Za kulisy byznysu - Manažeři Martin Roman z ČEZ, Martin Kúšik z Penty nebo Petr Pudil z Czech Coal či prominentní advokát Radek Pokorný. Všechno úspěšní a bohatí muži kolem čtyřicítky, kteří ve svém byznysu dosáhli – alespoň v českém měřítku – na nejvyšší mety. A zároveň muži, kteří se v posledních dvou letech radikálně rozhodli zvolnit životní a pracovní tempo. Nejde o náhodu.
V českém byznysu se odehrává zajímavý posun. Generace lidí, kteří se do podnikání vrhli počátkem 90. let jako mladí, ctižádostiví, světa znalí a socialistickou pracovní zkušeností nezatížení dravci, dospěla do středního věku. Začínají přehodnocovat své životy. Cítí poslední šanci pustit se do uskutečňování dávných snů a mají na to obvykle dost peněz. Řada z nich tak dělá to, co bývá obvyklé ve věku o dvacet let vyšším: brzdí v práci, užívají si života a plní si dávné sny.
„Jsem v polovině produktivního věku. Nemusím řešit, jak zaplatit účty za elektřinu. A tak mohu žít, jak se mi líbí, dělat méně kompromisů, víc času trávit s rodinou, řídit se vlastním tempem,“ vysvětlil před dvěma měsíci partner Penty a jeden z nejbohatších Slováků usazených v Praze Martin Kúšik (41), proč na vrcholu kariéry opouští vedení vlivné investiční skupiny, kterou 19 let budoval.
Velmi podobný motiv jako Kúšik – touhu vzít život do vlastních rukou, řídit se vlastním tempem a rozhodovat po svém – měli i letitý partner Petra Kellnera a donedávna pětiprocentní podílník PPF Jiří Šmejc (41) či bývalý investiční ředitel Penty Jozef Janov (34), když se rozhodli letos opustit své skupiny a postavit se na vlastní nohy. Rozdíl je jen v tom, že Šmejc a Janov nehodlají odpočívat. Oba založili investiční společnosti, které hodlají aktivně řídit a spravovat v nich kapitál jak vlastní, tak dalších investorů. Také oni chtějí větší samostatnost a nezávislost. Řada jejich kolegů, byť zdaleka nepřekročili práh padesátky, ovšem nezávislost vidí ve větším klidu: dost honičky za kariérou, hlavní je zpomalit, říkají.
Nově získaný čas
Jak je možné, že multimilionáři na vysokých postech, obklopení luxusem a týmy asistentů, nedokážou ve čtyřiceti uzpůsobit chod svých firem specifickým potřebám středního věku, takže z vrcholových pozic tak brzy odcházejí? Ve velkých firmách typu Penty či PPF vládne kolektivní rozhodování, jedinec byť v nejvyšším vedení nemá šanci korporátní kulturu ovlivnit podle svého. A pak je tu tíha odpovědnosti. „Kdo je odpovědný za velkou firmu, je v práci sedm dní v týdnu. I když sedí doma. Není problém udělat si čas pro sebe, ale problém je to stálé napětí, nekončící stres,“ říká pražský advokát Radek Pokorný (43), spolumajitel vlivné kanceláře Pokorný, Wagner & Partneři. Také on před půldruhým rokem zvolnil – pracuje jen čtyři dny v týdnu, už od pátku drží víkend. Podobně jede na čtyřdenní pracovní týden František Honsa, spoluzakladatel a partner advokátní kanceláře BBH.
Častým motivem pro zpomalení v práci je pro čtyřicátníky rodina. Tak jako pro Kúšika. „Čím jsem starší, tím důležitější jsou pro mne emoce – a ty pro mne představuje hlavně rodina,“ říká. Otec čtyř synů ve věku od půl roku do 11 let chce být častěji jak s dětmi, tak se ženou či s vlastními rodiči. Ne že by na vrcholu sil úplně přestal pracovat a stal se rentiérem na plný úvazek. Pořád bude chodit do Penty na schůze a porady, kde se mluví o investiční strategii a kde se hodnotí výnosnost investic. Do výkonného řízení ale zasahovat nechce. Penta by mu měla zabírat jen pár dní v měsíci. Kúšik chystá dlouhou dovolenou, chce cestovat. „Jsem pořád ambiciózní chlap a nechystám se na odpočinek, časem chci spustit nějaký vlastní byznys, zatím ale nemám jasnou představu,“ říká.
