoděk běhá celý život. Ve volném čase mezi vyučováním na gymnáziu v Sokolově, trénováním dětí a péčí o dceru nasbírala desítky medailí. A letos v Londýně nebyl mezi 142 českými olympioniky zřejmě nikdo, kdo by dokonaleji ztělesnil olympijské myšlenky. Nikdo, kdo by se na hry kvalifikoval s menší podporou státu či olympijského výboru.

„Jsem takový hobík,“ vrací se ke své životní metě Ivana Sekyrová. „Řada lidí mi otevřeně říkala, že jsem stará a nemám na to. Těžko jsem to rozdýchávala, ale pak jsem si řekla, že to dokážu a oni budou koukat. A koukali...“

S lékem Forresta Gumpa

Jako atletka začínala kariéru na krátkých tratích a na překážkách. Trénink musela vždy přizpůsobit rozvrhu na gymnáziu, kde vyučuje občanskou výchovu a tělocvik, a později dokázala běhání skloubit ještě s mateřstvím.

"Závodila jsem do třetího měsíce těhotenství a klusala tak do šestého," vzpomíná v učitelském kabinetu. Lidé v Sokolově pak mohli často vídat běžící ženu s kočárkem, deset týdnů po porodu jela Ivana Sekyrová opět na atletické závody.

Pak přišla rána a rychlá otočka. Životní šok, říká atletka, cesta k Londýnu, říkáme my.

Když bylo dceři Tereze 2,5 roku, opustil matku a dítě otec. "Nechtěla jsem už dál žít," odkrývá soukromí po letech olympionička. "Trvalo mi to dlouho. Ale zpětně vidím, že to byl osudový okamžik."

Ivana Sekyrová se rozhodla z osudové rány vyběhat. Něco jako Tom Hanks ve Forrestu Gumpovi, jestli si pamatujete. Od sprintů se vydala k maratonu. „Kdyby se to tehdy nestalo, na olympiádě jsem nejspíš nebyla,“ přiznává novinářům čtvrt roku po Londýně. „Znám spoustu lidí, kteří začali běhat právě z nějakého srabu.“

Run, Sekyrová, run!

Sbírala jednu medaili za druhou. Čtyřikrát vyhrála titul mistryně republiky v půlmaratonu. Dvě zlaté medaile má za mistrovství republiky v běhu do vrchu. Dvakrát se také stala mistryní světa v běhu do vrchu mezi veteránkami. K tomu přidala titul mistryně republiky na 3000 metrů překážek.

Pak letos v Rotterdamu odeběhla první maraton v životě. Najala vodiče, odpadl na 33. kilometru, ona sama dokončila závod na devátém místě se dvěma minutami náskoku na limit pro Londýn.

Pražským sportovním bafuňářům za to přišlo z olympijské centrály v Laussane, tak jako za každého kvalifikovaného atleta, sto tisíc korun. Jí poslali třicet, i když příprava stála více než šestkrát tolik.

Trénovala mezi vyučováním na místní cyklostezce. „Když jsem viděla školní rozvrh a plán tréninků, myslela jsem, že to nedám,“ vzpomíná dnes.

V Londýně doběhla sedmašedesátá. „Kolikátá byla, mě vůbec nezajímalo,“ říká trenér Milan Kalousek. „Pro nás byl největší úspěch to, že se kvalifikovala.“

Mávání v čase 2:37:14

Pro svět to bylo anonymní gesto, ale v Česku lidé díky televiznímu přenosu nemohli přehlédnout, jak běžící Ivana Sekyrová mezi soustředěnými soupeřkami nadšeně mává divákům.

„Byla to neuvěřitelná atmosféra. Nepřišlo mi, že není běžné mávat lidem během závodu. Když jsem viděla, jak špalíry kolem trati třepotají vlajkami, nedalo mi to.“

Během 2 hodin, 37 minut a 14 sekund se jí honila hlavou spousta věcí. „Hodně mých známých v poslední době umřelo, myslela jsem na to, co by na to ten který řekl, že běžím na olympiádě,“ popisuje. „Tak jsem si třeba řekla, že za něj odběhnu kilometr. No, kdyby mi někdo rozebral hlavu, řekl by si, že jsem blázen.“

Vedle toho se průběžně soustředila na tempo, počítala si čas, přepočítávání z mílí na kilometry dalo dost práce.

„Ta euforie ve mně pořád je, i když jsou to už čtyři měsíce,” vzpomíná na osudový závod a přiznává zároveň, že přišel i splín.

„Byl to vrchol sportovního života a víc už nic není. Není kam se dál posunout,“ říká na stadionu, kde trénuje skupinku dětí. Za čtyři roky prý zkusí olympiádu znovu. „Ten strop je podle mě někde kolem 45 let,“ reaguje na dotaz, kde má běžec limit.

Náruč hodného milionáře

Na sokolovském gymnáziu ji vítali s vavřínovým věncem. Dcera, která se dosud bránila následovat matčinu sportovní kariéru, začala s běháním.

Jako běžkyně i jako učitelka je oceňována, smutek ale v duši olympijské amatérky zůstává. I plyšáka zavěšeného na batohu, který jí byl maskotem pro štěstí v Londýně, si koupila sama.

„Běh je pro mě i terapie a zaplnění času. Je to někdy těžké, když přiběhnu domů a tam na mě nikdo nečeká.“

Trenér Kalousek má jasno: „Ten nejdůležitější úkol, který jsme jí před olympiádou dali, nesplnila,“ kvituje její londýnskou misi. „Totiž najít si tam hodného milionáře.“

Eliška Bártová

Foto:  Ludvík Hradilek