Milovice - V Milovicích u Prahy se už deset týdnů prohání stádo divokých koní. Koncem roku by se kousek od nich měli zabydlet zubři evropští a "bájní" pratuři. Další koně budou co nevidět v Podyjí. A za několik let možná budeme divoké kopytníky běžně pozorovat z vyhlídkových plošin v Pošumaví, na Českomoravské vrchovině, ale třeba i na zarostlých těžebních výsypkách na severu Čech.
Nenápadně se tu děje proces vpravdě historický, vždyť velcí kopytníci zmizeli z české přírody před staletími. Muž, který stojí za jejich návratem, se přitom jako vědec zaměřuje na nesrovnatelně menší organismy. Miloslav Jirků je totiž parazitolog.
Jeho nedávná veřejná přednáška nesla odvážný název: "Návrat velkých býložravců: největší výzva péče o krajinu v 21. století." Silná slova, která při rozhovoru začínají poznenáhlu dávat smysl.
Jak se stane, že parazitolog začne organizovat návrat velkých savců do české přírody?
Miloslav Jirků: Já jsem původně studoval ochranu a tvorbu životního prostředí, takže pro mě je to spíš návrat k oboru. Ten moment byl zcela konkrétní. Kolem roku 2008 se řešilo, že armáda má opustit některé vojenské prostory, mezi nimi Boletice v jižních Čechách. Jde o biologicky velmi cenná území. Spousta střelnic a tankodromů se nachází na původních loukách v zemědělské krajině, která nikdy nepoznala scelování ani chemii. A činnost armády udržovala ty biotopy otevřené, díky čemuž se tam udržely třeba velké populace orchidejí či denních motýlů, prostě organismů, které z běžné krajiny vlastně zmizely.
Čeští koně hvězdami světových médií
- Unikátní projekt českých vědců zaujal média na pěti kontinentech. Návrat divokých koní do Milovic se stal v cizině nejsledovanější zprávou z Česka za dlouhou dobu. Na svých webech něm referují například americké listy The Washintgton Post a The New York Times.
- Informaci o divokých koních přinesly také stránky americké vysílací sítě CBS News, stejně jako televize ABC. V Británii se o příjezdu a vypuštění divokých koní zmínily BBC či webová verze deníky Daily Mail. Obrazovou reportáž z Milovic publikovaly australské zpravodajské servery The Australian nebo News.com.au. Zpráva se objevila rovněž na japonském serveru The Japan Times a arabském zpravodajském titulu Kuwait Times.
- „Jsme rádi, že jsme se mohli připojit k těm, kteří pomáhají vytvářet pozitivní obraz o naší zemi v zahraničí. A že kromě krásných památek a dobrého piva je nyní Česká republika známá také jako země divokých koní,“ říká Dalibor Dostál, ředitel ochranářské společnosti Česká krajina, která projekt připravila ve spolupráci s vědci z Biologického centra Akademie věd ČR, Jihočeské univerzity, Univerzity Karlovy a dalšími institucemi.
Vojáci opravdu udržovali louky?
Jednoduše tím, že po nich jezdili pásovými vozidly, stříleli do nich, byly tam časté požáry, přebíhaly tam velké skupiny lidí, to všechno narušovalo prostředí a tamní přírodu udržovalo pořád v jakémsi stavu pohotovosti a neustálé změny, což je přesně to, co příroda potřebuje.
Čili to, co laikovi přijde jako devastace, přírodě paradoxně pomáhá?
Přesně tak, je to paradox. Když člověk vidí projet tank přírodou, tak to v každém vyvolá pocit, že jde o příšerné ničení. Ve skutečnosti však hlavně nelesní společenstva potřebují neustálé narušování. Uvidíte to na kdejaké opuštěné parcele nebo louce, která se přestane sekat. Už druhý rok na ní naroste spousta biomasy – já tomu říkám "seno na stojáka". A už třetí sezónu se začnou prosazovat konkurenčně silné trávy, u nás je to typicky třtina křovištní. A najednou v těch porostech druhdy bohatých začne převládat několik málo zdatných druhů bylin, postupně to celé zastíní dřeviny, zmizí kvetoucí rostliny a s nimi hmyz, v návaznosti na to ubudou ptáci a spousta jiných malých obratlovců. A to je nebezpečí, kterému čelí spousta cenných lokalit v Česku. Týká se to nejen vojenských újezdů, ale i mnoha rezervací.
Jak se ono "blahodárné narušování" dělo dříve? Co fungovalo místo tanků?
