Zahraničí – Turečtí policejní těžkooděnci svádějí v centru Istanbulu boje s demonstranty, kteří už dva týdny protestují proti premiérovi Recepu Erdoganovi. Podle nich se Turecko vzdaluje demokracii a směřuje k autoritářskému režimu, kde budou okleštěny osobní svobody a život lidí bude na příkaz shora více ovlivňovat islám.
Napětí roste, vláda ani protestní hnutí nechtějí ustoupit. Co se v donedávna stabilním, ekonomicky rostoucím a pro turisty velmi atraktivním Turecku děje, vysvětluje v rozhovoru pro Insider přední český turkolog Petr Kučera z Ústavu Blízkého východu na pražské Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
Dodejme, že Petr Kučera je překladatelem knih slavného tureckého spisovatele a nositele Nobelovy ceny za literaturu Orhana Pamuka.
Hovoří se a píše o tom, že svůj hlas pozvedla liberální část Turků, kterým vadí autoritářství a islamizace. Je to přesný obraz?
„Do značné míry ano. Ti lidé, kteří protestují nejen v Istanbulu, ale i Ankaře, Izmiru a dalších městech, jsou příslušníci frustrované společenské vrstvy, kteří se cítí odstaveni od moci a vlivu na dění režimem Erdoganovy Strany práva a spravedlnosti. Vláda se projevuje stále více autoritářsky, což nepochybně hrálo hlavní roli v rozpoutání těch protestů.
Na druhé straně jsem viděl, že v pátek, v den hlavních muslimských modliteb, v okolí náměstí Taksim, kde se odehrávají největší střety, tam byli modlící se lidé a liberálové či, řekněme, sekularisté je chránili před policií. Takže se protestů účastní i nábožensky založení muslimové.
Existuje nějaký podstatný rozdíl v politických preferencích a pohledu na Erdoganův režim mezi městem a venkovem?
Určité rozdíly existují, ale spíše podle regionů. Třeba střední Anatolie, to je bašta Erdoganových příznivců. Tam se moc neprotestuje ani ve velkých městech. Například v Kayseri, které má jeden a půl milionu obyvatel, žádné nepokoje nejsou. Zbožné střední a vyšší vrstvy, obchodně zaměřené, to je hlavní síla, která podporuje Erdogana a jeho Stranu spravedlnosti a rozvoje. Jsou to lidé, kteří se díky této straně dostali k lepším pracovním příležitostem, ziskům či vlivu.
Zlom vidím spíše mezi západem země a jihem, kde Erdogan a vláda nejsou tolik populární, a mezi středem a východem, které za ním více stojí.
Erdogan se může po deseti letech u moci vykázat ekonomickým růstem a zlepšením hospodářství. Zároveň se mu podařilo ukončit konflikt s kurdskými separatisty. Nezbývá tedy tomu protestnímu hnutí smířit se s tím, že reprezentuje menšinu Turků?
Může být, ale Erdogan si myslí, že když mu voliči jednou za čtyři roky dají většinu hlasů, tak si de facto ty čtyři roky může dělat, co chce. Odmítá komukoliv naslouchat, vůbec nekomunikuje s opozicí. Nekomunikuje vůbec s nikým, kdo přímo nepodporuje jeho stranu.
Ano, je pravda, že ekonomicky šlo Turecko nahoru, ale pociťují to hlavně ti, kteří podporují tu vládnoucí Stranu rozvoje a spravedlnosti. Fungují tam určité kliky a určité spolky, které si navzájem takzvaně přihrávají a těží co nejvíce z hospodářského boomu.
Ale v tureckém případě asi nelze všechno převádět na ekonomiku. Možná se lidem daří lépe, ale mohou se cítit frustrováni tím, že se jim někdo snaží zasahovat do životního stylu. A raději by část ekonomického úspěchu obětovali tomu, aby měli větší osobní svobodu.
Skutečně se na Erdogana máme dívat jako na islamistu, který chce dosud sekulární zemi zásadně změnit?
Ti, kteří teď protestují v ulicích, mu vyčítají, že se snaží zemi islamizovat. On o sobě tvrdí, že hájí konzervativní hodnoty, někdy se vyhýbá zmínkám přímo o islámu. Určitě ale nesměřuje Turecko směrem k nějakému typu islamistického autoritářského režimu, jako je třeba Írán, to v žádném případě. Nelze říci ve zkratce, že Erdogan rovná se zavedení šaríji (přísného tradičního islámského práva – pozn. red.) v Turecku, tak to není.
Nicméně je pravda, že klade velký důraz na konzervativní hodnoty a dokáže se ztotožnit i s některými neislámskými zeměmi. Například s Polskem. Jeho velkou tezí je, že chce vychovat zbožnou mládež. Aby vyznávala konzervativní hodnoty a vyhnula se všemožným rizikům moderní civilizace, jako jsou drogy, alkohol a tak dále.
Směřuje k tomu například zákon, který omezil prodej alkoholu. Na to jsou sekularisté citliví. A vadí to i těm protestujícím. Snaží se zasahovat i tam, kam by zasahovat neměl. Do osobní sféry lidí.
Další vývoj závisí na tom, jak se Erdogan zachová. Zda vyslyší hlas ulice a zařadí trochu zpátečku, nebo zda bude pokračovat v tom konfrontačním kurzu. Spíše si myslím, že bude pokračovat.
Armáda hrála v turecké politice desetiletí ústřední roli. Hlídala stabilitu a sekulární charakter republiky. Erdoganovi se podařilo její moc zlomit. Je mu nyní stoprocentně loajální?
Neřekl bych přímo Erdoganovi, ale vojáci se smířili s tím, že budou podléhat civilním vládám. Což je rozdíl oproti minulosti. Turecké ozbrojené síly, ač byly vždy prezentovány jako nedemokratická síla, ale nikdy neměly zájem přímo vládnout jako například nějaké plukovnické režimy v Latinské Americe. Po všech převratech vždy předaly moc civilistům, nikdy nevládly déle než nějaké tři roky.
Armáda až do vítězství Strany spravedlnosti a rozvoje těžila z toho, že vlády byly chronicky nestabilní, často se rozpadaly, snadno intervenovala. Erdoganova strana to ale změnila tím, že vyhrála naprosto jasně a měla za sebou padesát procent turecké populace. Armáda zjistila, že proti těm lidem už nemůže jít, protože by ztratila legitimitu.
Roli hraje také to, že proběhla řada procesů. Byli pozatýkání a souzeni vysoce postavení aktivní i bývalí generálové, tím se vyčistilo podhoubí možných pučistů. Armáda přitom proti tomu nijak neprotestovala. Turecká armáda je konglomerátem různých skupin, které také sledují své vlastní zájmy, a pakliže se turecké ekonomice daří, tak armáda nemá zájem, aby situaci sama destabilizovala.
Martin Novák
