Analýza - Odstavení Jiřího Dienstbiera z vedení ČSSD je pro sociální demokracii prohrou.
Dienstbier není jen nejpopulárnějším politikem strany. Z hlediska volební strategie mohl být klíčovou postavou pro léčbu hlavní slabiny sociální demokracie - a tou je neustálé riziko, že nakonec ztratí středové a méně loajální voliče. ČSSD tak poškozuje své plány být tzv. catch-all stranou mířící k volebnímu zisku okolo či nad 35 procent.
Jiřího Dienstbiera podle STEM v současnosti pozitivně vnímá 66 % dospělé populace. Za jeho popularitou je kromě vlastních postojů (odmítnutí spolupráce s pražskou ODS, snaha o změnu likvidačního nastavení exekucí, kritika porušování ústavnosti) samozřejmě i sama příslušnost k opozici a absence exekutivních funkcí. Pravdou ale zůstává, že Dienstbier je vůbec nejpopulárnějším stranickým politikem od roku 2007 a v současnosti jediným politikem ČSSD přijatelným pro většinu populace.
Už díky tomu je přes veškeré „interní stranické motivy“ páteční rozhodnutí delegátů ČSSD odstavit Jiřího Dienstbiera z vedení strany překvapivé. Až analýza prezidentských voleb ale ukazuje, nakolik bylo strategickou chybou. Nejde přitom ani tak o to, že Dienstbier dokázal navzdory konkurenci Miloše Zemana a vlažné podpoře vlastní strany získat v mimopražských okresech dohromady o 20 % více hlasů než ČSSD v krajských volbách. Jde o strukturu jeho voličů.
Podle výzkumu MEDIANu v době voleb (1345 respondentů) tvořili Dienstbierův elektorát jen zhruba z poloviny lidé aktuálně preferující sociální demokracii. Potvrzuje to i analýza tvrdých dat volebních okrsků tzv. ekologickou inferencí. Sdružení statistiků KohoVolit.eu pomocí ní odhadlo, že jen necelých 40 % voličů Dienstbiera v roce 2010 volilo do sněmovny ČSSD (http://bit.ly/TV2mOr).
Dienstbier tedy oslovil i méně loajální sociální demokraty a potenciální středové voliče ČSSD. Navíc dokázal, že je politikem do předvolebního období, kdy se bojuje o nerozhodnuté voliče a mobilizuje k volební účasti. Výrazně posiloval od chvíle, kdy se předvolební boj přesunul z billboardů do osobních vystoupení a debat. Podle dat CVVM se zhruba 45 % voličů Dienstbiera rozhodlo pro jeho volbu v posledním předvolebním týdnu a 72 % v posledním měsíci.
Poučení z roku 2010
Tento příběh z přímé volby připomněl hlavní slabinu současné ČSSD a sněmovní volby z roku 2010. Podpora Paroubkovy strany se ještě měsíc před volbami pohybovala okolo 25 až 30 %. Orientace na rigidnější levicovou kampaň ale způsobila, že ČSSD před volbami udržela pevné postavení mezi staršími voliči (ve věkové skupině nad 60 let získala 37 % hlasů). Výrazně ale tratila mezi mladšími méně loajálními voliči, kteří se posunuli k novým a charismatickým stranám jako Věci veřejné, SPOZ a Suverenita, či k volbám nešli.
Tomuto riziku čelí sociální demokracie stále, výchozí podmínky z roku 2010 se totiž nezměnily – důvěra v hlavní politické strany nadále spíše klesala a poptávka po „nové politice“ existuje i přes zklamání z Věcí veřejných.