Tím se dostáváme k jádru věci. Obecně bych řekl, že to byli velcí savci, a to nejen ti s kopyty a drápy, ale i člověk. Ten po staletí fungoval rozptýleně po celé krajině. Byl to systém rodinných usedlostí – chalupa, kolem pár políček, jedna rodina měla kravku nebo dvě, jiná zase chovala kozy, další jen pěstovala plodiny… A každý vlastník ten svůj kousek krajiny obdělával trochu jinak. Takže v krajině byla ohromná variabilita díky činnosti člověka. A to úplně zmizelo. Po válce se zemědělství v Evropě industrializovalo. Zavedla se chemie, standardizované plodiny. Napříč kontinentem se vlastně začalo hospodařit stejně
Jak se tedy zrodil nápad na návrat divokých koní, praturů nebo zubrů?
Právě se k tomu oklikou vracím. V Boleticích byly obrovské plochy – různých typů luk či mokřadů – a byla velká obava z toho, že po odchodu armády nikdy nebudeme mít dost peněz na to, abychom tam posílali sekat dost traktorů, stovky lidí s křovinořezy nebo tam v náklaďácích vozili stáda ovcí na pastvu. Takže vzácné louky s kosatci sibiřskými a orchidejemi prostě zarostou vysokou trávou. Konvenční způsob udržování takové krajiny je finančně neúnosný. Od deseti hektarů výš se pohybujete v takových sumách, že na to nikdy nebudete mít. A tehdy mě napadlo, proč vlastně o tom ta ochranářská komunita uvažuje jen tímto technickým stylem? To už byl jen krůček od myšlenky, proč to nesvěřit víceméně zadarmo do pysků a kopyt velkým polodivokým zvířatům.
Co znamená "polodivoká"?
Že se zvířata nemůžou potulovat úplně volně, jejich území je vymezeno ohradníkem či plotem. Jde hlavně o to, aby se nerozutekla a nenapáchala škody na polích a hospodářských lesích. Představa, že by u nás někde v kulturní krajině žili volně polodivocí koně nebo skot, je nereálná. Nejsme blázni, stojíme nohama na zemi.
A co přikrmování či zimní ustájení?
Ne, to už by se blížilo běžnému agronomickému přístupu. Navíc by se to začalo prodražovat. V tom musí být ta zvířata soběstačná. A to dokážeme díky tomu, že budou v malých počtech na velkých plochách. Běžná hospodářská zvířata se pohybují na pastvinách od dubna třeba do října a pak je svezou na zimu na farmy. Jenže aby se tento přístup vyplatil, musíte tu oblast nechat spást až na takový ten "anglický trávník". Tímto způsobem vzniká zase unifikovaný typ prostředí. Ona totiž není pastva jako pastva. Správný postup tedy je málo zvířat na velké ploše. Je pro to termín extenzivní, ale také přírodní pastva.
Exmoorský pony
- Podle genetické a archeologické analýzy tito koně nejvíce zabarvením, velikostí a vzhledem odpovídají původním koním žijícím ve střední a západní Evropě. Proto byl exmoorský pony vybrán jako vhodné plemeno k polodivokému životu v Česku. Bývá také označován za prehistorického koně. Nápadně se podobá koním z pravěkých jeskynních maleb.
- Žije celoročně ve volné krajině jihozápadní Anglie, a to s minimem chovatelských zásahů, zejména zcela bez přikrmování, ustájení či přístřešků.
- Čeští ochránci přírody je kupují v Anglii za „přátelské“ ceny od 200 do 600 liber (zhruba 8 až 23 tisíc korun) za kus podle stáří a plodnosti. Celé 15hlavé stádo pro Milovice přišlo i s dopravou, veterinárním vyšetřením a očkováním na půl milionu korun.
Vaše řešení, že vrátíte do přírody velké kopytníky, je využitelné jen v relativně malých rezervacích, nebo i ve větších celcích?
Využitelné je to v podstatě kdekoli, jediným limitujícím faktorem je velikost lokality, aby vliv těch zvířat nebyl ničivý. Těžko si představit, že by přírodní pastva fungovala na menší ploše než deset dvacet hektarů.
Není podmínkou pro zabydlení polodivokých stád odlehlost těch území, aby je tam nerušila intenzivní turistika, houbaři a podobně?
Kupodivu není, v západní Evropě to dobře funguje i u velkých aglomerací. Třeba na okraji Amsterodamu je národní park, kde koukáte na stádo zubrů a v pozadí vidíte mrakodrapy. A to se právě na našich projektech snažíme dokázat - že přítomnost velkých zvířat nevylučuje využívání těch území lidmi. Důležité je umožnit lidem ta zvířata vidět, proto plánujeme v Milovicích, kde jsme nedávno vypustili na 40 hektarů první stádečko koní, postavit vyhlídkové plošiny. Ochrana přírody se má dělat s ohledem na lidi. Přírodu nezachráníme v rezervacích, ale jen jako celek. Ono chvilku bude trvat, než si lidi na ta zvířata zvyknou. A než se vypořádáme s jedním specifickým českým problémem, a to je krmení. Zlozvyk krmit cizí zvířata.
