Praha - Ruský prezident Vladimir Putin se - během momentální "válečné přestávky" - připravuje na mnohem větší a důmyslnější akci. Tvrdí to alespoň bývalý diplomat, bezpečnostní expert a důstojník zpravodajské služby Leoš Mauer.
Dlouhá léta působil na velitelství NATO v Německu, ve Vojenském zpravodajství a pak i jako vojenský přidělenec Česka ve Velké Británii. Na University of Westminster Londýn vystudoval mezinárodní právo, bezpečnost a zahraniční politiku. S Aktuálně.cz mluvil mimo jiné o tom, jak málo stačí, aby válka na Ukrajině znovu naplno propukla.
Aktuálně.cz: Čeho jsme teď na východní Ukrajině vlastně svědky? Ukrajinská armáda i separatisté sice dodržují dojednané příměří, přesto mám ale dojem, že zápalná šňůra k sudu střelného prachu stále ještě doutná... a možná už začíná znovu hořet.
Leoš Mauer: Docela výstižná charakteristika. Tento válečný konflikt není ani zdaleka u konce. Může kdykoliv znovu vzplanout - kvůli maličkosti, třeba smyšlené.
Nejde v něm totiž jen o politické, územní či vojenské zisky. V očích proruských separatistů, ale i Ukrajinců - a samozřejmě Rusů - jde totiž (možná především) o prestiž.
Mluvím tu o sebevědomí ve stylu: já jsem ten vítěz a druhý poražený. Já jsem si vybojoval moc... jakkoliv může být podobné uvažovaní pro Středoevropana nepochopitelné. O ruské mentalitě něco vím a ta se řídí zcela jinými pravidly než mentalita západoevropských národů.
A řeknu to natvrdo: průměrný Rus bude klidně žrát třeba hlínu, ale bude spokojen, pokud se ho budou ti ostatní bát, pokud nad nimi bude mít moc, pokud je bude ovládat.
Jen národ s podobnou mentalitou mohl bez ohledu na šílené stalinské represe porazit na východní frontě hitlerovskou mašinerii. Tohle si západní vyjednavači neuvědomují, anebo to ignorují.
A.cz: Naznačujete tím, že západní politici politiku Moskvy špatně čtou, anebo jí nerozumí?
A čeho jiného jsme svědky? V Doněcku či Luhansku přece už dávno nejde o Ukrajinu.
Od nástupu prezidenta Putina k moci jsme svědky cílevědomé snahy o návrat Ruska na velmocenské pozice. Na tomto konceptu Putin pracuje nějakých patnáct let. Týká se to všech oblastí: ať už jde o špionáž, infiltraci do evropských parlamentů (toho britského nevyjímaje), anebo likvidaci ruského agenta KGB a FSB Alexandra Litviněnka, který zběhl do Británie.
Týká se to ovšem i důmyslného získávání spojenců v Evropě, korumpování všelijakými posty, pozvánkami na konference, cenami či vyznamenáními českých (a nejenom jich) exprezidentů.
Jde o geniální vytváření proruských pátých kolon ve státech Unie či NATO. A patří sem pochopitelně i lokální války, jako ta rusko-gruzínská a nyní na Ukrajině, či zastydlé konflikty, jako je třeba ten v Podněstří. Tohle vše směřuje k jedinému cíli - obnovení velmocenského postavení Ruska.
Uvědomte si, že jen na Krym posílala Moskva celých těch patnáct let vojenské námořníky i s rodinami. A nešetřili přitom penězi ani byty, jen aby se na Krymu tito lidé usadili a uměle navýšili počet etnických Rusů.
Moskva totiž věděla, že Krym bude jednou chtít. A až ten čas nastane, tak se nebude nikoho ptát a sáhne po něm. Poloostrov tak Rusko anektovalo dávno před tím, než k tomu přistoupilo vojensky. Samotná okupace Krymu mě tudíž nepřekvapila - jednalo se o logické vyústění sledu předcházejících událostí.
O Rusku si nedělejme iluze. Ani o Ukrajině
A.cz: Západní politiky či diplomaty považujete za naivky?
