Aktuálně.cz: Kolik lidí v obchodech vlastně zastupujete?
Renáta Burianová: Počet členů říkat nechceme, je to interní informace. Ale procento organizovanosti v odborech se v prodejnách, které zastupujeme, standardně pohybuje od šesti do osmi procent z počtu zaměstnanců.
To moc není…
Ne, není. Je to málo. Chtěla bych, aby v odborech bylo až 60 procent lidí. Nebo tolik, kolik jich je v Rakousku a v Německu, kde u stejných řetězců jako v Česku působí v odborech až 40 procent zaměstnanců.
V jakých řetězcích máte své členy?
Kromě Lidlu zastupujeme lidi ze všech hlavních nadnárodních řetězců působících v Česku - vedle prodavaček hlavně řezníky, pekaře a skladníky. Jsme tak v Penny Marketu, Bille, Globusu, Kauflandu, Tescu, Makru, Aholdu (Albert) a dále v Obi či skupině COOP, Hrušce, Prioru, Pramenu a Vesně.
Kde jich máte nejvíce a kde naopak nejméně?
Zajímavá je pro nás základna v Bille a v Tescu, kde se pak lépe vyjednává. Naopak v Aholdu, který zaměstnává přes 17 000 lidí, bychom si to představovali lepší.
Ale právě v Aholdu se vám loni podařilo vyjednat vyšší mzdy i odměny…
Ano, ale kdybychom měli větší zastoupení, třeba to nemuselo mít takový dramatický průběh (do jednání se nakonec vložil i premiér Bohuslav Sobotka a ministryně Michaela Marksová - pozn. red.).
Jak jednáte s vedením řetězců včetně Aholdu dnes? Jste spokojeni s komunikací?
S Aholdem jsme uzavřeli mír a vzájemná diskuse je od té doby kultivovaná. S ostatními řetězci byla a je vzájemná komunikace dobrá. Když to srovnám s dobou před deseti lety, kdy se s námi vedení některých řetězců odmítalo setkat a museli jsme žádat o zprostředkování schůzek kolegy ze zahraničí, tak tato situace se velmi zlepšila.
Takže nyní žádné větší problémy nejsou a jste spokojeni…
Ano i ne. Co se týče kolektivních smluv uzavřených na tento rok, tak jsou velmi dobré a jsem s nimi spokojena. Jednání s nejvyšším vedením nadnárodních řetězců je korektní, ekonomice se daří, takže očekávám, že i příští rok se podaří dohodnout dobře. Horší je to však na provozní úrovni. Střední management často nemá potřebné zkušenosti a nezná zákoník práce. Lidé jsou odvoláváni z přestávek, na které mají nárok. Nemají naplánované směny, vedoucí jim špatně evidují odpracovanou dobu a chybují při propouštění pracovníků.
Jak často takové problémy řešíte?
Velmi často. Prakticky však zasahujeme mnohem méně, než bychom mohli. Lidé se totiž bojí. Zavolají nám či napíší - ale buď volají anonymně, nebo odmítají říci, kde problém nastal a kdo ho způsobil. Často také nevolá konkrétní prodavačka, ale její manžel či maminka, která se už nemůže dívat na to, jak se její dcera trápí. S tímto však nemůžeme dál nic dělat. Jsme z toho smutní, ale anonymně problémy řešit nemůžeme.
Proč se lidé tak bojí?
Nechápu to - nikde v okolních státech nic tak silného nevidím, ani na Slovensku, v Polsku či v Rumunsku. Češi mají neuvěřitelně nízké sebevědomí. Když o tom přemýšlím, tak mě napadá, že to je už od Bílé hory. Po roce 1989 se to zlepšilo. Lidé věřili, že bude líp, a začali se zajímat o dění kolem sebe, pak to ale opadlo. Češi jako by rezignovali na to, že mohou něco změnit. Slyší hodně negativních věcí, vidí naopak málo pozitivních příkladů ve svém okolí. Zdravé sebevědomí v nich neposiluje často ani rodina či škola a může za to i špatná finanční situace mnoha rodin.
S příjmovou chudobou to v Česku obecně není tak špatné. Podle statistik patříme k nejlepším státům v Evropě…
Zrovna v obchodech jsou však příjmy jedny z nejnižších, takže lidé v těchto oborech se potýkají se špatnými podmínkami častěji než ostatní. Co je však trápí nejvíce, jsou exekuce. Mnoho lidí nějakou řeší a těžko pak svou situaci řeší. Ženy, které tvoří 85 procent pracovníků v obchodech, navíc nejsou často spokojeny se svým osobním životem. Chtěly by odejít od partnera, ale příjem jim nestačí na to, aby si zaplatily podnájem a uživily děti, takže zůstávají v nevyhovujícím stavu a jejich frustrace se jen prohlubuje. Když se pak objeví problémy v práci, nemají sílu to řešit a odcházejí.
Jak často mění místo?
Fluktuace v obchodech je ohromná. Když se do ročních statistik započítají i odchody ve zkušební době, tak dosahuje až 50 procent, bez této doby zhruba 25 procent.
Lidl nedávno zvýšil prodavačkám mzdy o čtvrtinu, takže dobré místo v oboru nalézt jde…
Ano, to je pozitivní a doufám, že to nastartuje růst mezd i v jiných řetězcích. Nicméně Lidl zaměstnává jen 7000 lidí, takže tímto krokem stáhne chytře ty nejlepší pracovníky, kterých je na trhu nedostatek - a ostatní obchody budou mít s náborem kvalifikovaných lidí problém. Vyjednat u nich lepší mzdové podmínky proto nebude tak jednoduché a samozřejmé.
Co konkrétně děláte pro to, abyste zaměstnancům vyjednali lepší podmínky?
Snažíme se získat větší vyjednávací sílu. V říjnu jsme si dali plán zvýšit členskou základnu o tři procenta a kromě dvou krajů se to povedlo. Za celých dvacet let, co pracuji ve svazu, jsem takový boom nezažila. Hlásí se hlavně mladí lidé kolem třicet let. Do sjezdu, který bude v květnu v příštím roce, chceme počet členů zvýšit o desetinu a věřím, že to dokážeme. V lednu se nám například podařilo udělat nábor v uzavřeném prostoru distribučního centra Billy v Modleticích a založit tam novou organizaci. Tam se nejde pohybovat jen tak. Za bránu logistického centra jsme byli puštěni až po náročném vyjednávání. Ale povedlo se to a bereme to jako velký úspěch.
A co je váš další cíl?
Rádi bychom pronikli do Amazonu. Několikrát nás už jeho zaměstnanci kontaktovali, že by chtěli založit odbory. Zahájili jsme s nimi první kroky, ale poté se odmlčeli a nešlo se jim ani dovolat zpět. Nevím, co se tam děje. Proniknout za tu hradbu, to je pro nás do budoucna velká výzva.
Firmy ale většinou nechtějí, aby u nich odbory fungovaly či měly velkou moc…
Tomu nerozumím. Kdybych vlastnila firmu, tak bych odbory rozhodně chtěla. Firma pak nemusí jednat s každým jednotlivým zaměstnancem, ale jen s jejich zástupci. Dá se tak předejít spoustě problémů počínaje bezpečností práce na pracovišti a konče podmínkami uzavírání a ukončování pracovních úvazků.