To v jiných zemích lidé nedělají?
Ptal jsem se kolegů v Německu či v Holandsku a tam se s tím takřka nesetkávají. Ono to je nebezpečné pro zvířata – třeba pečivo může koním způsobit pomalou, bolestivou smrt na koliku – ale i pro lidi, protože původně plachá zvířata si zvyknou, že dostávají pamlsky. Ztratí respekt a nebojí se přiblížit. Ale pořád jsou neochočená, takže stačí, když vyjekne dítě nebo zazvoní mobil, a zvíře se poleká a může se něco stát.
Kde jinde v Česku nyní plánujete návrat velkých kopytníků?
V první řadě jsou to ty bývalé vojenské prostory, kde mnohdy nikdo nehospodaří. Ve dvou jiných lokalitách prostoru Milovice-Mladá počítáme s kombinací koně a skotu a v druhé by měli být koně a zubři. Další území pro přírodní pastvu by měla vzniknout v Národním parku Podyjí. Tamní správci nás oslovili, protože se jim nedaří některé lokality vypásat ovcemi. Ty jsou totiž velmi vybíravé, vyhýbají se agresivním druhům trav a vůbec se netknou dřevin. V dubnu se dozvíme, jestli nám vyjde grant, a chceme do obou lokalit vypustit koně. Protože ti jsou nekonfliktní, jsou vnímaní pozitivně a lidi se jich tolik nebojí. Pokud to půjde dobře, tak by všechna ta zvířata měla být vypuštěna ještě letos na podzim či v zimě.
Pokud jde o koně, zase to bude exmoorský pony, jako u prvního stáda?
Ano a opět je budeme kupovat v Británii, kde jsou doma. My jsme po tomto plemenu sáhli po několika letech pečlivého vybírání, protože nejlépe odpovídá původním divokým koním z našeho území. Navíc žádné jiné plemeno posledních tisíc let nežilo ve volné přírodě v podstatě bez křížení s jinými a bez vlivu člověka.
A exmoorský pony není vybíravý jako ovce?
Právě že vůbec. Už teď je to patrné v Milovicích. Za měsíc a půl těch čtrnáct klisen v aklimatizační ohradě kompletně zbavilo celé dva hektary třtiny křovištní, která je tam rozlezlá všude. Úplně to vyholily, a dokonce vyhrabávají i oddenky kopřiv, takže zničí i tyto plevele. Kůň je totiž evolučně specialista na takovou tu hrubou biomasu. Na rozdíl od přežvýkavců je schopen strávit sušinu, která žádného jiného býložravce srovnatelné velikosti nemůže uživit.
U Milovic a Podyjí ale, pokud vím, vaše plány nekončí.
Ani zdaleka. Další zajímavé lokality jsou například na maloprodukční zemědělské půdě. Totiž velká část činnosti zemědělců ve vyšších a středních polohách, jako je Pošumaví, Novohradské hory, okraje Krkonoš či Českomoravská vrchovina, se omezila na ježdění traktorem a nekonečné sekání trávy kvůli dotacím. Jinak nic neprodukují. Tyhle dotace byly zavedeny s dobrým úmyslem, aby se zabránilo zarůstání nevyužitelných luk. Jenže do toho plynou obrovské sumy a stačí další finanční krize a systém se sesype. Náš koncept velkoplošného udržování krajiny pomocí velkých kopytníků by měl nabídnout alternativu, až se tohle stane. Tak, aby to nevyžadovalo velké výdaje.
Zubr evropský
Zubr je jedním z největších zvířat, která žila na území Česka. U nás vyhynul přibližně v polovině 18. století. Je to jediný přímý příbuzný amerického bizona, je však o něco menší. Poslední divoké populace zubra se v Evropě udržely v Bělověžském pralese na hranicích Polska a Běloruska a pak na Kavkaze.
Do lesů jej však zatlačil člověk, přirozeným prostředím zubra je spíše lesostep. Na příkladu zubra byl zformulován v roce 2012 koncept "refugee species", tedy druhů, které se staly vyhnanci.
Jeho jméno je obsaženo v mnoha českých místopisných názvech (Zubří, Zubrnice, vodní toky Zubřina, Zubřinka) a vyobrazen byl na erbech některých šlechtických rodů.
