Hořící keř (TV seriál)

Režie: Agnieszka Holland

Obsazení: Táňa Pauhofová, Jaroslava Pokorná, Petr Stach, Igor Bareš, Vojtěch Kotek ad.

Co říká distributor: Třídílné retro HOŘÍCÍ KEŘ je inspirované skutečnými událostmi i reálnými postavami. Scénář dramatu o alarmujícím činu Jana Palacha, osudech jeho blízkých a počátcích normalizace v posrpnové ČSSR napsal Štěpán Hulík. Děj začíná Palachovým sebeupálením v lednu 1969 a líčením rozjitřené atmosféry v tehdejší společnosti. Události se zdramatizují po skandálním nařčení od poslance Viléma Nového, který Palachovo sebeobětování zlehčoval prohlášením o takzvaném studeném ohni. Hlavní postavou vyprávění je skutečně existující advokátka Dagmar Burešová, která jménem Palachových příbuzných podala na Viléma Nového žalobu na ochranu osobnosti.

Verdikt: Jít

Agnieszka Hollandová do vrstevnatého příběhu z doby, kdy se lámaly charaktery, vnáší nefalšovaný polský patos. Nikoli patos ve smyslu sentimentálního vyvolávání emocí za každou cenu, Hořící keř je v tomto ohledu spíše střídmý a uměřený.

Je to patos podobný tomu, jaký se objevoval v polském kinu morálního neklidu v sedmdesátých a osmdesátých letech, vědomí toho, že i zdánlivě banální činy mají své důsledky, že i malá pomoc nebo naopak malá sviňárna mohou mít dalekosáhlé konsekvence v životech druhých lidí. A to je velký posun od běžných českých historických dramat z éry komunistického režimu, v nichž všeobecně přijímaným módem nahlížení tuzemských filmařů je žánr tragikomedie. Velmi zjednodušeně shrnuto: doba byla zlá, ale švejkující Češi si vždy najdou nějaké „pelíšky“, kam na ně režim nemůže...

Dialogy jsou napsány tak, aby co nejlépe ilustrovaly vnitřní boje, které hrdinové vedou, a ocitají se tak občas na hraně tezovitosti. Zachraňuje je ale Hulíkův cit pro přirozenou mluvu, a žádná z postav tak nešustí papírem.

Výslednému dojmu pomáhá skvělá výprava, která evokuje konec šedesátých let do nejmenších detailů, vynalézavá kamera Martina Štrby, která si vypomáhá efektními triky, jako je časté využívání odrazů ve skle, a samozřejmě v neposlední řadě jistá režie Agnieszky Hollandové.

-

Hon

Režie: Thomas Vinterberg

Hrají: Mads Mikkelsen, Alexandra Rapaport, Thomas Bo Larsen, Susse Wold ad.

Co říká distributor: Čtyřicetiletý Lucas se nedávno rozvedl a začíná žít nový život. Má přátele, novou práci, přítelkyni a pohodový vztah s dospívajícím synem. Tuto porozvodovou idylu záhy naruší jedna nahodilá lež, která se rychle začíná šířit v komunitě jeho přátel. Obavy a nedůvěra se vymknou kontrole a vesnice propadne podivné hysterii. Lukas musí uhájit svou čest a později v kolektivní štvanici i holý život...

Verdikt: Jít

Thomas Vinterberg natočil svůj nejlepší snímek od Rodinné oslavy, svého druhého filmu, jímž jako mladá režisérská kometa zazářil na světových festivalech. Tehdy se mu na příběhu nepovedené sešlosti snobské rodiny podařilo maximálně věrně vykreslit rodinná traumata a konflikty.

Také Hon stojí na mistrovsky napsaném scénáři, který předkládá civilní a uvěřitelný příběh ze současnosti. Děj se posouvá dopředu tak, že nenechá diváka vydechnout, přesto je plný jemných přesvědčivých detailů, které ústřední téma obohacují o nové motivy a úhly pohledu.