Jako důkaz lze vzít i kauzu Davida Ratha. Většina analytiků po zatčení hejtmana předpokládala, že podpora strany poklesne krátkodobě o 2-3 %. Mylně se přitom vycházelo z předpokladu, že nespokojenost s vládou a životní úrovní je dostatečnou motivací pro uchování loajality, či ze zkušeností jiných stran (ODS), jejichž podpora byla dlouho překvapivě rezistentní k daleko rozsáhlejší sérii kauz vyvolávajících dojem systematického klientelismu. Podpora ČSSD ale ve skutečnosti po zatčení Ratha klesla o 6-7 % a na původní hodnoty se například v modelu MEDIANu vrátila až v novém roce (http://bit.ly/119r0A0).
Kauza Davida Ratha zkrátka potvrdila, že velkou část elektorátu ČSSD stále tvoří voliči s nízkou loajalitou, kteří se od strany dokážou rychle odklonit. A to opět často k populistickým partajím jedné osobnosti, k menším středo-levým stranám či k nechuti účastnit se voleb.
Podle výzkumu MEDIANu, který zkoumá i pevnost volebních rozhodnutí, je mezi pravděpodobnými voliči ČSSD (z nichž vycházejí volební modely) dnes jen okolo poloviny pevných voličů. Tedy těch, kteří jsou zcela přesvědčeni o své volební účasti a zároveň jisti či skoro jisti výběrem ČSSD. Ostatní připouštějí, že mohou svoje rozhodnutí snadno změnit. Riziko přitom opět přichází od stejné skupiny - voliči středního věku, vzdělání a příjmů, kteří se výrazně neidentifikují s žádnou politickou stranou.
Silné zastoupení těchto volných voličů je mimo jiné i jedním z důvodů, proč se tak razantně liší zisk ČSSD ve volebních modelech českých agentur. Výzkumy dotazující preference otevřenou otázkou odhadují v současnosti podporu sociální demokracie na úroveň 33 % či více. U ppm factum, které při dotazování předkládá seznam stran a připomíná tak méně pevným sympatizantům volební alternativy, se sociální demokracie drží pod 26 procenty. Jinými slovy: ČSSD nemá - z hlediska svého cíle dosáhnout zisku co nejvíce nad 30 procent - nic jisté.
Ústup z pozice catch-all strany
Typické pro nezakotvené voliče, jejichž přesvědčení a udržení bude klíčem k volebnímu úspěchu, bývá, že dokážou měnit volební rozhodnutí na poslední chvíli. Často volí podle důvěry osobnostem, příslibu změny či jasné formulace jednoho či dvou politických témat.
Dienstbier je jeden z mála politiků ČSSD, který kombinuje širší přijatelnost, vizi politické změny a jasněji specifikovaná témata, která jdou nad rámec obecně deklarované levicovosti – např. právě boj proti likvidačnímu nastavení exekucí, proti porušování ústavnosti a klientelismu. I díky tomu se v prezidentských volbách osvědčil jako politik oslovující nerozhodnuté voliče.
ČSSD často avizuje, že chce být moderní levicí a takzvanou catch-all stranou mířící na širokou skupinu obyvatel. Pokud v sociální demokracii převládl například postoj hejtmana Michala Haška, že politici Dienstbierova typu jsou v tomto plánu zbyteční, je to pravděpodobně zásadní strategická chyba. A navíc náznakem, že to s onou přeměnou v moderní catch-all levicovou stranu nebude tak vážné.
Zvláště když k tomu soc-dem přidá i vyjadřování o „parazitujících živnostnících“, které použil stínový ministr financí Mládek. To sice popisuje reálný problém nízkého nastavení odvodů OSVČ, které deformuje trh práce a podkopává příjmy důchodového systému a zdravotnictví. Dělá to ovšem zbytečně polarizující rétorikou, jež může odrazovat právě středové a mladší voliče. Jen samotní živnostníci (a švarc-živnostníci), jejichž zastoupení je v Česku ve srovnání se zbytkem OECD zcela nestandardní, navíc mohou ve volbách tvořit až milion hlasů. Pokud na ně ČSSD nechce cílit, bylo by racionální je minimálně nemobilizovat k volbě pravice.
Daniel Prokop, analytik společnosti Median
Foto: Ludvík Hradilek/Aktuálně.cz
