Zahraničí - Habemus Papam neboli máme papeže. Tak zní neměnná formulka, jíž z balkonu baziliky svatého Petra oznamují církevní představitelé, že konkláve zvolilo novou hlavu římskokatolické církve.
Uslyšíme ji už brzy.
Benedikt XVI. se kvůli chatrnému zdraví rozhodl k 28. únoru rezignovat. Je mu 86 let; je tedy starší, než byl jeho předchůdce Jan Pavel II. v roce 2005, kdy zemřel.
Lze očekávat, že nový papež bude mladší, volený s perspektivou dlouholetého pontifikátu. Ačkoliv 67 ze 125 kardinálů, kteří tvoří konkláve a mají právo volby, je z Evropy, spekuluje se o tom, že poprvé po více než 1500 letech může být Svatým otcem někdo mimo evropský kontinent.
Naposledy se tak stalo v roce 496, kdy byl zvolen Gelasius I., který se narodil na severu Afriky.
Zapamatujte si jméno kardinála z Ghany
Má-li někdo z Afriky opravdu velké šance stát se hlavou církve, pak je to kardinál Peter Appiah Turkson z Ghany. Třiašedesátiletý muž je považován za charismatického řečníka a mezi kardinály se těší velké vážnosti. V roce 2009 jej Benedikt jmenoval prezidentem Pontifikální rady pro spravedlnost a mír.
Jeho volbou by církev dala najevo váhu, kterou přikládá africkému kontinentu, kde na rozdíl od Evropy sekularizace a odliv věřících nejsou na pořadu dne.
V Africe roste katolická církev nejrychleji. Za posledních více než třicet let počet katolíků na kontinentě stoupl z padesáti milionů na daleko přes sto milionů.
Ostatně - byl to právě Benedikt XVI., kdo v roce 2003 ještě jako Joseph Ratzinger, předseda vatikánské Kongregace pro nauku víry, volbu Afričana podpořil.
„Byl by to pozitivní signál pro celé křesťanstvo. Přes veškeré odmítání rasismu má Západ ke třetímu světu stále rezervovaný přístup. Ale právě v Africe má církev skvělé osobnosti,“ prohlásil tehdy.
Sám Turkson k tomu řekl: „Je-li Boží vůlí, aby byl papežem černý muž, pak díky Bohu.“
Papež z Buenos Aires?
Velmi se bude v nadcházejících dnech a týdnech hovořit také o tom, že církev by měl či mohl vést duchovní z Latinské Ameriky, která je dnes jedním z hlavních center katolické víry.
Vlivnou pozici má arcibiskup z Buenos Aires Jorge Bergoglio. Ten je pověstný důrazem na sociální témata a vyzval k respektování homosexuálů, i když je ostře proti manželství osob stejného pohlaví. Při volbě v roce 2005 podle nepotvrzených informací skončil druhý. Je mu ale už pětasedmdesát let.
O pět let mladší je další možný favorit, mexický kardinál Norberto Carrera. Jako arcibiskup v Mexico City často a rád kritizuje politiky, takže se opakovaně dostal do konfliktu s mexickým prezidentem. Carrera je skalní konzervativec, který tvrdě odsuzuje antikoncepci a volá po disciplíně mezi kněžími i laiky.
Velmi populární je po celé Latinské Americe také kardinál Oscar Andres Rodriguez Maradiaga z Hondurasu, o kterém se rovněž hovořilo už v roce 2005.
Méně pravděpodobná je volba kandidáta ze severu Ameriky, i když i tady dva vážné kandidáty lze najít. Kanaďan Marc Ouellet, bývalý quebecký arcibiskup, stojí ve Vatikánu v čele Kongregace biskupů. Ta vybírá kandidáty do biskupských úřadů a předkládá je papeži ke schválení.
Devětašedesátiletý Ouellet hovoří plynně šesti jazyky a má zkušenosti z dlouholeté práce v Latinské Americe.
Tváří katolické církve v USA je newyorský arcibiskup Timothy Dolan. Skvělému řečníkovi je dvaašedesát let a podílí se na rehabilitaci církve, stižené ve Spojených státech skandály se zneužíváním mladistvých.
Může to být Ital. Jako obvykle
Ovšem je tu historická zvyklost: Konkláve až na několik výjimek volila za papeže zpravidla Italy. Naposledy v roce 1978, kdy na Svatý stolec usedl Jan Pavel I. (několik dní po volbě zemřel a pak kardinálové zvolili Poláka Karola Wojtylu, který na jeho počest přijal jméno Jan Pavel II.).
Italští kardinálové mají stále výsadní postavení, tvoří čtvrtinu členů konkláve. Z Italů by měl mít teoreticky nejblíže ke Svatému stolci jednasedmdesátiletý milánský arcibiskup Angelo Scola. Byl rektorem významné Papežské Lateránské univerzity v Římě a také předsedou Papežského institutu pro studia manželství a rodiny. Je považován za představitele liberálního křídla církve.
Vatikánský státní tajemník a neoficiálně papežův „ministr zahraničí“ kardinál Tarcisio Bertone také přichází v úvahu, i když je mu už sedmasedmdesát let.
Podíváme-li se z Itálie jinam do Evropy, nepřehlédnutelná jsou dvě jména.
Tím prvním je rakouský kardinál Christoph Schönborn. Pro nás zajímavý i tím, že se narodil v březnu 1945 na konci války v Čechách, ale rodiče odešli do Rakouska.
Osmašedesátiletý vídeňský arcibiskup je zastáncem dialogu mezi náboženstvími ve světě a především s pravoslavnými křesťany. Má podporu církevních kruhů v německy hovořících zemích. Nevýhodou pro něj samozřejmě je, že končící papež byl Němec, i když to v žádném případě nemusí být rozhodující.
Druhým jménem je José da Cruz Policarpo. Portugalský kardinál je všeobecně považován spíše za kandidáta liberálnějších kruhů, konzervativci je kritizován za vlažný postoj k exkomunikaci katolíků, kteří hájí právo na potrat. Mohl by být jakýmsi spojovníkem mezi Evropou a Latinskou Amerikou.
Ať konkláve zvolí kohokoliv, bude mít stejně jako jeho předchůdce těžký úkol: sladit církve na jednotlivých kontinentech. Nelze generalizovat, ale církve i věřící v Latinské Americe či v Africe jsou převážně velmi konzervativní a odmítají modernizační a liberální tendence, které se objevují uvnitř církve v Evropě a Severní Americe.
Benedikta XVI. trápil hlavně úpadek církve a prázdné kostely v Evropě, papež z Afriky či Ameriky by pravděpodobně viděl priority i jinde.
Martin Novák
Foto: Ludvík Hradilek /Aktuálně.cz