Jsme svědky emociálního malströmu po vyřčení bolestné lži: Falešného obvinění z pedofilie.

Film vše vypráví z perspektivy obviněného Lucase - a tak na rozdíl od jeho kamarádů a sousedů víme beze vší pochyby, že tenhle oblíbený parťák z loveckého klubu a sympaťák s přirozeným vztahem k dětem je zcela nevinný.

Lucas, který zprvu všechno pojímá jako absurdní nedorozumění, které se musí rychle vyřešit, brzy zjišťuje, že se dostal do argumentační nouze, v níž apel na rozum nebo na fakta nestačí. Je to jako podle Hlavy 22. Když děvčátko, které jej křivě obvinilo, vidí, co rozpoutalo, a přizná se, že si vše vymyslelo, dospělí mu už nevěří, protože se podle nich snaží nepříjemný zážitek vytěsnit z paměti...

Hon je zkrátka velmi sugestivní dvouhodinovou procházkou očistcem. Působí natolik silně hlavně proto, že nenechá mozek odpočívat a v jednom kuse nutí diváky konfrontovat se s myšlenkami, jak by se v případě Lucase, ale i třeba ředitelky mateřské školky a rodičů dívenky zachovali sami.

-

Nespoutaný Django

Režie: Quentin Tarantino

Obsazení: Jamie Foxx, Christoph Waltz, Leonardo DiCaprio, Kerry Washington, Samuel L. Jackson ad.

Co říká distributor: Kultovní režisér Quentin Tarantino natočil jižanské drama z období před vypuknutím občanské války, jehož hlavním hrdinou je otrok Django. Ten má šanci získat díky nájemnému lovci lidí dr. Schultzovi svobodu, pokud se mu povede dopadnout vraždící bratry Brittlovi. Djangovi se tak zároveň naskytne příležitost najít ženu, kterou musel před lety nedobrovolně opustit. Ani jeden z hlavních hrdinů však netuší, jak blízko jsou nejnebezpečnějšímu dobrodružství svého života.

Verdikt: Nejít

Není to žádný průšvih, ale Djanga bychom zařadili k Tarantinovým nejslabším filmům. Vrací se sice ke svým oblíbeným filmařským tradicím - černošskému exploatačnímu filmu a k westernu (především pak jeho italské „spaghetti“ odnoži), ale jaksi tomu chybí náboj. Mezi oběma mužskými hrdiny není žádné pnutí, žádné špičkování, soupeření, spolupracují čistě dobrovolně a mentorsko-učednický vztah mezi nimi je založený na prostých rozhodnutích (skoro v duchu Sedmi statečných: „Znal jsem chlapa, který skočil nahý do kaktusů. Proč? Asi mu to připadalo jako dobrý nápad.“).

Ani u jednoho ze dvou hlavních hrdinů jednoduše není možné vystavět nějaký platný soubor charakterových vlastností, jsou psychologicky nejednotnými postavami a svým jednáním se přizpůsobují spíše potřebám jednotlivých scén. Jistě je možné namítnout, že v jejich rámci hrají určité role a tato hra je ve filmu otevřeně zmíněna. Jenže dost často není zřejmé, proč proboha hrají právě takové role (a to kupodivu nejen divákovi, ale i parťákovi této postavy).

Od první historky ke druhé se nepřejde hned, ale až o dvanáct minut později (tedy v osmapadesáté minutě). A proč? Zřejmě proto, aby se mohla velmi neuměle kompozičně motivovat historka třetí, aby ve filmu bylo víc mordů a aby Tarantino mohl inscenovat Djangův trénink, jehož dějová funkce je dost diskutabilní, protože Django už očividně střílet umí a tréninková montáž v sobě neobsahuje žádný vývoj, trefí se ideálně hned napoprvé...

Abychom ale nebyli nespravedliví, je třeba přiznat, že Nespoutaný Django je samozřejmě v porovnání s běžnou žánrovou produkcí nadprůměrný a filmařsky podnětný film.