Odpovím na příkladu. Během mých studií na Westminster University jsem ve svých pracích, ale i na seminářích říkal - a to se nechci ani v nejmenším kasat - v podstatě to samé co nyní vám. Mí profesoři vždy pokývali hlavou a nakonec mi stejně řekli, že přeháním, že se mýlím, že Rusy démonizuji, že s Ruskem se musí jednat a obchodovat... a že ho tím změníme. Že ruský prezident Putin není přece blázen.
A čeho jsme svědky nyní? Moskva postupuje krok za krokem a v podstatě jí vše vychází... bohužel i s přispěním přihlížejícího Západu. I když je jeho pohled na Moskvu v poslední době mnohem realističtější.
A.cz: Jaké dělá Ukrajina chyby?
Ukrajina je rozpolcená jako snad nikdy předtím a mohou si za to sami Ukrajinci. Ukrajinští politici v minulých letech selhali, soupeřili o moc, hádali se, některé z nich pohltila korupce. A ruskému prezidentu Putinovi to jen hrálo do karet, využívá toho.
Na druhé straně ale na této rozpolcenosti a nepochybně i zkorumpovanosti Ukrajiny dlouhodobě pracuje. Podchyceného měl prezidenta Kučmu a stejně tak Janukovyče.
Nezpochybňuji úsilí západních politiků o nastolení míru na Ukrajině, ale Putinovo pragmatické chování to nezmění. On se bude i dál řídit taktikou - dva kroky vpřed a pak jeden vzad.
Podnikne dva kroky vpřed, pak si počká na uklidnění či zrušení sankcí, couvne, ale už přitom bude přemýšlet o dalších dvou krocích vpřed. Tohle přesně udělal s Gruzií. Na ní si vyzkoušel, jak to bude fungovat, jak svět zareaguje.
Pak si počkal a na řadu přišel Krym. Na forhontě jsou nyní pobaltské republiky s nemalým množstvím ruskojazyčného obyvatelstva. Motiv by tu byl - ruská enkláva Kaliningrad, k níž Moskva potřebuje přístup.
A.cz: No a nebude Putinovi vadit, že Litva, Lotyšsko a Estonsko jsou členy NATO?
Abychom si dobře rozuměli: Já tu nemluvím o vojenském útoku. Může tam ale vzniknout místní regionální konflikt. Třeba kvůli utlačování ruské menšiny.
Ruští vojáci v pobaltských zemích nejsou, ale co když tam začnou jezdit ve větším množství na dovolenou? Pak budeme svědky stejného scénáře jako na východní Ukrajině. Tam přece také bojují podle Moskvy ruští vojáci na dovolené.
Salámovou metodou se řídil už Stalin
A.cz: Proč vlastně prezidentu Putinovi vše vychází, jak říkáte - vše mu hraje do karet?
Například i proto, že Američané byli naplno zaměstnání Irákem či Afghánistánem. Putinovi tak de facto nechali volnou ruku a jen doufali, že Moskva to ocení... a vycouvá z pomoci Íránu či Sýrii. Neocenila a nevycouvala.
Putin naopak uzavřel dohodu s Íránem o vojenské spolupráci a nedistancoval se ani od režimu Bašára Asada.
V Británii jsem se potkal s brilantním analytikem Edwardem Lucasem, bývalým novinářem. Do své knihy mi napsal věnování: Za vaši i naši svobodu. Tím nám říká, že dokud se Západ nepostaví do jednoho šiku a nepřestane upřednostňovat ekonomické zájmy, při nichž si ho Putin nepokrytě kupuje, bude ho Moskva dál vodit za nos.
Bude vždy tahat za kratší konec. Prostě jsme po pádu železné opony zapomněli, že nejvyšším státním zájmem je bezpečnost. A léta škrtané obranné rozpočty evropských zemí NATO to, bohužel, dokazují.
Tato salámová metoda v jednání se Západem se osvědčila už diktátoru Stalinovi a Putin si ji dokonale osvojil. Bude to dál a dál zkoušet... a pokud mu budeme stále ustupovat, tak není šance s ním pohnout.
