Colette

Režie: Milan Cieslar

Obsazení: Clémence Thioly, Jiří Mádl, Eric Bouwer, Ondřej Vetchý, Petr Vaněk ad.

Co říká distributor: Milostný příběh zajatců Viliho a krásné belgické Židovky Colette vypráví o osudu tajné lásky v prostředí hrůzy a smrti, o tenké hranici mezi dobrem a zlem a pravdou a lží. V osvětimském koncentračním táboře se před námi odhaluje nelítostný svět každodenního boje o přežití. Židovka Colette přijíždí do Osvětimi transportem z Belgie. Vězeň Vili jí poradí, co má říci při selekci, a tím ji zachrání před smrtí v plynové komoře. Colettiny krásy si brzy všimne fanatický důstojník SS Weisacker a zaměstná ji ve své dílně. Nezadržitelně propadá jejímu kouzlu a zároveň se opájí krutostí a mocí nad životem a smrtí rasově méněcenné bytosti. Navzdory každodennímu utrpení se Vili a Colette sbližují. Jejich láska jim dodává sílu snášet peklo koncentračního tábora. V zoufalém boji o život společně naplánují riskantní útěk...

Verdikt: Nejít

Tahle kronika jedné lásky mezi poletujícími sazemi popílku z lidských těl, napsaná podle předlohy Arnošta Lustiga, je řemeslně poměrně slušně natočená. Ale jinak je jedním slovem nevkusná.

V úvodu se film zaštiťuje coby inspirací osudy uprchlých vězňů z Osvětimi Rudolfa Vrby a Alfreda Wetzlera, kteří svým svědectvím přispěli k popsání genocidy. To ale jenom poukazuje na pokrytectví tvůrců, kteří se tváří, jako by natočili závažné memento, ale přitom téma holocaustu vytěžují pro čistě komerční účely.

Ze snímku sálá režisérova tendence diváka ohromit a nenechat ho vydechnout. Proto se ve filmu kromě ústředního vzplanutí mladíka Viliho a Belgičanky Colette Cohen – mimochodem, není mezi nimi žádná chemie, není jasné, jak mezi nimi přeskočila jiskra a proč oba milenci ve vzácných společných chvílích deklamují patetická vyznání lásky jako z červené knihovny, když se v podstatě nestačili ani trochu poznat – profiluje řada vedlejších postav. Každá má vlastní příběh, vlastní dějovou linku, režisér hrne na diváky jednu dějovou atrakci za druhou.

Colette tak spíš než drama o lidech v mezní situaci připomíná návštěvu domu hrůzy v zábavním parku: digitálně dokreslené komíny spaloven neustále čoudí, popílek padá, komparsisté na sobě mají napatlaný bledý make-up, hlavní padouch Weissacker je příkladně perverzní a sadistický, dozorci jsou bezcitní, ale i mezi nimi se najdou bílé vrány jako lidsky se chovající Fritz...

Filmy jako Colette nezvyšují naše porozumění holocaustu, ale banalizují ho, když příběh z místa nepředstavitelného utrpení podávají divákům jako morbidní báchorku o milencích rozdělených osudem.

---

Zuzana Michnová – Jsem slavná tak akorát

Režie: Jitka Němcová

Obsazení: Zuzana Michnová, Michal Pavlíček, David Koller, Michael Kocáb, Iva Janžurová ad.

Co říká distributor: Dokumentární snímek o hudební skladatelce, textařce a zpěvačce Zuzaně Michnové. Mimo jiné hlavní představitelce legendární skupiny Marsyas. Film není klasickým dokumentem, jedná se o koláž vzpomínek, vzácných archivních materiálů, hraných scén, výpovědí osobností a záběrů z vyprodaného koncertu v La Fabrice. Nevšední střihová skladba propojená emotivním vyprávěním a absurdními situacemi, jako živý bláznivý sen, co nemá žádné hranice. Fantazie a abstraktnost textů Zuzany Michnové prosakuje po vzoru Buñuela i do pojetí hraných scén a vzniká chvílemi doslova obrazová báseň.

Verdikt: Nejít

Je zvláštní, že film o zpěvačce, která tráví poslední dvě dekády dobrovolně v ústraní (což by měl být soudě podle podtitulu Jsem slavná tak akorát jeden z leitmotivů snímku), se snaží takřka v každé větě a každém záběru dokázat, jak výjimečná a nad okolí vyčnívající osobnost Zuzana Michnová je.

Je to zbytečné a chvílemi až trapné.

Aby režisérka ilustrovala, jak obrovská imaginace a talent se v Michnové skrývají, inscenuje v surrealistickém duchu její sny. V té nejdelší a nejdivnější snové scéně hraje Iva Janžurová samu sebe, jak na střeše hospody na okapu smaží palačinky.

Němcová by jistě chtěla, aby její hrané vsuvky připomínaly poetikou Felliniho nebo Buñuela, do jehož filmu Anděl zkázy Michnovou v jedné sekvenci také klíčuje. Režisérka si ale plete banalitu s inspirací. Podobné sny se zdají každému z nás každý druhý večer a hlavně: nemají žádnou vypovídací hodnotu.

Film o Zuzaně Michnové je zkrátka zvláštním hybridem, jehož autorka Jitka Němcová si neujasnila, co chce vyprávět, a s dramaturgem si včas neujasnili, že možná není vyprávět co.