Zahraničí - Svět ukrajinských mocných je stěsnán na malém prostoru. V kopci nad centrálním náměstím Nezávislosti stojí prezidentský palác, svérázná kombinace pseudoklasicistního stylu a masivní stalinské architektury.
O blok dál je u parku ležícího podél Dněpru sídlo vlády. A dalších několik desítek metrů odtud je parlament, kde byla 24. srpna 1991 vyhlášena nezávislost Ukrajiny.
Je to příjemnější část Kyjeva se zelení, lavičkami a rozesetými kavárnami.
V okolních uličkách mají své kanceláře a sídla poslanci. Nenápadná budova bez jakékoliv jmenovky u dveří skrývá kancelář opoziční poslankyně Lesji Orobecové. To jméno zatím za hranicemi Ukrajiny moc známé není, ale stojí za to si ho zapamatovat. Tato ještě ani ne čtyřicetiletá právnička je považována za novou Juliji Tymošenkovou a velké ambice ani neskrývá.
V předsálí má pětičlenný tým spolupracovníků, pracovní stůl zdobí fotografie manžela, dcery a mapa Ukrajiny. Orobecová reprezentuje druhou největší opoziční stranu Fronta změny, které stoupají preference, a společně s formací Vlast, již stále vede vězněná Tymošenková, mají šanci volby vyhrát.
„Prezident Janukovyč a jeho strana ztrácejí podporu. Objela jsem nedávno všechny ukrajinské okresy, takže vím, jaká je tam situace. Musíme hlavně zajistit, aby se ve volbách v říjnu nepodvádělo. Zajistit kontrolu sčítání hlasů,“ říká.
Ačkoliv je tmavovlasá a vysoká, stylem drobnou a blonďatou Tymošenkovou připomíná. Energická, jednoznačná, když mluví, tak nahlas. Prsty poklepává hlasitě na desku stolu.
„Poučili jsme se z minulých chyb, kdy opozici zbytečně mnoho věcí rozdělovalo. Musíme být jednotní, abychom Janukovyče porazili,“ tvrdí. Současný prezident se podle ní sice slovně hlásí k evropské integraci a EU, ale v praxi je tomu vzdálen. „Nechápe, co to znamená právní stát a vláda zákonů.“
Fronta změny byla původně malá strana, kterou založil před lety bývalý ministr zahraničí Arsenij Jaceňuk. Její popularita roste a Lesja Orobecová je jednou z hlavních tváří.
Rozdělování Ukrajiny na ukrajinsky hovořící západ a rusky mluvící východ (západ volí většinou současnou opozici, východ Janukovyče) odmítá a otázka na tento fakt jí zjevně nesedí.
„Není to tak, jak si mnoho lidí v cizině myslí. Nejsme rozdělení, tak jako je třeba Belgie. Důležitý je vzájemný respekt.“
Těžko říci, zda a v jaké podobě se Tymošenková vrátí do ukrajinské politiky. Mnoho Ukrajinců jí řadu věcí z minulosti nemůže odpustit. Například způsob, jakým zbohatla v devadesátých letech.
Působila ve firmě Jednotné energetické systémy Ukrajiny, která nakupovala v Rusku zemní plyn a pak ho s profitem prodávala ukrajinským podnikům.
Zisky byly obrovské a daně malé, protože společnost byla registrována v zahraničí. Až když ztratila své výsadní postavení, plyn pro Ukrajinu zlevnil.
Ekonomové – a to i ti proevropští – ji kritizují za populismus, s jakým vedla vládu po oranžové revoluci v roce 2004. Zvyšovala státní výdaje a penze, navíc řadu rozhodnutí dělala sama, bez konzultace s ministry. To vše vedlo k její roztržce s prezidentem Viktorem Juščenkem.
Pokud se Ukrajinci rozhodnou, že je třeba, aby se ke slovu dostala nová garnitura politiků či političek, o Lesje Orobecové určitě uslyšíme.
