Byznys - Bohatí bohatnou a chudí chudnou. Sociologické „pravidlo svatého Matouše“ se po roce 2008 uplatnilo také v Evropě. I když Evropská unie svými dotacemi podporuje tzv. „inkluzi“, tedy vyrovnání životní úrovně v členských státech, během krize se poměry vracejí do starých kolejí.
Přes hospodářské potíže posledních let se v deseti evropských státech zvýšila životní úroveň. Jak ukazují data Eurostatu, šest z nich patří tradičně mezi nejbohatší dvanáctku. Do ní se počítá Skandinávie, Benelux, Francie, Británie a německy mluvící země. Úroveň jejich spotřeby překračuje nejméně o deset procent evropský průměr.
Z bohatých zemí se pouze v Británii, Holandsku a na Islandu během finanční a dluhové krize životní úroveň výrazně snížila.
Naopak v chudší části Evropy, kde jsou příjmy rodin ve srovnání s vyspělými státy třetinové, se situace nelepší, pokud se přímo nesnižuje jako v Pobaltí, Chorvatsku nebo Rumunsku. Výjimkou z pravidla jsou pouze Turecko a úplně nejchudší Albánie.
Krize zničila naděje obyvatel středomořských států, že dosáhnou na úroveň bohatého Západu. Ještě v roce 2008 se mohly Itálie, Španělsko, Řecko a Kypr srovnávat třeba s Francií nebo Belgií, dnes je jasné, že pokud jde o životní úroveň, patří do střední kategorie.
V evropském středu se udržely také nevyspělejší postkomunistické státy. Češi jsou ve spotřebě na dvaadvacátém místě a zaostávají za evropským průměrem o třicet procent.
Úplně stejnou bilanci dává Eurostat také Slovákům a Polákům.
Z českého pohledu jde o horší výsledek než při srovnání ekonomického výkonu. Podle HDP jsou Češi jednadvacátí a za evropským průměrem zaostávají jen o dvacet procent.
Otevírání nůžek mezi bohatými a chudými zažívají Češi méně drasticky než například Irové nebo Španělé, protože fakticky se jejich životní úroveň nesnížila. Relativně jsme si však pohoršili, protože spotřeba roste v sousedním Německu a Rakousku.
Znamená to, že právě ve střední Evropě se prohlubuje hlavní hranice mezi bohatými a chudými zeměmi. Na jedné straně jsou Rakušané a Němci, jejichž životní úroveň překračuje o dvacet procent evropský průměr, na druhé straně Češi, Slováci a Maďaři se spotřebou, která zaostává za průměrem o 30-40 procent.
V praxi to například znamená, že české rodiny mají ve spotřebě blíže k Albánii než k rodinám v sousedním Rakousku nebo Německu.
