Káthmándú (od naší zpravodajky) – Na samém okraji Charikotu v severovýchodním Nepálu stojí velký bílý stan a vedle něj dvě plechové boudy. Ačkoliv je časné ráno a ulice zaplnili obchodníci se zeleninou nebo děti spěchající do školy, tady je ticho.
Reportáže Aktuálně.cz z Nepálu
Za areálem obehnaným nízkou zídkou s železnou bránou sídlí domov pro ženy v ohrožení. Jeho obyvatelkám je mezi 14 a 28 lety a všechny v minulosti zakusily zneužívání členy vlastních rodin, ať už šlo o manžely, otce nebo strýce.
Své příběhy navzájem neznají a to, odkud pocházejí, nevědí ani jejich spolužáci ve škole či sousedé ve městě.
Ostatních lidí se straní – a funguje to i naopak. Není divu, podobná zařízení jsou v zemi stále de facto tabu. V mnoha tradičních komunitách je zvykem oběti znásilnění nebo domácího násilí umlčovat, nebo dokonce vyhnat.
Velká izolovaná rodina
Oběti, které se dostanou sem, se proto raději snaží být nenápadné. Nesměle vycházejí ven a z jejich tváří je zřejmé, že v mnoha případech jde ještě o děti.
"Nabízím jim tady střechu nad hlavou, čisté oblečení, jídlo, zdravotní péči, ale hlavně bezpečí," vysvětlila Aktuálně.cz Sirjana Karki, která domov v roce 2012 založila.
Od té doby se hodně změnilo, především po právní stránce. Když má policie kam zneužívané ženy umístit, nenutí je vracet se domů a s agresory se usmiřovat, jak bývalo běžné ještě před pár lety.
Sirjana je jedinou osobou, která zná všechna tajemství svých chráněnek. Společně se dvěma zaměstnankyněmi se snaží vybudovat komunitu izolovanou od nebezpečí okolního světa.
Za čtyři roky tato "rodina" přijala už na 200 žen. Přicházely a zase odcházely, ale se všemi je Sirjana stále v kontaktu.
Ačkoliv podle zákona smějí klientky v domově zůstat maximálně osm měsíců, realita je jiná. "Nikdy je nenechám odejít, aniž bych věděla, že mají kam jít a dokážou se o sebe postarat. Na to dohlížím," líčí.
Hlavně nebýt potichu
Devatenáctiletá Sangita nese v náručí asi ročního chlapečka. Jak sama s širokým úsměvem říká, funguje tu prý trochu jako chůva. O pět dětí, které tu společně se 13 ženami bydlí, se starají všechny společně, dodává.
Dívka sem přišla jako šestnáctiletá poté, co kvůli opakovaným znásilněním udala vlastního otce. Než se odhodlala svěřit matce, zažila tři roky utrpení.
Společně pak šly na policii, která zasáhla a otce zavřela. Matka tří dětí si to ale posléze rozmyslela a přemlouvala dceru, aby obvinění stáhla a otce osvobodila. Zoufalou dívku strážci zákona odvedli do domova. Doma neměla nikoho, kdo by ji podpořil a chránil.
Když se jí ale zeptáte, proč je tady, odpoví pouze: "Jeden člen naší rodiny se ke mně špatně choval."
To ostatně říkají všechny obyvatelky domova. Své soukromí nerady odkrývají, ale na jednom se všechny otevřeně shodnou. Oběti by se neměly skrývat.
"Musí promluvit. Musí vědět, že když se rozhodnou vyhledat pomoc, najdou podporu. Neměly by být potichu a myslet si, že jim nikdo nedokáže pomoci," říká Sangita rázně, zatímco ostatní přikyvují.
Takovou fází si ale prošly všechny. Sem přicházejí vystrašené, zbídačené, s hroznými zkušenostmi a často také těhotné.
Sirjana posléze o samotě popisuje, jak se dívky po příchodu mění. Jsou sebejistější, společenštější, otevřenější. Chtějí se učit a často zcela změní své návyky.
"Jedna z těch nejmladších pila a kouřila, když sem přišla. Doma musela místo školy tvrdě pracovat, měla otčíma, který je opustil a nakonec odešla i matka," vysvětluje.
Mluví o čtrnáctileté Binitě. Ta je nejupovídanější ze všech. Je ostříhaná na mikádo a na temeni hlavy má vlasy stažené do palmičky. Lišácký pohled a přidrzlý úsměv zakrývá, že ve vesnici, kde žila bez rodičů, byla znásilněna několika chlapci.
Tady se ale mohla zase stát dítětem. Našla si kamarádky a vlastně i novou rodinu. Teď už ji trápí jen školní úkoly.
Když domů zatéká
Zdejší obyvatelky už zase mají sny a přání. Chtějí být učitelkami, vizážistkami nebo sociálními pracovnicemi. Učí se šít, líčit nebo vyrábět šperky. Skoro se zdá, že jim tady nic nechybí.
Kritika se nakonec ozve, i když až po chvíli. "Když venku prší, zatéká sem," odváží se říct jedna z nejmladších.
Ty, které ještě chodí do školy, obývají společně prostý přístřešek z vlnitého plechu. Uvnitř jsou na udusané hlíně položené plachty a na nich postavené dřevěné postele nebo lehátka.
Na dřevěných trámech visí nějaké oblečení a u stěny školní učebnice. S úkoly si vzájemně pomáhají. Matky s dětmi pak bydlí vedle ve stanu, aby je ve studiu nerušily.
Odebírejte zprávy Aktuálně.cz přes aplikaci WhatsApp
Nepoužíváte WhatsApp? Zjistěte více >>
Zemětřesení vše změnilo
Předtím, než Nepál v dubnu 2015 zasáhlo ničivé zemětřesení, sídlil domov v budově, kde měla každá svůj pokoj a vlastní soukromí. Jenže ta byla – stejně jako bezpočet ostatních – srovnána se zemí.
Stopy po neštěstí jsou ve městě stále zřetelné. Řady domů v ulicích jsou přerušovány prázdnými místy nebo plevelem zarostlou hromadou suti.
Fungování domova se ale od té doby paradoxně zlepšilo. Zpočátku byl jeho chod financován pouze místními dárci, zemětřesení ale přitáhlo do země řadu mezinárodních organizací, se kterými teď Sirjana spolupracuje.
Kromě vlády tak finančně vypomáhá například organizace Women Human Rights Defenders (WHRDs).
Díky tomu můžou desítky žen a dívek v ohrožení získat šanci na nový život. I v zemi, kde je diskriminace a násilí na ženách naprosto běžné.
"Získala jsem tady novou rodinu. Takovou, která mě má možná mnohem radši, než mě kdy měla má vlastní," svěřila se Sangita Aktuálně.cz.
Cestu podpořila Evropská unie v rámci projektu Media4Development.