Takřka stejnými slovy vysvětlovala letos v březnu svůj odchod z vrcholového byznysu i první dáma českého kapitálového trhu Andrea Ferancová-Bartoňová (36), spoluzakladatelka a dlouholetá partnerka obchodníka s cennými papíry Wood & Company. Žena, která v mládí považovala od píky budovanou firmu tak trochu za své dítě, změnila priority poté, co se stala sama matkou dvou synů: „Je pro mne velká úleva a pro syny velká radost, že budou mít mámu pro sebe,“ prohlásila bankéřka nedávno pro Hospodářské noviny. I ona jedním dechem dodává, že se nehodlá stát ženou v domácnosti na plný úvazek a chce vytvářet „něco nového“. Tak jako u Kúšika je ale znát, že pokračování kariéry pro ni není tím nejdůležitějším, o čem přemýšlí.
Podobně pověsili před dvěma lety na hřebík práci ve vedení hnědouhelné skupiny Czech Coal Petr Pudil (tehdy 37letý) a jeho o sedm let starší společník Vasil Bobela. Prodali své akcie v Czech Coalu Pavlu Tykačovi a věnují se jen správě vlastních peněz v nově vytvořené investiční společnosti BPD Partners, do níž přibrali ještě Jana Dobrovského (52), bývalého šéfa dozorčí rady Czech Coalu. K jejich rozhodnutí postavit se na vlastní nohy nepochybně přispěla i v té době přitvrzující uhelná válka proti ČEZ a EPH, v níž je jejich společník Tykač tlačil k vysoké pokerové hře, na niž Pudil s Bobelou neměli kapitálovou sílu, nervy ani žaludek. Dílčím motivem ale byla i touha po nezávislosti, vlastním tempu a podnikatelském stylu. Majitelé BPD si od té doby viditelně užívají svobody. Povedlo se jim vcelku úspěšně kapitál z prodeje uhelných akcií nainvestovat (do větrných parků, realit či kolínské chemičky Draslovka), řízení svých firem se ale přímo nevěnují. Třeba Pudil hodně času po osamostatnění procestoval, celé měsíce strávil v Asii či na Novém Zélandu.
Cestování ostatně bývá pro manažerské zpomalení příznačné. Bez ohledu na to, že je pro řadu lidí na těchto pozicích součástí běžné práce. Když třeba Ondřej Tomek s Oldřichem Bajerem prodali koncem roku 2007 portál Centrum.cz, který zakládali, vyrazil novopečený miliardář Tomek na víc než roční cestu kolem světa na malé sportovní jachtě. A Bajer se na rok odstěhoval do Londýna.
Chce to impuls
Kúšik, Janov či Ferancová se k rozhodnutí odejít z velkého byznysu podle vlastních slov propracovávali dlouho a zráli k němu postupně. Obvykle ale potřebuje člověk k tak radikálnímu obratu konkrétní impuls, příslovečnou poslední kapku. Například pro Janova onou poslední kapkou byl zřejmě vlastní bratr, který pracoval v investičním oddělení Penty na nižší pozici a před pár měsíci z firmy odešel.
Martin Roman, který v září 2011 jako jednačtyřicetiletý přesedlal z vysoce exponovaného křesla předsedy představenstva a generálního ředitele ČEZ na mnohem klidnější pozici šéfa dozorčí rady, to tehdy vysvětloval hlavně subjektivní touhou po změně. „Od třiadvaceti let pracuji v různých firmách výhradně jako generální ředitel, nepoznal jsem jinou práci,“ říkal. Navíc od roku 2004 vedl postupně Škodu a ČEZ, tedy dva velké státní kolosy s tisícovkami zaměstnanců, kde na něm ležela obrovská odpovědnost. Předloni ale neprožíval dobré období: na ČEZ začínala dotírat krize, přicházely potíže v zahraničí, rozjelo se naplno švýcarské vyšetřování firmy Appian, jež v době Romanova ředitelování privatizovala Škodu Plzeň, k tomu přitvrdila uhelná válka s Tykačem. Roman přiznával – a bylo to na něm i vidět –, že se cítí vyhořelý a potřebuje zvolnit. I jeho rozhodnutí urychlil impuls zvenčí.
