Rozhovor - Sebelepší úvod nevystihne Muchu tak, jako úryvek z její písně: „Chlapi sú, chlapi sú kokoti, chlupatí, chlupatí roboti." Třiadvacetiletý brněnská zpěvačka a kytaristka Nikola Muchová jím nezapře původ v jihomoravském Kyjově, ani místy radikálně feministické ladění tvorby, která má energií a přímočarostí nejblíže k punku.

Po prvotním šoku nicméně překvapí duší písničkářky -  inteligentními texty. Postupem času začne být patrné, že má nálepku „feminismu" spíš pro zajímavost. Je to totiž úplně normální holka.

Občas jí ale něco „ujede", to když prosákne punk v ní. „Teď na festivalu v Trutnově jsem chlapům řekla, ať jdou do první řady, ať po nich můžu plivat. A ještě si v tom libovali," líčí matka pětileté Johanky.

Po působení v zapomenuté kyjovské kapele Bumasifma vystupovala sólově, až si jí všiml Martin Evžen Kyšperský, frontman alternativně-rockové brněnské kapely Květy. Ten z tamní bující alt scény vybral vhodné spoluhráče a s Muchou dali dohromady kapelu. Kyšperský hraje na basu, Petr Zavadil z Těch syčáků na kytaru a Štěpán Svoboda z Budoáru staré dámy bubnuje.  Mucha 25. září v brněnském klubu Metro pokřtí album Slovácká epopej, na jehož nahrání jí fandové přispěli přes šedesát tisíc korun.

Po focení v jejím novém prázdném podnájmu v „brněnském Bronxu", tedy v části Cejl, si Mucha užívala atmosféru funkcionalistické kavárny Era. „Připadám si tu jako snob, i když k němu mám daleko," pochvalovala si upovídaná barmanka. V Praze vystoupí 30. srpna v kafé NeuStadt na Novoměstské radnici.

Aktuálně.cz: Jak jde dohromady role punkerky a matky?

Nikola Mucha: Dokud je lednička plná, byt uklizený a dítě čisté, tak do té míry se můžu hudebně ventilovat a mít čisté svědomí. I když často usínám s výčitkami, že to dělám blbě. Ale na to, jak být dobrá matka nemá mustr nikdo. Nebýt dcerky Johanky bych ale patrně život víceméně proflákala nebo skončila na drogách. Ona mě staví do lajny.

A.cz: Při koncertech i poslechu Slovácké epopeje nemusí být člověk zrovna dvakrát důvtipný, aby mu došlo, že máte za sebou nelehké, patrně partnerské období…

Dcerka se mi narodila měsíc před osmnáctinami a přesně jsem věděla, do čeho jdu. Její otec se v té době léčil ze závislosti na pervitinu. Když se malá narodila, bylo to chvíli dobré, pak už až tak ne. Ono to vypadá, že si stěžuju, ale ve skutečnosti jsem spokojený člověk. Ani ani to není tak, že nenávidím muže, příroda mě k nim naklonila. Mám dva bratry, kteří mě přivedli k hudbě a skvělýho tátu. Dodnes kamarádím výhradně s kluky, rozumím jim víc než ženám. To že jsou „muži kokoti" je obecný konstatování, stejně tak bych mohla zpívat, že „všichni jsou kokoti". Ale to si málokdo přizná.

A.cz: K hudbě vás přivedli „chlupatí roboti". Kdy jste si uvědomila, že chcete hrát před lidmi?

Přišlo to nějak přirozeně, do rock'n'rollu, cigaret a pití mě zasvětili bratři. Moje dívčí srdce podlehlo Nirvaně, učila jsem se hrát jejich písničky na kytaru a najednou jsem si začala užívat pocit, že ze sebe vydávám libé zvuky. Uspokojovalo mě to stejně jako třeba sex. A kluci z kapely mi teď ukazují, jak se opravdu dělá hudba, jak ze snadné věci udělat dobrou písničku.

A.cz: Dokážete „kluky" z kapely vystihnout jedním slovem?

Evžen je blízký, Peťa rocker a Štěpán brácha. Stále se ale poznáváme, jako muzikantů si jich vážím. Je prdel, když mě učí akordy mých písniček. Ostatně pro mě byl milý šok slyšet svoji hudbu s klukama za zády, dodávají tomu koule. Teď je to srdce s koulema.