Zubry chová několik tuzemských zoologických zahrad. Od 90. let se začaly objevovat i soukromé chovy. Od roku 1997 propaguje ochranářská společnost Česká krajina návrat zubrů do volné přírody. Nejrozsáhlejší lokalitou, kterou zubři v Česku zatím obývají, je Židlov v Ralsku.
Nové stádečko zubrů by se mělo do konce roku objevit v lokalitě Traviny, která patří do bývalého vojenského újezdu Milovice. Zvířata dovezou čeští ochranáři z Polska, kde je jich v chovech i v přírodě nejvíce.
Takže třeba divocí koně se časem mohou rozšířit i na dost velké plochy?
Ano a také primitivní skot, ten také nepotřebuje zimní dokrmování ani ustájení.
Teď mluvíme o praturovi?
Je to takzvaný zpětně šlechtěný pratur. V podstatě nejde o nic jiného než o kombinování různých primitivních plemen skotu, hlavně jihoevropských, která si udržela některé konkrétní znaky pratura jako zbarvení, proporce těla či tvar rohů. Výsledkem má být plemeno, které by pratura mělo věrně připomínat, ale zároveň nebylo moc agresivní. To je totiž problém u Heckova skotu, který se v západní Evropě nejčastěji používá k pastvě ve volné krajině. Jenže v jeho blízkosti nelze nechat volně pohybovat lidi. To plemeno totiž vznikalo na zakázku Adolfa Hitlera. Dva zoologové, bratři Heckové, plnili přání führera na oživení zásadního zvířete germánské mytologie, a to byl pratur. Sáhli ke španělskému bojovému skotu, který pratura hodně připomíná, jenže je po dlouhá staletí cíleně šlechtěn k agresi. Nicméně už nyní jsou k dispozici plemena od Heckova skotu odvozená a běží i projekty na něm nezávislé.
Jak je to s agresivitou u zubrů, to jsou také obrovská zvířata…
Zubr je ve skutečnosti velmi plaché zvíře, asi na úrovni jelena. Záměrně se vyhýbá člověku a jeho obydlím. Třeba v Bělověžském národním parku v Polsku jich žije přes 500, a přesto nám říkali tamní strážci, že kdyby nebylo zimního přikrmování, kdy jsou zvířata kolem krmelců, tak by klidně uplynul rok, kdy by z nich viděli akorát stopy.
Kde zubry vezmete a jak velké stádo v Milovicích bude?
U ohrožených druhů vždy existuje plemenná kniha. A její správce vybere zvířata z konkrétních stád, která je možné kombinovat, aby se zabránilo příbuzenské plemenitbě. Většina jich bude z Polska, protože tam mají nejširší chovnou základnu zubrů, divokých i z chovů. My už máme první skupinku zvířat koupenou, čtyři krávy a jednoho býka. Jsou ještě v Polsku u svých stád a čekají, až mávneme, a přivezou je. Do pěti let by v lokalitě na Travinách mohlo být tak 25hlavé stádečko. Počty zvířat se vždycky odvíjejí od sociální struktury typické pro daný druh. Třeba u zubra je základní populační jednotkou stádo tvořené krávami a telaty a to bývají skupiny mezi deseti a pětadvaceti jedinci. Býci žijí osamoceně a ke stádům se přidávají jen na podzim, v období říje.
Neobáváte se nájezdů pytláků? Pro určitý typ lidí musí být třeba zubr nesmírně lákavá trofej. Zvlášť, když poslední kus byl v českých zemích uloven někdy před 250 lety.
Bojíme i nebojíme. Ale nedozvíme se to jinak, než že to zkusíme. Ono zase ulovit zubra není tak jednoduché. Třeba v Milovicích budou na 300hektarové lokalitě, tam je půjde najít. Ale tam se pytláctví moc neobáváme, přece jen se tam někdo pořád bude pohybovat a sousedí s tím golfové hřiště, které mimochodem v zubrech získá bombastickou atrakci. Hráči budou mít výhled do širokého údolí s těmito velkými zvířaty.
Takhle velcí kopytníci už v české přírodě nemají přirozeného predátora. Dovedu si představit, že by je byli schopni lovit jen vlci a medvědi, ale ti u nás skoro nežijí.
A víte, že slabých čtyřicet kilometrů od milovických koní, u Máchova jezera, žije smečka vlků? To je vzdálenost, kterou vlk urazí přes noc.
A je tedy šance, že se tyto šelmy s polodivokými stády setkají? Nebo že dokonce časem bude možné stáda regulovat tím, že vlci odloví nemocné a slabé kusy?