Poslední kapkou se v jeho případě stal premiér Petr Nečas, který si v ČEZ přál změnu. Romanův obrovský a stále sílící neformální vliv na byznys a politiku začínal vadit a šéf ČEZ ztrácel premiérovu důvěru. Odchod do dozorčí rady byl pro něj nejelegantnějším řešením: neodešel jako poražený, zachoval si respekt i společenský vliv, ale zároveň se mu podařilo zvolnit pracovní tempo.
Dnes žije Roman více v ústraní a mnohem klidněji. ČEZ věnuje jen zlomek času ve srovnání s předchozími lety. Naopak vkládá mnohem víc energie do charity, která ho evidentně baví – ať už jde o gymnázium PORG, které léta sponzoruje a kde studuje jeho vlastní dcera, nebo o Romanův vlastní projekt Čtení pomáhá, jehož cílem je vést děti ke knize, k dobročinnosti a zájmu o svět.
Zrádná těla
Někdy čtyřicátníky přinutí dupnout na brzdu jejich vlastní tělo. Advokát Pokorný přiznává, že na jeho rozhodnutí zpomalit měly přímý vliv zdravotní problémy. Od 26 let buduje svou advokátní firmu, do třicítky pracoval pět dní v týdnu od pěti ráno do půl deváté večer, volnou si držel jen sobotu a nedělní dopoledne. Teprve po narození dcery poprvé zvolnil, „vypnul časná rána, za další tři roky pak i neděle“. Dodnes tráví v práci od pondělí do čtvrtka obvykle 11 hodin. Neodkladné večerní společenské pracovní schůzky si sjednává po deváté, aby byl alespoň večer dvě hodiny doma s dětmi. (Podobně Jiří Šmejc svolává běžně pracovní porady v noci – „až když jsou děti v posteli“.)
Kolem čtyřicítky Pokorného zradilo zdraví. Potíže začaly banálním zánětem zubu, skončily týdny v nemocnici na kapačkách. „Až tam jsem si uvědomil, že je toho na mě moc. A zjistil, že co bylo dřív důležité, může klidně počkat,“ říká. Vrátil se do práce, ale naskočit do stejně rozjetého vlaku už nechtěl. „Jednou v neděli jsem si řekl dost! Vytáhl jsem blackberry a zrušil program na všechny pátky. Asistentka myslela, že jsem to vymazal omylem, ale už to tak zůstalo.“
Pokorný přiznává, že kdyby mohl, zvolnil by ještě radikálněji. „Docela často uvažuji o penzi. Dal bych si tak dva tři roky pracovní pauzu, věnoval se dětem, půl dne bych strávil čtením, denně bych cvičil. Pak bych pracoval, ale s menší intenzitou. Třeba nějaké poradenství,“ popisuje své sny. Jenomže na zem ho vrací odpovědnost k více než padesátce lidí, kteří dnes pro jeho a Wagnerovu kancelář pracují. „Firma stojí a padá s důvěrou klientů k nám na seniorních pozicích. Když odejdu dřív, než tu za sebe budu mít plnohodnotnou náhradu, přijde firma o zakázky. Musím si být jistý, že můj případný odchod zaměstnance nepoškodí.“
Generační záležitost
Čím to, že odchodů bohatých a v byznyse úspěšných čtyřicátníků na odpočinek přibývá právě v posledních dvou letech? V Česku je v porovnání se západní Evropu či Amerikou skupina čtyřicetiletých vrcholových manažerů a selfmademanů velmi silná: „Budování kariéry pro lidi z mé generace bylo extrémně výjimečné. Do vysokých pozic jsme se dostávali hned po skončení školy, bez manažerských zkušeností, šli jsme rychle nahoru. Jenomže expoziční doba pro manažera na vysoké pozici, než se vyčerpá, je tak dvacet let. Proto tolik z nás potřebuje ve čtyřiceti změnu,“ říká Pokorný. Kdyby žil v Německu, těžko by se osamostatnil dřív než kolem čtyřicítky, protože v západní Evropě vede k vlastní advokátní firmě dlouhá cesta přes učednická léta zaměstnaneckého poměru a posty juniorních a seniorních partnerů.
„Naše generace v Česku počátkem 90. let měla neopakovatelnou možnost budovat vlastní firmy velmi rychle. Nevýhodou je, že dnes řešíme to, co Němci začínají řešit po šedesátce,“ shodují se úspěšní a předčasně unavení kapitáni českého byznysu.
Zuzana Kubátová