A.cz: Organizace koncertů tří kapel v jedné další musí být nesmírně náročná…

Organizace kapely složené z členů tří dalších kapel je obtížná - ale kdo dřív přijde s termínem, ten hraje. Ale stane se i to, že všechny kapely hrají v jeden den.

A.cz: Nedokážu si představit, že texty jako „Ježíš mě píchá, píchá mě do hlavy, až mi z toho mr..…" nevzbudí kontroverzi.

Ježíš je nejvíc nepochopená píseň. Je to odkaz na krátký video Boží království vaří, které vzniklo v Brně v sálu Břetislava Bakaly, kde měla schůzi nějaká sekta. Je to výsměch náboženské fanatičnosti, použila jsem jejich melodii a text. Na druhou stranu nám kvůli téhle písni Indies nevydalo CD, ale do hudby si kecat nenechám.

A.cz: Album Slovácká epopej jste si nakonec vydali sami, nahrávání zaplatili vaši fanoušci prostřednictvím služby Hithit.com. To jistě musela intenzivní zpětná vazba?

Naší cílovou částku bylo padesát tisíc, na což jsme měli čtyřicetidenní limit. V polovině už jsme házeli flintu do žita, nakonec jsme vybrali třiašedesát tisíc, což je naprosto skvělý a všem děkujeme.

A.cz: Poslal někdo větší částku?

Jeden pán přispěl patnáct tisíc s tím, že mu uděláme hudbu do filmu o zesnulých potápěčích.

A.cz: To je tedy výzva. Už jste se tváří v tvář setkala s nějakým haterem?

Myslím, že mě nějaké nemilé setkání teprve čeká, ale jsem na to připravená. Některé anonymní komentáře pod našimi klipy mi přijdou hodně ostré už teď. Mám i specifickou skupinu odpůrců, kteří strávili mládí s kytarou a teď vidí, že má úspěch "kráva, co umí tři akordy".

A.cz: Částečně ale mají pravdu, ne?

Na kytaru hraju od čtrnácti a doteď na ni neumím, proto zkouším metodu ukulele. Pořád totiž nepobírám ten systém, kterej je u klavíru jasnej, jak se posunout od jednoho tónu k druhému.

A.cz: Fandové vám dávají peníze, kritici hodnotí vaši tvorbu veskrze pozitivně. Co děláte správně?

Asi se jim líbí, že je to reálný a hmatatelný. Vše je zjevný, nejsou to skryté emoce. Nevím ale, kde končí počáteční fáze euforického vzletu. Jeden kritik napsal, že se těší na druhou desku, ale nejzásadnější bude až ta třetí. Mě osobně zajímá, jestli mají lidé rádi moji hudbu kvůli formě, nebo se s ní ztotožňují, líbí se jim míra nespokojenosti, nebo se mnou chtějí kamarádit.

A.cz: Můžete popsat proces tvorby ve skupině, kterou tvoří značné individuality?

Písně vznikají dvojím způsobem. Buď mám nápěv s kytarovým rifem a aranže doděláme potom. Nebo Evžen vymyslí riff a já mám pak za úkol co nejdříve vymyslet slova a intonaci, což je mnohem těžší, protože ta písnička je i není ze mě. Nedala jsem si s ní tolik práce o samotě.

A.cz: Budete pokračovat v sólové tvorbě?

Donedávna jsem přemýšlela, že už sólové koncerty dělat nebudu. Že už mě neuspokojuje, kdy za sebou neslyším kluky. Ale nedávno jsem vystupovala na punkovém večírku po kapelách jako Vyjetý brzdy a publikum bylo skvělý. Znali texty, bylo to autentické. Na druhou stranu je super, když chlapy na koncertě s kapelou kupují cédéčka a holkám se podepisuju na kozy. Když na nás pogují punkeři, tak to ostatně těší i Evžena. On je v jádru punker, nejen něžnej zasněnej medvídek.

A.cz: Co vás ke Kyšperskému a spol. vlastně posunulo?

