Soluň (od našeho spolupracovníka) - Vždy, když se balím na cestu do zahraničí, mám panickou hrůzu z toho, že zapomenu pas. Nikdy jsem nic nesbíral, ale razítka na hranicích při cestách do vzdálenějších zemí mi učarovala.
Do mnoha z nich už český pas není potřeba. Přesto si ho beru i nyní - na cestu z řecké Soluně přes Balkán, abych následoval migrační trajektorii uprchlíků, kteří touto cestou míří do Evropy.
V letadle mě vítá hlas, který mě upozorňuje, co dělat v případě problémů. "Zapněte si, prosím, pásy". Za chvíli stevardka roznáší občerstvení: "Vegetariánské jídlo pro vás, pane."
Přemýšlím nad tím, v jak privilegovaném postavení jsem. Můžu si vybrat kam, kdy, kde, jak, s kým, proč ano, nebo proč ne. Lidé, se kterými se budu v příštích dnech potkávat, toto privilegium bohužel nemají...
Autobus ze Soluni
Září 2015. Soluň, 6:30 ráno. Odchází bouřka, hlavní autobusové nádraží se teprve probouzí a spolu s úsvitem začíná i čilý ruch.
Asi dvě stovky běženců tu čekají na pravidelné i speciálně vypravené spoje na sever do Eidomeni, městečka při hranicích s Makedonií. Pohybují se nejistě, ospale, na nádraží strávili noc.
Za deset eur si kupují lístky, některým je kupuji já. Bojí se totiž, že jim prodávající nasadí "speciální" cenu.
Čekám na svůj autobus na sever, když mě z přemýšlení vytrhne dění před nádražím. Přichází skupina místních dobrovolníků. Lidem poskytují jídlo, hygienické potřeby, oblečení, úsměv a podporu.
"Jsme tady každý den, tedy někdo z nás, střídáme se po skupinách, vždy se najde někdo, kdo má auto, a společně věci rozdáváme," říká Angela. Mluvím s několika lidmi ze Súdánu, skupinkou, která se drží opodál, ale spolu.
Míří do Británie a už nyní mají strach ze situace v Calais. Opouštím je se slovy, že se potkáme v Eidomeni na hranici.
Balkánskou trasou uprchlíků. Deník z cesty
Michal Pavlásek prošel s uprchlíky balkánskou trasu, po níž běženci míří do Evropy. Z Řecka se s různými skupinami lidí dostal až do Maďarska. Aktuálně.cz přináší jeho cestovní deník.
Prolog: Pašeráci mě vyhodili z člunu, plaval jsem zpátky do Turecka. Uprchlíci líčí cestu přes moře
První díl: Řecký přechod s drátem je místo uprostřed ničeho, sem Evropan nepřijde
Druhý díl: Běžence schovali v kempu. Nádraží osiřelo, prodejci jsou bez práce
Třetí díl: To, že je nevidíme, ještě neznamená, že tu nejsou
Čtvrtý díl: V autobusu si nejsme rovni. Běženci musí dozadu, Evropan k nim nesmí
Na chvíli v Afghánistánu
Nastupuju do autobusu, kde si připadám nějak navíc. Uvnitř jsou výhradně Afghánci.
Usedám ke staršímu muži a mlčky sleduji, jak řidič posledního z nastupujících peskuje za to, že na něj musí čekat. Dívám se kolem, chci zapříst rozhovor, ale narážím na jazykovou bariéru.
Proniknu přes ni jen díky grimasám; komunikuji tak s dětmi, které sedí přede mnou. Úsměv je univerzální jazyk, opravdu.
Matka jednoho z chlapců usne na zemi, opřena hlavou o batoh do uličky. Stejně jako ostatní, kteří tuhle, zhruba hodinovou, cestu zužitkují odpočinkem.
Muž vedle mne mi na mobilu ukazuje, že se pomalu blížíme k hranici. Sloužil kdysi jako voják s frčkami v afghánské armádě, orientační smysl mu zůstal.
Vystupujeme. A já mám konečně možnost vidět, že s námi cestu absolvují i tři nemluvňata v náručích muže a žen. Rychlými kroky společně směřujeme ke speciálnímu přechodu pro uprchlíky.
S blížícím se přechodem jakoby nabyli na jistotě. Znají směr, spěchají, chtějí dál.
Na hranici
Hraniční přechod je místo uprostřed ničeho. Protknuto nití kolejí, které o dva kilometry dále "doběhnou" do makedonského nádraží v Gevgeliji.
Na hranici mě se skupinou fotí reportéři ze všech koutů světa, je jich snad více než "nás". Znovu se dostavuje ten falešný pocit, že něco sdílíme spolu, společný cíl.
Na místě jsou skupinky dobrovolníků, Červený kříž a pracovníci z UNHCR. Živě s uprchlíky komunikují.
Vše působí organizovaně, nejvíce pak strategie řízeného přechodu hranic. Řečtí policisté usměrňují další a další příchozí do skupin po padesáti lidech. "Do dvojstupu, tady držet linii." Všichni spořádaně uposlechnou.
Skupiny jsou velmi často tvořené lidmi stejné národnosti. Tuhle Syřané, tuhle Pákistánci.
Súdánská a somálská skupina je plná žen, zahalujících si tváře před prachem, který zde šíří vítr. Stromy takřka žádné, stín je zbožným přáním. Ze súdánské skupiny na mne volá muž, jehož jsem potkal v Soluni. "Kde se ještě potkáme, člověče?" ptá se.
"Můžete dál"
"Nyní můžete dál," ozve se a skupina se posune prašnou cestou o dalších sto metrů dále, přímo k ostnatému drátu. Hranici.
Tam si skupinu na povel převezme další pohraničník - a následuje totéž co před chvílí. Na signál od makedonské policie z druhé strany drátu pak skupina v dvojstupu nechává plot za sebou a svižně kráčí polní cestou směrem do uprchlického tábora, který v Makedonii vznikl letos v srpnu.
Jeho vybudování předcházelo uzavření hranice a obrázky, které posléze obletěly svět. Tehdy se tu tísnilo na 5000 lidí.
Dnes tohle číslo nepůsobí nijak výjimečně. Jen včera přes tuto hranici přešlo 7000 lidí, od rána jsou jich zatím odhadem dva tisíce.
Nepřímá úměra
Přesto tu žádná humanitární krize není vidět. Alespoň ne na první pohled. A tak jsou někteří novináři, kteří sem přijeli z různých koutů Evropy, zjevně zklamaní. "Dneska se tu nic neděje. Málo lidí, žádná akce, jak tohle šéfovi vysvětlím?" svěřuje se německý reportér, když jej prosím o cigaretu.
Vidět "utrpení" novináře působí přeci jen jinak než utrpení uprchlíků. "Nepřímá úměra," píšu si do deníku. Informaci, že sem mají v noci dorazit tisíce lidí, si nechávám pro sebe.
Vydávám se stopovat na nedaleký hraniční přechod do Makedonie, abych se dostal do uprchlického tábora na makedonské straně hranice. Na tomhle přechodu ale potkávám jiné lidi, ty se silnějším pasem.
Autor pracuje v Etnologickém ústavu Akademie věd ČR.
Další díl deníku Balkánskou trasou s uprchlíky najdete na Aktuálně.cz v příštích dnech.
