Berlín - Christian Bürger byl zrovna v autě, na dálnici, která spojuje Bavorsko se Západním Berlínem. Za hodinu měl dorazit na hranice. Z rádia ale najednou zaslechl něco, co ho přimělo zastavit.
"Musel jsem okamžitě zajet na nejbližší parkoviště a počkat na další zprávy, abych tu neuvěřitelnou věc slyšel ještě jednou," vzpomíná dnes osmapadesátiletý Bürger.
Byl večer, 9. listopadu 1989. A rozhlasový moderátor právě celému světu oznamoval, že v Berlíně po 28 letech padla obávaná Berlínská zeď. Symbol rozděleného Německa, symbol dvou znepřátelených světů.
"Pak jsem tak rychle, jak jen to bylo s mým starým golfem možné, vyrazil směrem k hranici," popsal Bürger v rozhovoru pro Aktuálně.cz. "A když jsem to uviděl, úplně jsem ztratil řeč."
Trabanty na Západě
Čím více se Christian Bürger blížil k přechodu, tím hustější byl provoz. Ne na jeho straně, ale v protisměru.
Za svodidly dálnice, která směřovala z NDR na Západ, už stála 30 kilometrů dlouhá kolona. Trabanty plné rozjařených východních Němců ucpaly všechny čtyři jízdní pruhy.
"Na příjezdové cestě do Západního Berlína si mě vůbec nikdo nevšímal," vylíčil události staré 25 let. Hraniční hlídka na něj jen mávla, aby nezastavoval a jel dál. "Bylo to naprosto neuvěřitelné."
"Noc nocí", jak se 9. listopadu v Německu přezdívá, obrátila Bürgerovi - už poněkolikáté - život naruby. Směl se zas vrátit tam, odkud pocházel. Legálně. Bez obav, že skončí za mřížemi.
Gastronom, který se po roce 89 dokázal prosadit i za hranicemi Německa, se narodil ve východoněmeckém Karl-Marx-Stadtu, dnešním Chemnitzu. Brzy však pochopil, že se ve "státě dělníků a rolníků" nedá žít tak, jak si představoval.
"Chtěl jsem o svém životě rozhodovat sám," vysvětluje Christian Bürger. A tak se pokusil dostat na Západ.
Cesta do Prahy a zpátky
Nejprve neúspěšně žádal o výjezdní doložku, pak začal plánovat útěk. Známá ho ale udala Stasi a on skončil na rok a půl za mřížemi. To se psal rok 1986.
V létě 1989 zkusil štěstí znovu, tentokrát úspěšně. V maskáčích přešel přes Krušné hory a z Jáchymova odjel autobusem do Prahy.
Ve Vlašské ulici pod Pražským hradem mu vrátný otevřel bránu západoněmecké ambasády. A tak se stal - spolu s tisíci dalších - uprchlíkem z NDR, kteří před 25 lety bivakovali několik měsíců v zahradě velvyslanectví.
Když vedení NDR konečně povolilo vycestování běženců na Západ (o němž vyčerpané uprchlíky z balkónu ambasády informoval šéf západoněmecké diplomacie Hans-Dietrich Genscher), Bürger poprvé uvěřil, že bude konečně žít svobodně.
V září 1989 nasedl spolu s ostatními běženci do vlaku v pražské Libni. Když projížděli Karl-Marx-Stadtem, cítil, jak se mu zrychluje tep.
Vzpomínky na NDR
Do města, kde se narodil a z nějž v osmdesátých letech za dramatických okolností utekl, se ale o šest let později vrátil. Teď bydlí jen o pár kilometrů dál, ve vesnici Zschopau. "Dneska už je to jedno, jestli žijete na východě nebo na západě Německa," říká.
A co si myslí o východních Němcích, kterým se stýská po bývalé NDR? Pro staré lidi má Christian Bürger pochopení, po válce jim splnila jejich sny o bezpečí.
Když se ale před časem bavil se ženou, která na každou kritickou otázku odpovídala "Svou NDR si od nikoho zničit nenechám," neudržel se a namítl: "To NDR ničila. Ničila lidi, lidské bytosti."
Přestože se východní a západní Němci po válce vydali každý jiným směrem, čímž se navzájem odcizili, sjednocení Německa bylo podle Christiana Bürgera jediným možným řešením.
Když Zeď padla
"Pád Zdi byl správný a historicky důležitý," řekl Aktuálně.cz. To ale neznamená, že se všemi čtvrtstoletí starými událostmi souhlasil. Helmutu Kohlovi, "kancléři-sjednotiteli", třeba dodnes nemůže zapomenout, že východním Němcům "nasliboval hory doly".
"Jeho naprosto nereálné sliby frustrují obyvatele východního Německa dodnes," tvrdí Bürger. Přitom - už tehdy musel Kohl vědět, jak na tom NDR doopravdy je. A že potrvá hodně dlouho, než si tamní obyvatelé budou žít stejně dobře jako na Západě.
9. listopadu 1989 ale v zázraky věřil snad každý. Minimálně každý, kdo žil ve východním Berlíně. Vždyť první z nich se právě stal: člen komunistického politbyra Günter Schabowski zrovna - jak se později ukázalo omylem - oznámil, že NDR otevřela dosud neprodyšně uzavřené hranice.
"O soukromou cestu do ciziny může odteď zažádat každý, aniž by tam musel mít příbuzné," neslo se rozhlasem i televizí po celé zemi.
V jedenáct večer se ve východním Berlíně začalo slavit. Davy lidí zaplavily hraniční přechody, jimiž mohli - často poprvé v životě - projít na Západ.
Němci ze Západu, včetně Christiana Bürgera, už na ně na druhé straně čekali. Nikdy předtím se neviděli, přesto si hned padli do náruče. "My jsme taky Němci!" volali.
Pak všichni společně vylezli na nenáviděnou Berlínskou zeď. Zeď, která měla podle Ericha Honeckera, předáka komunistické NDR, vydržet stát "přes 100 let". Nevydržela. Padla přesně po 28 letech a třech měsících.