Po otěhotnění jsem ze studií v Brně zmizela zpět do Kyjova, kde to vypadalo na nalajnovaný život. Začalo mi ale docházet, že to tak nepůjde a začaly vznikat písničky „Chlapi jsou kokoti" a další punkové vály. Potřebovala jsem ventil a kyjovskému publiku se to začalo líbit. I tak jsem věděla, že to nikam nevede, tak jsem kývla na nabídku jít bydlet do Brna. Potom mě oslovila legenda undergroundu Erik Frič a začala jsem hrát mnohem častěji. Z hraní v brněnském klubu Boro vzešel nápad nahrát živé album. S výsledkem jsem nebyla úplně spokojená, ale nevěděla jsem, jaké jsou možnosti. Poté se mi ozval Evžen, ať jdu z undergroundu, že moje hudba stojí za lepší zvuk. A minulý rok jsme začali nahrávat.

A.cz: Jak si vlastně sama vysvětlujete žánr femipunk, který uvádíte na profilu kapely?

Jako takový holčičí výkřik, nic víc bych v tom nehledala. Na albu jsou ostatně asi čtyři písně, které by se daly označit za feministické. Lidé mě teď možná vnímají jako tu holku, co zpívá sprostě o chlapech. Pořád se ale vyvíjím, můžu změnit názor ještě milionkrát, takže možná začnu zpívat, že je láska skvělá a zapomenu, že jsem byla zhrzena a zapšklá. S názvem femipunk ostatně přišel kamarád, který má agropunkovou kapelu. A ani bych neřekla, že jsem Záviš v sukni, jak někteří píší. Spíš než se starým ožralým chlapem se ztotožňuji s Čokovoko, to jsou taky normální ženský.

A.cz: Hraní vás neživí, je pro vás práce v kavárnách inspirací pro písně?

Práce v kavárnách má kouzlo, udržuji kontakt s lidmi, naučila jsem se hodně o lidech i komunikaci a leccos můžu použít do textů. Máme ale hrůzu z toho, že bych měla chodit pravidelně do práce, protože by mě po tvůrčí stránce zničilo.

A.cz: Jaký účel má vulgarita ve vašich písních?

Sprostý slova používám v textech, protože je občas používám i v životě. Jestli si ale lidé z koncertu odnesou jen to, že to bylo sprostý, tak je to smutný. Texty píši tak, že si píši útržky do malého sešítku, kam si zaznamenávám také svoje dojmy z jednotlivých dnů. Baví mě koukat, co jsem dělala před rokem tou dobou a na smrtelné posteli si prolistuji celý život. Zajímá mě, jestli se ty zápisky spojí s konkrétními vzpomínkami. Jsem časosběrač.

A.cz: Myslíte, že by Mucha jednoho dne mohla zbylé členy kapely nadobro lapit? 

Je mi jasné, že původní kapely jsou pro kluky srdcové. Spolu teprve začínáme a věřím, že nic nepůjde na úkor ničeho. Chci vystupovat sólově, naučit se na kytaru a více ventilovat svoje pocity.

A.cz: Jak na vaši tvorbu reaguje rodina?

Mojí velkou fanynkou je babička, která byl jazzovou zpěvačkou. Manžel jí ale zpěv zakázal a musela se věnovat rodině, takže té dělám radost. Táta je taky hrozně hrdej, snaží se dostat na každý koncert. Teprve teď mám pocit, že dělám rodině radost.

A.cz: Jak ráda „žijete Brno"?

Brno mám opravdu ráda, protože to není Praha ani Kyjov. To znamená, že je to velký maloměsto. Líbí se mi, že tu můžu pořád jezdit na kole a bruslích. To jsem sice mohla i v Kyjově, kde to ale není tak vzrušující, protože tam nejezdá takový množství aut. Navíc když člověk dělá za barem v centru, značně se mu rozšíří okruh lidí, které může pozdravit na ulici, což mi z Brna dělá domov.

A.cz: Za Muchou se skrývá jen vaše příjmení Muchová, nebo něco více?

Je to tak, příjmení mi ale kdysi bylo hendikepem. Děti jsou kruté, smáli se mi, že „mucha žere hovna". Dříve asi bývali hodnější, protože otec měl přezdívku muška-puška.

A.cz: Cítíte už dotek světa hudebních celebrit?

To fakt ne, i když je pravda, že mi Roman Holý poslal lístek na depešáky, na kterých jsem se asi rok ujížděla. Nevím, jak to zjistil. Zavolal mi, že by chtěl, abych hrála v Sušici, že se mu to hrozně líbí. Nemohla jsem, on mi poslal lístek, tak jsem ho pozvala alespoň na koncert do Prahy.