Zahraničí – Turecký premiér Recep Erdogan o sobě může tvrdit, že je úspěšný politik. Lež to není. Je premiérem deset let, vyhrál se svojí stranou volby třikrát za sebou s velkým náskokem, v jeho éře prožívá turecké hospodářství velký rozmach.
Průměrný příjem na hlavu stoupl během oněch Erdoganových deseti premiérských let skoro dvojnásobně, ekonomika rostla v uplynulých letech kolem deseti procent a šestiprocentní inflace je nejmenší za padesát let. Turecký vývoz také láme rekordy.
Čili na první pohled působí nelogicky, že v Istanbulu, Ankaře a dalších městech se statisíce Turků bouří proti vládě a policie proti nim nasazuje brutální sílu, včetně slzného plynu vypouštěného z helikoptér (jak včera popisoval Insider). Původně kvůli tomu, že se lidem nelíbily plány na zrušení parku v centru Istanbulu a přestavbu tamního hlavního náměstí Taksim.
Co se to tedy děje? Nastává po arabském jaru turecké jaro, které skončí svržením Erdogana, i přes jeho hospodářské úspěchy?
Pravděpodobně ne. Erdogan je stále nejpopulárnější politik, za jehož vlády se život mnoha Turků zlepšil. Protesty se dají číst především jako krajní způsob vyjádření těch, kteří ho nechtějí a kteří se ho bojí.
Devětapadesátiletého bývalého starostu Istanbulu totiž charakterizují dvě podstatné věci. Nemá rád kritiku, a tak dusí nejen tradiční média jako televize a deníky, ale také internet. A je zastáncem názoru, že islám by měl v turecké politice, veřejném životě a justici hrát větší roli.
Na náměstí tak vyrazili hlavně ti, kterým výše uvedené vadí. Ti, kteří se obávají, že země směřuje k autoritářskému režimu, ve kterém bude navíc moct používat islám jako klacek proti svým odpůrcům.
Premiér jde tvrdě za svým – zplanýrovat tureckou politiku a společnost tak, aby kolem sebe neměl rovnocenného soupeře.
Dokázal se zbavit silného mocenského konkurenta, kterým byla armáda. Vojenské špičky roky dohlížely na sekulární charakter republiky a tvrdě vystupovaly proti pokusům o islamizaci země.
Nedávná série procesů s důstojníky obviněnými z vlastizrady a pokusu o ni ukázala, nakolik vliv armády na politiku poklesl. Erdoganovi v tom pomohla Evropská unie, která vyzývala Turecko v oslabení armádního dohledu nad politikou, pokud chce země počítat s členstvím v EU.
Tím se otevřela cesta pro premiérovy plány posílit islám v Turecku. Nedávno například prosadil omezení prodeje alkoholu a na náměstí Taksim, kde se v Istanbulu protesty konají, by rád viděl mešitu. Šokem pro řadu Turků byly procesy se dvěma muži obviněnými z hanobení islámu na sociální síti Twitter. To by ještě před několika lety bylo nemyslitelné.
Snaha předsedy vlády ovládnout média je patrná ze dvou příkladů. Turecká veřejnoprávní televize TNT několik dní o nepokojích v zemi skoro neinformovala. Až v úterý se za to omluvila, zřejmě to několika tamním novinářům už přišlo příliš trapné a neprofesionální.
A sociální sítě označil Erdogan za „nejhorší hrozbu pro společnost“. Komu že se takové prohlášení podobá? Vladimiru Putinovi, řekli bychom. Erdogan dokonce napadl i známý historický seriál Velkolepé století (vysílaný v Česku televizí Barrandov), protože prý znevažuje tureckou historii.
Nepokoje jsou pro Erdogana varováním, že část Turků si jeho styl a vizi nechce nechat vnutit, i když možná je a bude v menšině.
Varováním je také fakt, že v Istanbulu se spojili v ulicích a na náměstí nesmiřitelní fandové tří istanbulských fotbalových klubů. Galatasaraye, Besiktase a Fenerbahce.
Normálně se nenávidí a jsou schopni se mezi sebou i vraždit. Tentokrát ale šli společně protestovat. Fotbal má v Turecku velkou sílu a toto by pro sebevědomého premiéra mohl být v budoucnosti vážný problém. Tím spíš, že se chce stát prezidentem a ještě předtím změnou ústavy posílit prezidentské pravomoci.
Martin Novák