Po vyhlášeném příměří si teď bude chvíli hrát na státníka mírotvorce v duchu: přinesl jsem mír na Ukrajinu. Ale za takové dva roky si opět připraví půdu k jiné akci.
Dva pohledy na rozšíření NATO
A.cz: Připusťme, že máte pravdu. A jak se podle vás za ty dva roky zachová Evropa?
Rusko už dávno nebude pod sankcemi. A Evropa se na nich začne znovu pracně domlouvat, jen aby ji to ekonomicky moc nepoškodilo. Na rozdíl od Rusů už nejsme ochotni si utahovat opasky... natož jakkoliv strádat.
A.cz: A je snad řešením rozmístění základen NATO v Polsku či Pobaltí? Anebo dodávky zbraní či vojenská pomoc Ukrajině? Nevedlo by to k další eskalaci napětí... možná až na pokraj mnohem rozsáhlejšího konfliktu, než je ten nynější?
Dotkli jsme se velmi citlivého problému, před nímž NATO nyní stojí a na který bude muset najít odpověď.
Existují na to dva pohledy. Demokratického Západu, který říká, že o rozšíření NATO se nebude rozhodovat v Moskvě, ale ve svébytných zemích, které tam nikdo netlačí. Z bolševicko-diktátorského pohledu naopak vyplývá, že Rusko považuje rozšiřování Severoatlantické aliance za své ohrožení.
A znovu se vrátím k mentalitě průměrného Rusa a jeho ochotě žít v bídě, jen když se ho bude svět bát. Ekonomické sankce, pokles hodnoty rublu... tohle vše oni skousnou. Avšak největší ponížení Rusové zažívali, když ztratili statut velmoci.
Že už je svět přestal brát vážně, že už se jich nebojí. Dokud tohle západní politici nepochopí, bude mít Putin vždy navrch.
A zbraně pro Ukrajinu? To je otázka. Nevím, co je lepší. Něco se ale dělat musí. Vždyť co je alternativou?
Rusové měli odjakživa jiné, ostatním nepochopitelné životní hodnoty. Na rozdíl třeba od Američanů, podle nichž má nárok na demokracii, formu vlády, a tedy i mír každý národ a Američané ho v tom budou vždy podporovat.
Takoví oni prostě jsou - z našeho pohledu možná naivní. Jde ale o jejich hodnoty, které oni vždy prosazovali. A pokud to budete vidět touto optikou, tak prostě nemůžete nechat Putina mluvit do toho, který národ může či chce někam patřit.
A.cz: A pak tu máme evropský, ne tak jednoznačný pohled na rozšíření NATO.
Snažím se ho pochopit. Nemyslím si třeba, že Gruzie bude někdy do Aliance přijata, a stejné je to se základnami NATO v Pobaltí.
Pokud se na něj Putin chystá, umí si někdo v unijních zemích byť jen představit, že tam proti Rusům vyšleme své vojáky? Jediný, kdo toho je stále schopen a ochoten, jsou opět Spojené státy či Británie. Rusko - to není nějaký Islámský stát. Jde o jadernou mocnost s dobře vyzbrojenou a fungující armádou, letectvem i námořnictvem.
Víte, v co může přerůst válka na východní Ukrajině - alespoň v jistém slova smyslu?
A.cz: V letitý konflikt podobný tomu na Balkáně?
Určitě. Já jsem měl ale na mysli Afghánistán, když ho okupovala sovětská armáda.
Tehdy k její porážce přispěli i Američané - zbraněmi i výcvikem. Po několika letech se pak na scéně objevila Al-Káida v čele s Usámou bin Ládinem, který rovněž prošel americkým výcvikem. V pomoci Ukrajině je tedy nutné brát v úvahu, komu tam budeme pomáhat.
Určitě by to neměly být soukromé prapory financované oligarchy. Bin Ládin nechť je pro nás varováním.
