Anatole Kaletsky se narodil v Rusku, ale od svých 14 let žije v Británii a v USA. Vystudoval Cambridge, pracoval v týdeníku The Economist, ve Financial Times či v The New York Times. Nyní píše pravidelně ekonomické sloupky pro agenturu Reuters. Je celosvětově vlivným ekonomickým komentátorem, autorem knihy Kapitalismus 4.0 i šéfem Institutu pro nové ekonomické myšlení, jehož vznik v reakci na finanční krizi sumou 200 milionů dolarů podpořil mimo jiné finančník George Soros.
Pro zajímavé, často kontroverzní názory nejde daleko. Například pro přesvědčení, že by centrální banky měly v krizi lidem peníze rozdávat, spíše než je pumpovat do systému skrze banky.
"Bylo tu dlouhé období slepé víry v tržní síly, přesvědčení, že trh má vždycky pravdu a vlády se vždy mýlí. Teď jsme ve fázi, kdy si uvědomujeme, že mýlit se může jak trh, tak vlády a že se oba tyhle světy dopustily řady vážných chyb a že spolu musejí mnohem více spolupracovat," říká Kaletsky.
Do Prahy přijel jako hlavní host CFA Society Forecasting Dinner, pravidelného setkání s předními domácími a zahraničními ekonomy. A poskytl exkluzivní rozhovor týdeníku Ekonom, sesterskému médiu online deníku Aktuálně.cz.
Co by mělo být na našem ekonomickém myšlení jiného, nového?
Kaletsky: Může to znít paradoxně, ale měli bychom se vrátit k základům staré ekonomie. Samozřejmě je dobré používat sofistikované matematické metody, moderní numerické analýzy, nejrůznější nové teorie, ale přiznejme si, co se to tu od 90. let minulého století vlastně stalo. Vznikl tu naprosto monopolní směr ekonomického myšlení - až bych paralelu viděl v komunistické ideologii - založený na víře ve všemocnou sílu trhu. Na jistotě, že když zajistíme volnou soutěž a budeme hlídat inflaci, vše ostatní bude v přirozené rovnováze. To je přesvědčení, které všechno ovládlo. Jako bychom úplně zapomněli na všechny ostatní aspekty ekonomiky.
Nové problémy skrze historickou zkušenost
Takže nové přemýšlení o ekonomice spočívá v návratu k jejím základům?
Kritici na to často reagují mávnutím ruky: Všechno, co děláte, je, že se obracíte do minulosti. Ale to není pravda. Ekonomie je stejná disciplína jako filozofie nebo historie, literatura, kde má smysl klást si otázky z minulosti. Filozofové přece dodnes diskutují o tomtéž jako kdysi Platon nebo Aristoteles. Podobně třeba debata o keynesiánství není cestou zpět, ale možností adaptovat je na novou realitu. Ekonomie není řadou technik, ale řadou otázek. A jakou techniku použijete k jejich řešení, by mělo zůstat otevřené. Nemělo by to být tak úzce omezené, jak jsme to viděli v posledních deseti dvaceti letech.
Není to ale na druhé straně tak, že v ekonomice jsou dlouhodobě vlastně jen dva velké směry - keynesiánství a monetarismus -, které se v čase střídají a obměňují, ale základ zůstává stejný? Příkladem mohou být i vaše názory. Říkáte, že centrální banky by měly jít cestou "kvantitativního uvolňování pro lidi", tedy že by měly lidem distribuovat přímo hotovost, spíše než pumpovat peníze do systému skrze banky. Což je vlastně jen variace na Miltona Friedmana a jeho "vyhazování peněz z vrtulníku".
Jistě, měli bychom se na nové problémy dívat skrze historickou zkušenost. A tohle je dobrý příklad, kdy se ekonomika ocitne v extrémní depresi, v pasti likvidity, kdy nízké úrokové sazby už nezabírají. Řešením se zabývali jak příznivci keynesiánství, tak monetarismu a je pozoruhodné, že došli k podobným závěrům. Friedman mluvil o vyhazování peněz z vrtulníku, Keynes o zakopání peněz do opuštěných uhelných dolů a jejich opětovném vykopání lidmi. V moderním kontextu to vede k velmi kontroverzním závěrům: monetárnímu financování vládních deficitů. Paralelou k vyhazování peněz z vrtulníku je totiž plošné snížení daní s tím, že náklady ponesou centrální banky. To je řešení, které v extrémní situaci může fungovat. Nyní to sice vypadá, že se evropská ekonomika vzpamatovává, ale pokud by se měla vrátit recese, je to možnost, o níž by se mělo vážně přemýšlet.
