Jak vás napadlo ve chvíli, kdy jste žil na vzdálených ostrovech a vašim firmám hrozil krach, zaplatit vývoj baterie, které nikdo nevěřil?
Šok z toho, že se z cesty, která měla trvat pár týdnů, jen tak nevrátím, po pár měsících přešel. Právníci vystavěli obranu, kolegy pustili z vazby, podniky měly jasný plán, jak tu krizi zvládnout, a my s přítelkyní jsme se na Seychelách zabydleli. Stále jsem se ale chtěl vrátit domů a hájit se, dokázat svoji nevinu. Seychelské úřady ale odmítaly vydat doklady někomu, na koho je vydán mezinárodní zatykač. Byl jsem v pasti. Luxusní, ale pasti. Napadlo mě proto se do Evropy přeplavit na svojí lodi.
Jak to souvisí s baterií?
Velmi, uvidíte. Žádnou loď jsem nevlastnil, takže jsem koupil vrak, který se potápěl v nedalekém zálivu, a s pomocí několika keňských dělníků a italských techniků jsme začali 30 metrů dlouhou loď dávat dohromady. A aby byl Dream Angel, který je dnes už opravený a kotví na seychelském resortu Eden Island, energeticky co nejsoběstačnější, umístili jsme na jeho střechu solární panely. A tady jsem zjistil, že sehnat baterii, která má dostatečnou kapacitu, aby energii ze slunce uchovala, je skoro nemožné.
Revoluční baterie
První továrna, která bude nové baterie vyrábět, by měla do konce roku vyrůst na severní Moravě, v obci Horní Suchá. Patent na novou baterii vlastní firma HE3DA, jejímž většinovým majitelem je Prus, spolumajitelem je i vědec a vynálezce Jan Procházka.
Úspěch Procházkova článku spočívá zejména v odlišném způsobu výroby. Zatímco nynější lithiové baterie se vyrábějí z tenkých elektrod v podobě kovových fólií, na nichž je nalepena aktivní vrstva, Procházkova baterie má vlisované články ne vertikálně, ale horizontálně formou tabletek do rámu. Má tak dvacetkrát silnější tloušťku i kapacitu elektrod, pojme mnohem více elektrické energie než ty dnešní, dá se rychleji nabít a vyrobit levněji.
Už tehdy vás napadla Procházkova baterie? Ta tehdy přece ještě neexistovala, navíc o vědci skoro nikdo nevěděl.
Technika mě vždycky zajímala, podílel jsem se i na konstrukci některých strojů ve svých fabrikách, takže jsem měl přehled. Ještě před odletem na Seychely, někdy v roce 2010, jsem četl v jakémsi odborném časopisu o Čechovi, který vyvíjí baterii odvážné nové konstrukce. A to bylo přesně to, co moje loď potřebovala.
Sehnal jsem tedy na Procházku kontakt a zavolal mu, ať mi pošle nějaký prototyp. Ale on, že je to špatné, že mu nikdo nedal na vývoj peníze. Navíc hrozilo vypršení patentové ochrany, na což čekali Japonci. On těch pár set tisíc, které bylo třeba zaplatit, neměl. To mě vyděsilo, tušil jsem, že z té baterky mohou být druhé Wichterleho čočky. Ty peníze jsem mu jednoduše poslal. Bez smlouvy, nebyl čas, jen jsme si volali a psali maily.
Nakonec jste do baterie investoval a ze Seychel poslal dva miliony eur. Kde jste ty peníze ve své situaci vzal?
Jak jsem říkal, firmy se začínaly stavět na nohy, měli jsme navíc nějaký kapitál z jedné investiční společnosti, který jsme původně chtěli použít na podporu firem. Ale já si to rozmyslel a řekl, že musí bojovat samy. Ten Procházkův nápad se mi zdál geniální, od začátku jsem věřil, že to musí vyjít, a riskl to. Doma mě kolegové a spolumajitelé považovali nejdřív za šílence, jeden z nich se se mnou kvůli tomu rozešel, ale postupně začínali chápat.
Ještě k těm Seychelám. Chápu, že byl problém se vrátit, ale proč jste tam vůbec jezdil, když vaše podniky čelily takové situaci?
Já tam jezdil několikrát za rok. Jednak kvůli zdraví, prodělal jsem dva těžké zápaly plic a tamní klima mi svědčí, ale také kvůli obchodu, který jsme se snažili v Africe rozběhnout. Navíc na tu poslední cestu jsem odletěl pár dní před policejním zásahem, o kterém jsme opravdu já ani moji společníci nic netušili. Zatímco policie, jak se nakonec ukázalo, o tom, že mám odjet, samozřejmě včas věděla. A přesto mě nechala odletět. Zvláštní, ne?
Vy o svých obviněních stále hovoříte jako o nesmyslných a vykonstruovaných, státní zástupce a police ale trvají na vaší vině a říkají, že mají důkazů dost. Jaká je vaše verze toho, co se stalo?
Stal jsem se i s kolegy terčem vydírání insolvenční mafie, která zasahovala do všech sfér. Odmítli jsme platit výpalné, jsme obětí známého Toflova gangu, který vydíral podnikatele po celé republice. Je to celé spiknutí, byli tu lidé, kteří nám záviděli úspěch, a ti měli na Ostravsku velký vliv. Stanoviska pražských ministerstev a úřadů k naší činnosti byla jinak bez výhrad. Prostřednictvím svých advokátů jsem celou dobu usiloval o zrušení mezinárodního zatykače a návrat zpět do Česka. A když zatykač letos konečně zrušili, hned jsem se vrátil a v prvním případu už jsem byl u soudu. A budu k dispozici i dál. Nikam neodjedu, navíc nemám pas. Jsem totiž naprosto přesvědčený, že nám soudy dají za pravdu.