Velmi pragmaticky a cynicky řečeno: Rusku se už musí někdo postavit. Není tedy náhodou výhodnější, když s ním budou bojovat Ukrajinci, než když budeme svědky něčeho podobného ve střední Evropě? Ukrajině proto musíme pomoci.
Putin si Západ jen testuje, kam až může zajít a zda se jeho záměrům vůbec někdo postaví.
Jako v roce 1938?
A.cz: Jak hodnotíte polemiku, že Rusy bychom si měli naklonit i kvůli společnému boji s mezinárodním terorismem?
Určitě by mohli být velmi důležitými partnery. Má to ovšem i odvrácenou stranu mince. Teroristické údery na New York využil Putin k tomu, že de facto zlikvidoval Čečnu, aniž by Západ byť jen cekl slůvkem.
A řekl bych dokonce, že mu 11. září 2001 přišlo vhod. Západu totiž mohl říci: máme společného nepřítele, jsme spojenci. V Čečensku si pak dělal, co chtěl. Stačila k tomu jediná věta: musíme se spojit v boji proti terorismu.
A.cz: Která válka je pro Evropu nebezpečnější: ta balkánská, či ukrajinská?
Jednoznačně ta současná. I v balkánské válce se promítaly zájmy mocností. Ale opět: pokud by se do toho nevložili Američané, tak by se tam bojovalo dodnes. Evropa byla doslova k ničemu. Dnes je v konfliktu zainteresovaná jaderná mocnost, která dává světu nepokrytě najevo, že současné územní rozdělení Evropy jí nevyhovuje.
A.cz: Jak velkou dáváte šanci minským dohodám a novému příměří?
Ta dohoda nemá cenu papíru, na němž byla sepsána. Ukrajina o Doněck i Luhansk - stejně jako o Krym, o němž se už ani nemluví - tak jako tak už přišla. A můžeme se bavit o tom, kdy se s tím Kyjev smíří.
Jen nevím, kde se Putin zastaví. Bude mu stačit jen tato východní část Ukrajiny? Tu zbývající bude podle mě chtít alespoň neutralizovat, aby nevstoupila do NATO.
A pak je na řadě Pobaltí. Na mínění či kroky Západu nebude brát ohled. Považuje ho za slabého partnera a pro slabochy mají Rusové jen pohrdání.
Vždyť si vezměte jen seznam sankcionovaných politiků či oligarchů. K čemu je, když třeba český prezident hostí jednoho z nich na Hradě? A takových pátých kolon má Putin víc. Ať už jde o exprezidenta Klause, pomalu celou řeckou a maďarskou vládu.
A stejné je to s bývalým německým kancléřem Gerhardem Schröderem, který je na výplatnici ruských energetických kolosů. Tohle vše jsou důsledky velmi systematické a promyšlené práce: nabídek, ovlivňování, nátlaku, hrozeb či válek v Čečensku, Gruzii a nyní na Ukrajině. Ty nejodpornější metody - jako v případě Alexandra Litviněnka otrava poloniem - nevyjímaje.
Putin má plán, jehož se už léta drží. A jaký plán má protivník?
Jde o roztříštěný demokratický Západ, bez plánu a pochopení Putinových záměrů. Nepřipomíná vám to poměry před druhou světovou válkou, kdy si Hitler jen pohrával se západními politiky a pohrdal jimi? I anexe Krymu se uskutečnila podle stejných not, jako tehdy obsazení československého pohraničí. A Putin si z toho vzal lekci: pátá kolona, bojůvky a posléze i nepokrytá okupace.
Dokud si tedy Západ konečně naplno neuvědomí, o co Putinovi jde, a nesjednotí se, neupřednostní bezpečnost před obchodními zájmy a nezačne jednat tak, aby to Putina opravdu bolelo (třeba konfiskaci na Západ vyvedených peněz, restrikce proti rodinám horních deseti tisíc, které žijí v Londýně, Hamburku či Washingtonu), tak se bude ruský prezident jen smát a na sankce budou doplácet jen obyčejní Rusové. Jenomže pro většinu z nich je dnes Putin tatíčkem carem.
