Zahraničí – Důležitost a historická role politika se neměří vždy časem, který strávil na vrcholu moci. Nedávno zemřelý polský expremiér Tadeusz Mazowiecki byl polským předsedou vlády jen krátce, ale v klíčové době, kdy skončil komunistický režim a rodila se demokracie.
Totéž platí o španělském premiérovi Adolfo Suárezovi (na archivním snímku). V neděli zemřel ve věku jedenaosmdesáti let, většině Čechů jeho jméno patrně mnoho neříká. Sehrál ale velkou roli v tom, že se Španělsko „přeplavilo“ od diktatury k demokracii bez násilí a velkých otřesů.
Španělsko je jiný případ než střední a východní Evropa. V roce 1975 smrtí Franciska Franka skončila diktatura, která komunisty naopak nenáviděla a cokoliv spojeného s levicí tvrdě potlačovala.
Po smrti diktátora usedl na obnovený trůn král Juan Carlos a potřeboval politiky, kteří by se postarali o národní usmíření, o odpuštění a pokojný přechod k demokracii. Takového našel právě v Adolfo Suárezovi. V červenci 1976 ho jmenoval premiérem, což se ukázalo jako dobrý tah, ačkoliv to tak zpočátku nevypadalo.
Aby bylo jasno, Suárez nebyl žádný Havel. Mnoho let diktátorskému režimu sloužil v nejrůznějších funkcích.
Když ho Juan Carlos pověřil sestavením vlády, která měla připravit první svobodné volby, byl tehdy třiačtyřicetiletý Suárez terčem kritiky ze všech stran.
Armáda a frankisté v něm viděli oportunistu a dokonce zrádce poté, co legalizoval Španělskou komunistickou stranu. Za Franka démonizovanou jako nejhorší zlo. Povolil Kataláncům právo na sebeurčení, čímž si znepřátelil ty, kteří se obávali o jednotu Španělska.
Levice mu jako dlouholetému stoupenci režimu také nedůvěřovala.
Co Suáreze spojovalo s Havlem, byla kritika. I když u Havla šlo o kritiku za opak: ne že komunisty povolil, ale že je nezakázal.
Když se Suárez stal premiérem, řekl tehdy: „Jsem schopen králi splnit to, oč mě žádal.“ Španělé se nikdy nedozvěděli o této dohodě podrobnosti. Z událostí ale vyplývá, že Suárez dostal za úkol zemi sjednotit a položit základy k překonání nenávisti, která od občanské války přetrvávala.
Dnes s odstupem let a po smrti Suáreze lze říci, že se to podařilo. Španělsko má mnoho problémů, prožívá ekonomickou krizi, bojuje s velkou nezaměstnaností zejména mezi mladými lidmi, ale rozdělení válkou už je historií.
Suárez položil základ k dlouholetému období prosperity, v roce 1986 Španělsko vstoupilo do Evropské unie.
Ale nezbavil se vlastního odporu proti levici jako skalní konzervativec a silně věřící katolík. Šéfa socialistů a pozdějšího premiéra Felipe Gonzáleze napadal v televizi na konci sedmdesátých let jako zastánce potratů a člověka, který ve Španělsku pohřbívá katolickou morálku.
V lednu 1981 Suárez rezignoval, což vedlo za několik dní k velkému dramatu. Skupina 200 vojáků v čele s plukovníkem Antoniem Tejerem vtrhla 23. února do parlamentu s pistolemi a držela poslance jako rukojmí dvaadvacet hodin. Pět let budování demokracie bylo v ohrožení.
Tehdy ale zasáhl v rozhodující chvíli král. Pokus o převrat v televizním projevu odsoudil. Vůdce puče Tejero pak zůstal ve vězení patnáct let.
Suáreze po jeho nedělní smrti ocenila jako velkého politika jak pravicová Lidová strana, tak levicoví socialisté. V průzkumu z roku 2007 ho Španělé označili za nejlepšího premiéra své moderní historie.
Martin Novák
