Polský výsadkář generálmajor Stanislaw Sosabowski se podíval z okna letící dakoty v čele dlouhé kolony letadel, která vezla jeho 1. parabrigádu nad místa seskoku u nizozemského Drielu, a okamžitě se dozvěděl pravdu o tom, čeho se při plánování operace Market-Garden tak obával: od Eindhovenu viděl stovky spojeneckých vozidel v chaotických zácpách po celém - pro útočnou operaci až příliš úzkém - koridoru. Psal se rok 1944, druhá polovina září.
Na mnoha místech vybuchovaly nepřátelské dělostřelecké granáty, hořela nákladní auta i obrněné vozy a po stranách se kupily odsunuté vraky. A když si Sosabowski nad arnhemským mostem, který předtím obsadili britští výsadkáři, všiml německých tanků, které tam neměly podle štábu velení operace vůbec být, uvěřil, že jeho brigáda "byla obětována v rámci naprosté britské katastrofy".
Výsadková operace, která trvala od 17. do 26. září 1944 a které se zúčastnilo 5000 stíhaček, bombardérů, transportérů a 2500 tažných kluzáků, i po tak velkém odstupu budí vášnivé spory mezi historiky a stratégy: nejen o jejím smyslu, ale i kvůli odvážným cílům, které dodnes budí respekt.
Ty ovšem - v úporné snaze britského maršála Bernarda Montgomeryho jich dosáhnout - padly a s nimi i tisíce nejlepších britských, polských či amerických vojáků.
"Nebylo to poprvé a možná ani naposled, kdy na nezřízené ambice vojevůdce doplatily zánikem celé pluky či divize," říká Jiří Rajlich z Vojenského historického ústavu. Operaci Market-Garden trefně charakterizoval i nizozemský princ Bernhard: "Má vlast si už nikdy nemůže dovolit luxus dalšího Montgomeryho úspěchu."
Němci už čekali
Bilance ambiciózně pojaté operace, které se zúčastnily i dvě československé stíhací perutě britského Královského vojenského letectva (310. a 312 s třiadvaceti spitfiry pod velením Tomáše Vybírala) je i podle Jiřího Rajlicha víc než rozporuplná.
Na jedné straně se spojencům podařilo postoupit do hloubky 80 kilometrů a rozšířit průlom na 25 až 40 kilometrů, čímž si upevnili cenné postavení na severním křídle západní fronty. Na straně druhé však hlavního cíle nedosáhli ani rozsáhlým výsadkem (nasazeno bylo 35 000 parašutistů, což bylo dvakrát více než při invazi do Normandie) v hloubce německého týlu.
Spojenci tak nebyli s to porazit nepřítele v Nizozemsku a vytvořit podmínky k obchvatu dobře opevněné Siegfriedovy linie od severu. Bleskový průnik přes Rýn se tím nezdařil a brána do nacistického Německa zůstala uzavřená.
Neúspěch operace nicméně nesnižuje málo vídané hrdinství a obětavost Čechoslováků, Britů, Američanů, Poláků, ale i tisíců nizozemských odbojářů. Sosabowského parašutisté - přesně jak se generál obával - seskakovali do naprosté apokalypsy. Němci, kteří se už vzpamatovali z první překvapivé vlny útoku, je už čekali.
Německé stíhačky nalétávaly na bezbranné transportní letouny spojenců a - jak vzpomíná Sosabowski - "sestřelovaly je ze vzduchu". Z hořících letadel, "která už mířila nosem k zemi", se snažili vyskočit parašutisté. Lidská těla "padala vzduchem, netečná hmota, která se pomalu snášela k zemi; byli mrtví, ještě než dopadli". Desátník Alexandr Kochalski viděl padat dakotu s oběma motory v plamenech… a pak další - než dopadla na zem, shořela. Vyskočilo z ní jen tucet výsadkářů.
Kde jsou, k sakru, stíhačky!
Vzpomínky přímých účastníků boje se i po takové době čtou s obtížemi. Do pláče tehdy bylo i zoufalému kapitánu Rolandu Langtonovi, jehož čelní tankový oddíl byl zastaven na cestě do Arnhemu, protože všechny spojenecké stíhačky měly podporovat polský výsadek.
Kapitán se stal po šestihodinovém čekání bezmocným svědkem masakrování bezbranných polských transportních letadel. "Kde jsou, k sakru, naše stíhačky? Proč tu ty německé jsou a naše ne?" ptal se.
Nikdy předtím neměl Langton podle válečného zpravodaje Corneliuse Ryana tak velký pocit frustrace. "Hluboko v srdci věděl, že by s leteckou podporou jeho tanky mohly prorazit k vysazeným a nyní obklíčeným parašutistům u Arnhemu. Z napětí a zoufalství se mu udělalo náhle nevolno," zaznamenal tehdy zpravodaj Ryan.
Na jednu ze stovek tragédií způsobených palbou německého protiletadlového dělostřelectva vzpomínal později i jeden z československých stíhacích pilotů: "Viděl jsem přilétat halifaxe s kluzákem ve vleku. V tom jsem spatřil, jak se kluzáku náhle oddělilo jedno křídlo. Vzápětí se odpojil od tažného lana a přešel do prudkého pádu. A pak se to stalo. Kluzák se rozlomil a já uviděl, jak se z něho vysypala lidská těla. Nikdo z nich neměl samozřejmě padák - byl to volný pád až na zem. Bylo to strašné."
