Zahraničí – Britský premiér David Cameron chtěl jít do války v Sýrii a místo toho ho čeká boj o vlastní politické přežití. Ve čtvrtek večer utrpěl porážku, kterou řada britských médií hodnotí jako historickou a ponižující.
Britský premiér v parlamentu neprosadil návrh trestat syrského diktátora Bašára Asada za použití chemických zbraní silou. Prohrál o třináct hlasů, když se k opozičním labouristům přidali i někteří poslanci z jeho Konzervativní strany.
Proč je porážka historická? Je to poprvé od roku 1782, kdy parlament vysloveně odmítl jít do války. Před 231 lety poslanci odmítli pokračovat v americké válce a smířili se s nezávislostí USA.
Je to zároveň poprvé po dlouhé době, kdy takto jednoznačně Británie nepodpoří ve válce Spojené státy. V roce 1956 to byly USA, kdo se nepřidal k britsko-francouzské invazi do Egypta v Suezském průplavu. Naopak Washington tuto akci odmítl, v čemž se vzácně shodl s Moskvou.
Britsko-americké spojenectví, v angličtině obvykle nazývané „special relationship,“ utrpělo drobný šrám. Američtí představitelé se sice v prvních reakcích omezili na prohlášení, že respektují vůli spojence a právo každé země se rozhodnout. Samozřejmě neřeknou otevřeně, že je Britové naprosto šokovali a postavili před složitý problém.
Cameron několik měsíců váhavého Obamu k zákroku v Sýrii tlačil. Po středečním chemickém útoku mluvil nejhlasitěji a nejostřeji o potřebě tvrdě odpovědět. A najednou se ukázalo, že ani vlastní poslance nemá všechny za sebou…
Nepřesvědčil ani veřejnost. Podle průzkumu YouGov je jen 22 procent Britů pro útok na Sýrii.
Kdybychom měli použít fotbalovou terminologii, asi bychom napsali, že si ve svých plánech ohledně Sýrie dal míč příliš daleko od nohy.
Debakl konzervativců ještě podtrhl ve večerním pořadu BBC Insight ministr obrany Philipp Halmond. Kvůli únavě nebo rozčilení si pletl jména a Bašára Asada nazýval Saddámem Husajnem.
Nad debatou a hlasování se vznášel zřetelný stín deset let staré války v Iráku. Tony Blair tehdy přesvědčoval všechny o nesporných důkazech, že irácký režim má chemické a biologické zbraně. Dokonce k tomu vydal i speciální zprávu.
Právě Blair se před deseti lety zaklínal britsko-americkým spojenectvím a potřebou udržet ho, stejně jako nyní Cameron. „Neděláme ze spojenectví z USA takový fetiš jako Blair,“ snaží se mírnit včerejší porážku Cameronův ministr financí George Osborne.
Se zbraněmi v Iráku to nakonec bylo jinak, než tvrdil Blair, a proto labouristé tentokrát do války nespěchali. List Independent ovšem píše, že šéfa labouristů Eda Milibanda přiměla k negativnímu postoji spíše hrozba rozkolu ve straně. Vlivní poslanci i stínoví ministři hrozili, že půjdou proti němu, když válku podpoří.
Strach z opakování chyb v Iráku je evidentní. Vzhledem k tomu, že zatím nejsou přesvědčivé stoprocentní důkazy o Asadově vině při nasazení chemických zbraní 21. srpna v Damašku, je to pochopitelné.
Někteří vládní poslanci nařkli ty, kteří se vyjadřovali a hlasovali proti schválení útoku, že napomáhají Asadovi při jeho vraždění a masakrech. To ale – jak ukazuje historie – nerozhoduje.
George Bush starší se pokusil při prezidentském klání s Billem Clintonem v roce 1992 Američany na poslední chvíli přesvědčit sloganem „Neudělejte radost Saddámu Husajnovi.“
Prohrál a Saddám pak v Bagdádu s úsměvem na oslavu střílel na balkoně do vzduchu ze své kulovnice. Bašár Asad v Damašku asi střílet nebude, ale zpráva o britském NE mu nepochybně radost udělala.
Martin Novák
