Zahraničí – S širokým úsměvem a velkými sliby strávil tento týden v Africe nový čínský prezident Si Ťin-pching. Navštívil Tanzanii, Jihoafrickou republiku a Demokratickou republiku Kongo.
Nešetřil čísly. Čína podle něj nabídne kontinentu v nejbližších třech letech dvacet miliard dolarů investic, desetitisíce stipendií na čínských školách pro africké studenty a stáže pro třicet tisíc lidí nejrůznějších profesí z mnoha zemí černého kontinentu.
„Čína bude dál nabízet pomoc Africe bez nějakých politických požadavků nebo zájmů. Navzájem se k sobě chováme jako rovný k rovnému,“ prohlásil čerstvý čínský vůdce za velkého aplausu v tanzanské metropoli Dáresalámu.
Ale sám fakt, že něco takového musel zdůraznit, ukazuje, že všechno není v pořádku. Číňané zahájili v minulém desetiletí byznysovou invazi do Afriky. Vzájemný obchod mezi Čínou a Afrikou celkem vzrostl z 9 miliard dolarů v roce 2000 na loňských 200 miliard.
Díky Číňanům se staví silnice, železnice, letiště, přístavy, továrny. Téměř všechno, co postavit lze. Říše středu pak získává z Afriky to, co potřebuje a po čem má kvůli svému hospodářskému růstu velký hlad. Suroviny. Ropu, železnou rudu a další.
Ještě nedávno se mluvilo o tom, že Čína Afriku obchodně zcela opanuje a Západ už si tam ani neškrtne. Čínský rozmach na kontinentě se stal symbolem nástupu asijské země na trůn největší globální velmoci budoucnosti. Minimálně v ekonomice.
Počáteční nadšení na kontinentu ale střídají střízlivější hlasy, ba dokonce odmítavé hlasy. Upozorňují na to, že čínské firmy si dovážejí na práci vlastní zaměstnance, že dovozem některých výrobků v řadě afrických států likvidují už tak slabý domácí průmysl a spolupráce nepřináší to, co Afričané potřebují. Pracovní místa pro neustále rostoucí populaci.
Jako první s kritikou rostoucího čínského vlivu začala paradoxně ještě Kaddáfího Libye, především bývalý libyjský ministr zahraničí Músa Kúsa. Teď varují před přílišnou závislostí na Pekingu i někteří politici v Jihoafrické republice, Keni, Nigérii nebo Botswaně.
„Vznáší se nad námi mrak nového kolonialismu,“ uvedl nedávno guvernér Nigerijské centrální banky Lamido Sanusi. Prezident Botswany Ian Khama zase řekl, že o výhodnosti některé spolupráce s Čínou pro jeho zemi má pochybnosti, a řada afrických státníků je na tom podobně, i když to neříkají – zatím – nahlas.
Tisková agentura Nová Čína se pokusila před cestou prezidenta přesvědčit všechny o opaku a vydala propagační materiál, podle kterého zhruba dva tisíce čínských firem působících na kontinentu zaměstnává z 85 procent místní obyvatele. O tom ovšem panují na mnoha místech Afriky pochybnosti.
Pro některé africké režimy jsou čínské investice vítanou náhradou za ty západní, protože Číňané se nezajímají o věci, jako jsou transparentnost, boj s korupcí, lidská práva. Typickým příkladem byly kontrakty na těžbu ropy v Súdánu, jehož prezident Umar Bašír se má před Mezinárodním trestním tribunálem zodpovídat z válečných zločinů v provincii Dárfúr.
„Vždy budeme dobrým přítelem, dobrým partnerem a bratrem afrických národů,“ prohlásil v Jihoafrické republice Si Ťin-pching a označil čínské působení na kontinentu za „strategické partnerství“.
Dříve Čína vyvážela hlavně maoistickou ideologii a zbraně. Podporovala extrémní levičácké gerilové organizace například v Angole, Kongu, Ugandě. Přesně před padesáti lety tehdejší čínský premiér Čou En-laj podnikl několikatýdenní cestu po afrických státech, kde mluvil o nutnosti revoluce a následování čínské cesty.
Dnes je pro Peking Afrika zdrojem surovin a odbytištěm čínských výrobků. Ale vypadá to, že bude muset o zachování své dominantní pozice a o další kontrakty tvrdě bojovat. Ne s Evropou nebo Spojenými státy. V Africe totiž prudce roste vývoz Indie a Jižní Koreje a velmi asertivně sem v poslední době proniká také stále sebevědomější a ekonomicky expanzivnější Turecko.
Martin Novák