Princ Bernhard: Považovali nás za tlupu blbů
Z Nizozemska, které bylo možné v prvních zářijových dnech lehce osvobodit, se podle zpravodaje Ryana stávalo velké bojiště. A princ Bernhard, vrchní velitel nizozemské armády, tento nervy drásající konflikt sklíčeně sledoval ze svého stanoviště v Bruselu.
Z přípravy operace Market-Garden byli starší nizozemští důstojníci vyloučeni. "Kdybychom ovšem včas věděli, jaké přistávací plochy pro kluzáky s vojáky byly vybrány a jak daleko od Arnhemu jsou, tak by k tomu moji lidé nemlčeli," vzpomínal Bernhard.
Když se navíc nizozemští generálové dozvěděli, jakou trasou měly kolony jet, zoufale se snažili vysvětlit každému, kdo byl ochoten jim naslouchat, jak nebezpečnými cestami jsou ty, které vedou po hrázích. Znovu a znovu Montgomeryho štábu opakovali, že z jejich předválečných manévrů na stejných místech jasně vyplynulo: operace zkrachuje.
"Avšak na Brity naše odmítavé stanovisko žádný dojem neudělalo a naše názory zdvořile odmítli," vzpomínal princ. Pro britský přístup bylo prý charakteristické: "Jen žádné strachy, brachu, my to rozlousknem."
Bernhardův štáb měl stále intenzivnější pocit, že je Britové považují za tlupu blbů, kteří si dovolují zpochybňovat jejich vojenskou taktiku. "Monty (maršál Montgomery - pozn. red.) měl zkrátka příliš velkou reputaci. Ani kdybychom se obrátili na britského premiéra Churchilla, tak se s tím nedalo vůbec nic dělat. Nikdy by nás ale nenapadlo, že na nejvyšších místech je možné dělat tak fatální chyby," konstatoval i po letech frustrovaný princ Bernhard.
Bravurní porážka
Podle plánů maršála Montgomeryho, jemuž je připisováno duchovní otcovství celé operace, měli britští výsadkáři držet ten nejvzdálenější most přes Rýn u Arnhemu osmačtyřicet hodin, než k nim po zemi dorazí posily. Bili se však celých osm dní, aniž by k nim prorazila pozemní vojska.
Tato část operace skončila "bravurní porážkou", jak se vyjádřil jeden ze spojeneckých generálů.
"Hrdinství parašutistů, které přerostlo do legend, dokázali ovšem ocenit i protivníci výsadkářů," připomíná historik Rajlich. "Muži britské výsadkové divize byli nejlepšími vojáky, proti kterým jsme na západní frontě stáli," napsal jeden z německých zpravodajů. A pokračoval: "Na svém stále se zmenšujícím prostoru bojovali jako lvi. Mnoho z nich bylo odříznuto a bojovalo pět dní bez jakýchkoliv zásob. Nakonec se bránili pistolemi a zavíracími noži."
Zdecimované zbytky britských a polských výsadkářů se pak na úsvitu 26. září stáhly ze zmenšujícího se perimetru v Oosterbeeku a probily se zpět ke spojeneckým liniím. "Myslel jsem na všechny, kteří zemřeli, a na to, že všechno to nelidské úsilí a oběti byly k ničemu," vzpomínal major Geoffrey Powell na povel k ústupu.
K přemýšlení toho bylo podle Rajlicha víc než dost. 1. výsadková britská divize byla obětována a zmasakrována. Z původních 10 000 vojáků zbylo jejímu veliteli Robertu Urquhartovi jen 2 163 mužů. Zbývající - mrtví, zranění, zajatí a nezvěstní - zůstali většinou za Rýnem.
O moc lépe na tom nebyli ani Sosabowského parašutisté či ti z americké vzdušně výsadkové divize. Německá strana přiznala zhruba 7 000 padlých a zraněných.
Zaslepenost vojevůdců
Renomovaný britský historik Len Deighton zahrnul operaci Market-Garden, která měla urychlit konec války a proslavit spojenecké generály jako jedinečné vojevůdce, do kategorie ambiciózních bitev, po nichž zbývá jen krev, slzy a pachuť pošetilosti. "Nebylo vůbec možné jim předložit reálná fakta o situaci. Ignorovali mé informace o dvou německých tankových divizích v prostoru výsadků. Jejich vlastní touha dostat se do války dřív než skončí, je úplně zaslepila," řekl později zpravodajský náčelník 1. vzdušně-výsadkového sboru major Brian Urquhart.
Když se pak v roce 1978 sešla mezinárodní konference k tématu "Operace Market-Garden", shodli se přítomní stratégové, historici i přímí účastníci bojů, že "Montgomeryho štábu zcela zatemnila úsudek vidina vítězného tažení na Berlín".
"Ta operace ve skutečnosti konec války neurychlila, ale oddálila ho, protože se Hitlerovi vrátilo načas sebevědomí, že může ještě spojence na západní frontě porazit," řekl mi před léty historik Jaroslav Hrbek. "Nemístný optimismus zavládl ovšem i ve spojeneckých štábech po úspěšném vylodění v Normandii. Nacistická vojska byla sice na ústupu, ale stále byla velmi silná," shrnuje Jiří Rajlich.