Ano, rádi bychom do toho stádia jednou dospěli. My ta zvířata budeme chránit tím, že budou pod dohledem a mezi elektrickými ohradníky, což je ale pro šelmy spíš informační bariéra. Ale jinak do toho nechceme zasahovat, a pokud ke kontaktu někde dojde, tak tomu nebudeme bránit a bereme to prostě jako úděl těch zvířat. Osudem každého býložravce je buď uhynout stářím či na nemoc, nebo se stát něčí potravou. Takže ano, naše aktivita je důležitá i pro návrat velkých šelem do české přírody, který se už odehrává. Ve Španělsku v některých oblastech, kde žije opravdu velké množství vlků – desítky smeček – právě divocí koně uspokojí jejich potravní potřeby. Ti vlci se zkrátka specializují na divoké koně a vůbec tam není problém s tím, že by farmářům lovili hospodářská zvířata.
Pratur
- Majestátný pratur se vyskytoval na většině území Evropy. Už v době kamenné patřil k nejčastější kořisti neandrtálského člověka, později se stal kromě kořisti také inspirací pro pravěké umělce. Ve starověkých kulturách byl významnou součástí náboženského kultu. Asyřané, Babylóňané a Egypťané pokládali pratura za symbol síly, moci a vznešenosti.
- Zvíře s rohy dlouhými až přes jeden metr vyhynulo v roce 1627.
- Adolf Hitler, který byl posedlý dávnou germánskou mytologií, zadal dvěma nacistům loajálním německým zoologům, bratrům Heckovým, úkol pratura znovu "oživit". Heckové vybrali ke křížení španělská plemena skotu, která však byla dlouhodobě šlechtěna k agresi. To je velký problém u Heckova skotu, který se dnes v některých zemích využívá k pastvě ve volné přírodě.
- Běží však už i projekty na zpětné šlechtění pratura, které buď z Heckova skotu vycházejí, nebo jsou na něm nezávislé. A odtud budou pocházet zvířata pro české lokality.
Populaci těch koní tak velký počet šelem nezdevastuje?
Kupodivu ne, koně se totiž rychle množí - tempem přibližně 20 procent stáda za rok. A hlavně: ti koně se umějí bránit. Konkrétně naši exmooři se v Británii setkávali se smečkami toulavých psů a s těmi si prý hravě poradili.
Opravdu si myslíte, že se časem může i v českých podmínkách právě díky velkým kopytníkům obnovit dávná přirozená rovnováha, neboli nebude potřeba zásahů člověka do krajiny a přemnožení zabrání šelmy?
Přesně tak. Medvěd se tady asi nerozšíří, ale vlci ano. Zkušenosti s americkými divokými mustangy říkají, že aby se zabránilo přemnožení, je potřeba odlovit každoročně tolik kusů, kolik odpovídá polovině narozených hříbat. Ale žádné přemnožení u nás nehrozí, protože už teď je tolik lokalit, které potřebujeme těmi zvířaty obsadit, že se nám jich ještě dlouho nebude dostávat. V poslední době nás začali kontaktovat i soukromí majitelé velkých pozemků, takže to jde správným směrem. A to my už pokukujeme i po různých postindustriálních oblastech a bývalých těžebních prostorech. Takových jsou třeba v severních Čechách stovky, kde by velcí kopytníci mohli žít. A právě těžební výsypky se potýkají s třtinou křovištní. To je sice původní druh, ale současný styl hospodaření jí nahrává. Umí všechny ty člověkem vytvořené plochy velmi rychle zatáhnout. A mimochodem pro zubra je to jedna z preferovaných rostlin.
Za jakou dobu se v místech, kam vypustíte koně, zubry či pratury, projeví onen efekt, že se na zarostlé louky začnou vracet původní druhy rostlin a s nimi i motýli, malí obratlovci a tak dále?
To bude trvat různě dlouho. Nejrychleji se to projeví u klasických luk se zvonky, kopretinami a jetelem. Nejpomaleji na sušší, stepní vegetaci. Čili může to trvat pět sedm let. Ale při detailním pohledu uvidíte na spásaném území efekty už druhý rok.
Jak se tam dostanou semena původních rostlin?
Buď větrem, nebo je donesou ptáci. Ale důležitá věc je i to, že pohyb těžkých zvířat obnažuje půdu a dostává na povrch semena, která jsou v zemi v takzvané semenné bance. A třeba u hořců se zjistilo, že nejlépe klíčí na ploškách o velikosti odpovídající kopytu.
Neboli kam šlápne kůň nebo zubr, tam vyroste hořec?
(smích) Kéž by to tak bylo.
