Zahraničí - Po tolika letech bude těžké představit si Kubu bez toho, že by se její vůdce jmenoval Castro. Od roku 1959, kdy Fidel se svými věrnými dobyl Havanu, do roku 2018, kdy se jeho mladší bratr Raúl má podle plánu vzdát moci, uplyne devětapadesát let.

A když ne Castrové, tak kdo tedy? Přežije vůbec režim své zakladatele, na kterých tak dlouho stál?

Parlament rozhodl na začátku týdne, že formálně se hlavou státu stane Miguel Díaz-Canel. Poslanci jej schválili do funkce prvního viceprezidenta.

Donedávna ministr vysokého školství a muž, který prošel všemi články aparátu Komunistické strany Kuby. Od mládežnické organizace přes místa vedoucích tajemníků v provinciích až do politbyra.

Pokud by jednaosmdesátiletý Raúl nemohl z nějakého důvodu funkci vykonávat, Díaz-Canel se stane novým vůdcem Kuby. Nejpozději by k tomu mělo dojít v roce 2018, protože Raúl Castro slíbil, že v tomto roce už odejde do důchodu.

Neznamená to ale, že by zrovna Díaz-Canel měl hlavní slovo, i když bude formálně prezidentem.

Co je málo vidět a samozřejmě se o tom na Kubě málo mluví nahlas, je skutečná moc armády. Na ostrově ve skutečnosti ani tak nevládne strana, ale právě ozbrojené síly, respektive jejich elity.

Hodnost = profit

Vysoce postavení generálové jsou těmi, kdo nejvíce vydělali na omezených reformách a otevření se Kuby masové turistice. Jsou skutečnými vlastníky hotelů a resortů, půjčoven automobilů, telekomunikačních společností, továren na výrobu slavných kubánských doutníků a vůbec všeho, co na Kubě přináší nějaký profit.

Americký analytik Brian Latell měl před několika lety možnost nahlédnout do života této nové kubánské smetánky a v knize „Po Fidelovi“ popisuje přepychové domy a apartmá, kde příslušníci ozbrojených sil a zároveň představitelé kubánského byznysu žijí.

Tvrdí, že vojáci dostávají skoro dvě třetiny veškerých příjmů z turistiky a většinu valut, které se na ostrov dostanou.

Vojáci také stojí v čele mnoha ministerstev. Řídí veškerou dopravu, rybolov, námořnictvo, většinu průmyslu.

Ostatně vedle prvního viceprezidenta jsou na Kubě ještě čtyři „řadoví“ viceprezidenti a i dva z nich jsou vojáci. Jedním je už osmdesátiletý veterán a dlouholetý Raúlův oblíbenec Ramiro Valdes.

Možná oficiálně vládne na Kubě Komunistická strana, ale skutečnost je taková, že jde jen o skořápku, která přikrývá ty, kteří mají reálnou moc. Armádní elity.

Za vším hledej Castra

Není se ale příliš čemu divit. Raúl Castro byl od roku 1959 až do odchodu Fidela do penze v roce 2006 ministrem obrany. Bylo by překvapením, kdyby „jeho“ muži v uniformách nezaujali klíčové pozice.

Raúl je garantem toho, že armáda dostane, co potřebuje a chce, protože je garantem přežití režimu. Když na začátku devadesátých let došlo na ostrově k obrovskému hospodářskému propadu kvůli přerušení pomoci a dotací ze Sovětského svazu, armáda byla ponížena.

Protože nebylo dost jídla, elektřiny, paliv do motorů, náhradních dílů a dalších komodit, mnozí vojáci museli jít pracovat do zemědělství a víceméně si takto sami obstarat obživu. Výdaje na armádu poklesly na polovinu oproti minulosti a i tento stav přiměl Fidela Castra, aby v roce 1993 souhlasil s uvolněním rigidní státem plánované ekonomiky sovětského typu.

Na reformách a povolení dovozu tvrdých zahraničních měn vydělala hlavně armáda, protože Castrové věděli, kdo je jejich hlavní mocenskou oporou. Odtud se datuje proměna mnoha generálů v bohaté podnikatele.

Podle Latella to považují za jakousi odměnu za služby, které Fidelovi odvedli v sedmdesátých a osmdesátých letech. Castro poslal kubánské vojáky bojovat na straně marxistických režimů do Angoly, Etiopie, Nikaragui a dalších zemí.

Asi deset tisíc jich v těchto válkách zemřelo a příslušníci armády Jihoafrické republiky vzpomínají, jak nelítostně a tvrdě Kubánci bojovali proti nim v Angole (Jihoafričané tam podporovali opoziční protikomunistické hnutí).

Právě ti, kteří v těchto válkách veleli a konali tak pro větší slávu a vliv Fidela, patří dnes mezi nejbohatší Kubánce. Hodně se na Kubě šušká například o pohádkovém bohatství rodiny bývalého Raúlova náměstka generála Julia Casase, který před dvěma lety zemřel na selhání srdce.

Kubánští emigranti, kteří dříve působili na vysokých postech - například generál letectva Rafael del Piňa - upozorňují na spory ve špičkách kubánské armády (v současnosti mají kubánské ozbrojené síly zhruba padesát tisíc mužů v aktivní službě).

Někteří generálové i vojáci s nižšími hodnostmi se stali coby podnikatelé konkurenty v boji o moc a ještě větší bohatství. Nezkrocené ambice a rivalita v minulosti předznamenávaly blížící se konec nejednoho totalitního režimu.

Martin Novák