To je docela radikální myšlenka.
Vlády i centrální banky ve světě nyní hledají nějaký kompromis mezi striktním monetaristickým přístupem, kde centrální bankéři mají jeden hlavní cíl v podobě hlídání inflace a k tomu mají jediný instrument úrokových sazeb či peněžních zásob, a mezi keynesiánským přístupem, kde jediným cílem, na němž záleží, je míra nezaměstnanosti a nástrojem k tomu je výhradně fiskální politika. Teď třeba od Britské centrální banky zaznívá, že už nevěří čistě jen v cílování inflace, ale v cílování širšího spektra ekonomických ukazatelů. V hledání rovnováhy mezi mírou inflace, nezaměstnaností či finanční stabilitou. Vzniká tu nová forma makroekonomického myšlení.
Centrální bankéř jako James Bond
Považujete centrální banky za užitečné instituce?
Role centrálních bank v celém politickoekonomickém systému - to je také oblast, o níž je třeba uvažovat nově. Nicméně osobně jsem přesvědčen o tom, že to jsou užitečné instituce. Jsou zodpovědné za emise peněz, za stabilitu měny, ale změna myšlení by se měla odrazit v tom, že by měly být více integrovány do celé struktury makroekonomické politiky a národních ekonomik.
Měly by být centrální banky zcela nezávislé na politicích, oddělené od vlád?
Podle mne ne. Máme za sebou období nějakých 20 let, kdy centrální banky byly zcela politicky nezávislé, byla to celosvětová monolitická doktrína, o níž se nediskutovalo. Dnes ale dokonce i centrální bankéři, třeba právě v Británii nebo ve Spojených státech, říkají: Rozhodnutí musíme dělat v úzké spolupráci s vládou, s její fiskální politikou, s děním v bankovním sektoru. A nemůžeme předstírat, že s politiky nemluvíme a že jejich názory nebereme v úvahu. Nepřijímáme od nich přímé instrukce, ale musíme brát v úvahu to, co dělají, a konstruktivně na to reagovat.
Když jsem se ptal na to, jak osobně vnímáte centrální banky, měl jsem na mysli i váš blog, kde jste napsal, že zatímco James Bond měl "právo zabíjet", centrální bankéři mají "právo lhát". Což nezní tak, že byste byl jejich velkým fandou...
Já tam ale píšu i to, že jsou užiteční a důležití. Mají ovšem velkou volnost a možnosti manévrování, které jim také dovolují lidem lhát. A je třeba to akceptovat, protože jsou i ve vztahu s finančními trhy a někdy je v národním zájmu jít proti zájmu investorů. Když se například země chystá znehodnotit svou měnu, centrální bankéři musejí do poslední chvíle ujišťovat, že to dělat nebudou. Z toho neplyne, že by šlo o zbytečnou či snad nebezpečnou instituci, ale znamená to, že k tomu, co centrální bankéři říkají, bychom měli přistupovat skepticky. Je to jako s vojenskou operací. Když se generál rozhodne vést útok přes Rýn, a ne přes Rhónu, nikdo nemůže čekat, že den předem vystoupí a veřejně ohlásí, že to tedy bude přes Rýn.
Česká centrální banka před čtvrtrokem měnovými intervencemi oslabila korunu. Myslíte si, že takový krok je správnou cestou k vyšším investicím firem a zvýšené spotřebě domácností?
Myslím, že právě to je role měnových intervencí a vědomé práce s kurzem měny. Zejména v malé otevřené ekonomice, jako je ta vaše. Zatímco snažit se intervencemi posílit slabou korunu je těžké, jít proti příliš silné měně, což byl, pokud vím, právě případ Česka, je naopak docela jednoduché. V arzenálu centrální banky je to zcela legitimní nástroj.
Zbytek rozhovoru si přečtěte v aktuálním čísle týdeníku Ekonom.
---------------------------------------------------------------------------
Finanční krize metastazuje z ekonomiky do politiky. Kdo zachrání EU?
Jak se mění kapitalismus a jaká je jeho budoucnost?
Jaký je globální ekonomiky více než pět let po vypuknutí finanční krize?
Odtrhne se Skotsko od Británie?
A jaká je budoucnost tištěných médií?
Celý rozhovor čtěte v aktuálním vydání týdeníku Ekonom. K dostání na obvyklých místech.
Přečíst si ho můžete i na iPadu a iPhonu nebo na zařízeních se systémem Android.
