Milovice - Skupina černých zvířat s velkými rohy vyděšeně podupává a tlačí se do kouta. Bedlivě sleduje neznámé prostředí, které se před nimi najednou otevřelo po noční cestě z Nizozemska. Stádo praturů právě dorazilo do Milovic, svého nového domova.
Z malého kamionu vyhlíží jeden býk a pět mladých jalovic. Nejstaršímu zvířeti jsou dva roky a měsíc, nejmladší kus má třináct měsíců. Do chladného říjnového rána se ani jednomu nechce, nedbají na pískání ani pobídky klacíkem, tlačí se na sebe, přeskupují, ale tvrdošíjně zůstávají vevnitř.
“Zatím jsou to taková odrostlejší telata, ale v dospělosti mohou vážit až tunu,” upozorňuje Dalibor Dostál, ředitel ochranářské společnosti Česká krajina.
Zpětně šlechtění pratuři budou v Milovicích prvním stádem ve střední a východní Evropě. Předek domácího skotu, který je dodnes pro lidstvo hlavním zdrojem mléka a jedním z hlavních zdrojů masa, patřil po tisíce let mezi nejdůležitější lovnou zvěř pravěkých lovců. Poslední uhynul v roce 1627.
Pratuři třetí generace
Šance na znovuoživení tohoto druhu přinesl nástup genetiky. Projekt TaurOs nizozemské nadace Taurus Foundation od roku 2008 pracuje na zpětném šlechtění praturů ve spolupráci s vědci z Wageningenské university. Používá několik primitivních evropských plemen, která jsou praturovi geneticky a vzhledově nejblíže.
„V současnosti jsou již k dispozici zvířata druhé a třetí generace. Především býci již poměrně dobře odpovídají svým vzhledem samcům pratura,“ vysvětluje Dostál.
Pratuři měli mohutné slonovinově světlé rohy s černými špičkami. Jejich letní srst byla hladká a krátká, na zimu zhoustla a znatelně se prodloužila. „Býci byli černí se světlým, někdy žlutavým úhořím pruhem podél páteře a světlejší čupřinou delších chlupů v okolí tlamy a nozder, samice byly hnědé až hnědočervené, podobně jako telata,“ popisuje Miloslav Jirků z Biologického centra Akademie věd v Českých Budějovicích.
Černá hradba s rohy
Zvířata tísnící se v kamionu svým vzhledem připomínají nejvíce právě telata. Okamžik napětí spojený s jeho otevřením střídá netrpělivé čekání, pratuři však drží spolu jako velká černá hradba s rohy. V malé ohradě, do které se zatím bojí vstoupit, je čeká měsíc, kdy budou mít čas se aklimatizovat. Poté se připojí ke skupině patnácti divokých koní, kteří spásají místní step už od ledna letošního roku.
„Zatímco koně se soustředí na traviny, tuři ve větší míře odstraňují náletové dřeviny a různé byliny, které koně nežerou. Jejich kombinace tak má na údržbu pastviny nejlepší efekt, budou ji udržovat v rovnováze,” přibližuje význam praturů Jirků. Stejně jako divocí koně, ani oni nebudou v zimě přikrmováni.
Na divoké koně se do Milovic jezdí pravidelně dívat hejtman Středočeského kraje Miloš Petera, který sleduje i příjezd praturů. “Jsme strašně rádi, že projekt pokračuje, území to obohatí. V budoucnu snad vznikne rozhledna, ze které budou mít lidé lepší výhled,” věří Petera.
Po několika nervózních minutách se jeden z praturů odhodlává na rampu vystlanou slámou a chvíli se rozhlíží. Pak skočí a během chvilky jej následují ostatní, někteří také skokem, někteří raději opatrně sestupují po rampě. Chvíli nedůvěřivě pozorují okolí a pak mizí v křovinách, aby prozkoumali svůj nový domov.
