Jít, nejít do kina: Horor s áčkovými herci, to tu dlouho nebylo

Aktuálně.cz Aktuálně.cz
8. 11. 2012 14:07
Stručné recenze snímků Sinister a 7 dní hříchů.
Foto: Tomáš Kunc

Sinister

Režie: Scott Derrickson

Obsazení: Ethan Hawke, Juliet Rylance, Vincent D'Onofrio, James Ransone ad.

Co říká distributor: Ellison, autor detektivních románů, objeví na půdě svého domu staré filmové pásy související se záhadnými vraždami, jež se tu kdysi staly. Pátráním po vrahovi však zkříží cestu celé své rodiny s neznámou nadpřirozenou bytostí, a uvrhne ji tak do obrovského nebezpečí.

Verdikt: Jít

Sinister je skutečně moderní horor, na kterém je sympatické, že se v něm skrývá víc, než od žánrové zábavy očekáváme. Podhoubí k budování příjemného napětí tvoří hlavní motiv rozehraný kolem Ellisona - nejednoznačného hrdiny, který si není jistý, kde leží hranice mezi „profesním rizikem“ a „utíkej, co ti síly stačí“. Obvykle protagonista/otec zastává výhradně roli ochránce rodiny, který ji před nástrahami chrání stůj co stůj. Ellisonova ochota své blízké vystavovat nebezpečí, nevědomosti a nejistotě je tím, co dělá film nejvíc zajímavým.

Stejně mile překvapí i postupná gradace a stupňování našich očekávání a předpokladů o zdejším světě.

Navíc má Sinister v rukávu eso - herecké obsazení v čele s Ethanem Hawkem. Horory často na kvalitní obsazení zapomínají, nebo si ho nemohou dovolit. Jako by vznikal dojem, že „áčkoví herci“ do nízkých žánrů nepatří. Patří. Už jen proto, že platí staré dobré pravidlo „když není oběť dobře zahraná, nezajímá nás, nebojíme se o ni a film nás nebaví“.

Co bychom Derricksonovi vytkli: Že k navození atmosféry využívá až příliš okatě zvukové efekty. Hrdina například sleduje němé videozáznamy, ale my u toho posloucháme hlasitou, dynamickou a vtíravou hudbu. To samé platí o scénách, v nichž se někdo osamocen plíží domem za doprovodu rytmických tónů. Nemluvě o okázalých a všudypřítomných „lekačkách“, tedy scénách, které se spoléhají spíš na fyzické reflexy lidského těla v reakci na hlasité zvuky a náhlé změny přijímaného obrazu, než by navozovaly strach.

-

7 dní hříchů

Režie: Jiří Chlumský

Obsazení: Ondřej Vetchý, Vica Kerekes, Attila Mokos, Igor Bareš, Anna Šišková ad.

Co říká distributor: Snímek byl inspirovaný skutečnými událostmi, které se udály v sedmi poválečných dnech na Šumpersku roku 1945. Útěk Agnes, ženy českého lesníka Jana, je zakryt tajemstvím. Její zmizení burcuje Jana v okamžiku vzájemné krize, kdy jejich bezdětné manželství je již téměř v troskách. Je konec války a domů se vracejí nejen lidé z vnitrozemí, ale i němečtí vojáci. Ne volba, ale osud štvanců spojil dohromady Jana a Jurgena, který se právě vrátil z fronty. Oba muži hledají Agnes, manželku a sestru v jedné osobě. Ta zatím prchá divokými lesy, pronásledována nejmocnějším mužem okresu pro své svědectví. Napříč horami vede cesta k poznání osudovosti vzájemného svazku, do kterého nečekaně vstoupí Janova první láska Marie. 7 dní domů na hájovnu Čečel se stává symbolem vzájemného hledání a touhy po ztraceném domovu.

Verdikt: Nejít

Někdy už i název slouží jako preventivní varování. Scenárista a producent Josef Urban nazval své drama ze Sudet ve dnech na konci druhé světové války 7 dní hříchů, což evokuje spíš softporno v sobotu v noci na Nově než ambiciózní projekt věnující se temným a nepříliš probádaným stránkám naší historie. A stejně jako název, celý příběh je protkán zbytečnou křiklavostí a rádoby šokujícími a efektními peripetiemi.

Urban vytvořil přeplácanou zápletku, v níž jsou vztahy mezi postavami vzájemně provázány nad rámec věrohodnosti a v níž se děj často posouvá dopředu na základě příliš velké náhody nebo nelogického chování hrdinů.

Místo příběhu, který by napětí budoval pomocí vývoje chování prokreslených postav, vrší na sebe exploatačně výjevy znásilnění, vražd a vypalování chalup, na nichž se podílí česká i německá strana.

Ne že by se takové excesy neděly a že by se o nich nemělo točit. Naopak - v době, kdy na národovecké a protiněmecké notě staví své kampaně různí populisté typu Jany Bobošíkové, je jen záhodno upozorňovat, že Češi se na konci války rozhodně nechovali jako svatoušci.

Ale snímek 7 dní hříchů bohužel tuhle tezi podporuje příběhem, který se nedá brát moc vážně. Na to je příliš brakový, bulvární a chvílemi nechtěně směšný. Všechny přitažlivé motivy příběhu jsou postupně utápěny v hysterickém a nihilistickém filmovém eintopfu, v němž jsou všichni až na pár nevinných jedinců exemplární svině.

 

Právě se děje

Další zprávy