Jeruzalém - Americký spisovatel židovského původu Elie Wiesel se narodil v chasidské komunitě na severu Rumunska. Jako patnáctiletý byl s celou rodinou transportován do nacistických koncentračních táborů. Nejprve do Osvětimi, posléze do Buchenwaldu. Z celé rodiny přežil jen on a dvě starší sestry.
Po osvobození Buchenwaldu odjel Wiesel do Francie, která nabídla sirotkům azyl v židovských domovech. Na Sorbonně vystudoval filozofii a pracoval jako novinář. První knihu popisující jeho zkušenost z táborů publikoval pod názvem Noc (La Nuit) v roce 1958, velký vliv na něj mělo setkání s Francoisem Mauriacem, který k ní napsal předmluvu.
V dospělosti proslul především jako spisovatel a publicista. Vydal na čtyři desítky románů, povídkových sbírek a esejů, z nichž se většina věnovala holocaustu a otázkám, proč k němu došlo a jak s takovým otřesným zážitkem lze žít. V jedné ze svých nejslavnějších knih se zaměřil především na zásadní momenty, v nichž se ve vyhlazovacích táborech rozhodovalo o životě a smrti, nebo které pro něj byly významné ve vztahu k otci a ve víře v boha.
Kritizoval rovněž spojence za to, že neučinili proti pokračování holocaustu vše, co bylo v jejich silách. Byl rovněž neutuchajícím aktivistou, který upozorňoval na nebezpečí totalitních režimů. V roce 1986 získal Nobelovu cenu míru. Poté se svojí ženou založili Nadaci Elieho Wiesela pro lidstvo. Získal i řadu dalších prestižních cen. Společně s bývalým českým prezidentem Václavem Havlem, který ho nazval "ztělesněným svědomím lidstva", inicioval vznik pražského Fóra 2000.
Jak může člověk obdivovat Beethovena, a přitom zabíjet děti?
"Když jsem v roce 1945 opouštěl koncentrační tábor, naivně jsem se domníval, že antisemitismus skončil s jeho oběťmi v Osvětimi. Vidím stále jasněji, jak mnoho jsem se mýlil. Nenávist k Židům se stále vrací," řekl v roce 2006 v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Holocaust se stal pro Elieho Wiesela životním i tvůrčím tématem. Osobní zkušenosti jím otřásly a zranily jeho víru. Nepřestával se ptát, proč bůh všechnu tu hrůzu dopustil. Na boha však nezanevřel a celý život se snažil bojovat proti tomu, aby se hrůzy podobné holocaustu nikdy neopakovaly. Za největší nebezpečí považoval lhostejnost a zapomínání.
Klíčovým momentem Wieselovy náboženské krize byla poprava malého chlapce v Osvětimi, během které jeden z jeho spoluvězňů pronesl: "Tady umírá bůh."
"Byl jsem rozhněvaný, protestoval jsem. Ale pocházím z hodně religiózního prostředí a zcela boha zavrhnout jsem nemohl. Souhlasím ale s těmi, kdo pokládají za nemožné po Osvětimi mluvit o bohu," vzpomínal později. Současně se ale ptal, kde bylo lidstvo, kde byla kultura: "Jak může týž člověk obdivovat Beethovenovu hudbu, a přitom zabíjet děti?"
Byl to právě Elie Wiesel, kdo jako první použil termín holocaust - původně řecký výraz pro zápalnou oběť - v přeneseném významu "zničení ohněm" či "úplné zničení". "Psal jsem tenkrát esej věnovaný religióznímu tématu, o Abrahamovi, o tom, jak ho bůh vyzval, aby mu přinesl zápalnou oběť, svého syna Izáka. Cítil jsem v tu chvíli, že slovo holocaust dobře vyjadřuje to, čím Židé prošli za druhé světové války," řekl jednou.
Wiesel se však nezabýval pouze holocaustem. V minulosti obhajoval tento vášnivý bojovník za lidská práva a stoupenec Izraele věc sovětských a etiopských Židů, nikaragujských indiánů, v Argentině zmizelých kambodžských uprchlíků, Kurdů, obětí apartheidu a hladomoru v Africe či zajatců v bývalé Jugoslávii.
