Doněck (od našeho zpravodaje) - Východ Ukrajiny s hrůzou čeká na novou válku.
Den před novým příměřím sice palba téměř utichla, podle proruských separatistů se ale Donbas novému konfliktu stejně nevyhne.
Reportér Aktuálně.cz v Doněcku hovořil s náčelníkem štábu tankového praporu mechanizované brigády Vitalijem "Torem" Judinem. Bývalý podnikatel a motorkář odešel z Kyjeva a loni v létě se přidal na stranu povstalců. Na Donbasu se z něho stalo tankové eso.
Aktuálně.cz: Pocházíte z Kyjeva. Proč jste se rozhodl odejít bojovat na východ Ukrajiny?
Srdce každého člověka vnímá spravedlnost různě. Někdo je k ní citlivější, někdo méně. Někdo nemá žádné svědomí a je mu všechno jedno a tvrdí, že to není jeho válka. Tohle je ale má válka.
Pokud budou vraždit mé ruské bratry, a není důležité kde - Dněpropetrovsk, Zaporoží, Groznyj, Doněck nebo Slavjansk -, já tam budu. Protože v každém národě jsou lidé, kteří nejsou lhostejní. Zkrátka, zabolelo mě v duši, a proto jsem přijel do Doněcku.
A.cz: A konkrétně?
Tehdejší ministr obrany Doněcké lidové republiky Igor Strelkov sháněl tankisty. Já jsem před třiceti lety sloužil v Jižní skupině vojsk jako tankista. Nejdříve v maďarském Debrecíně, poté na maďarsko-slovenské hranici v Komárnu.
A.cz: Jel jste bojovat přes půlku země. Nikdo se vás po cestě nesnažil zastavit?
Samozřejmě, jel jsem přes ukrajinská kontrolní stanoviště. Bez problémů jsem ale projel. Měl jsem na sobě civilní oblečení. Jen se vyptávali, kam jedu. Tehdy, bylo to v červenci 2014, Ukrajinci nebyli tak pozorní jako dnes.
Hned poté, co jsem přijel do Doněcku, jsem šel na místní velitelství a požádal, aby mě zařadili do slavjanského praporu, kde mimochodem sloužil jeden Čech. Já se chtěl dostat právě k nim. Ti kluci byli pro nás opravdoví hrdinové. Měl jsem štěstí. Prapor se probojoval z obklíčeného Slavjansku a přijel do Doněcku. Já se k nim dostal.
A.cz: Před válkou jste byl motorkář. Jak reagovali vaši kamarádi, když jste odešel z Kyjeva bojovat na Donbas? Vědí o tom?
Devátého května nám udělovali vyznamenání, byla tam i televize a můj obličej se objevil v jedné reportáži. Den poté mi volala manželka a říká: "V Kyjevě tě nenávidí víc než Putina."
Mí bývalí kamarádi motorkáři, se kterými jsme se znali víc jak deset let, mě udali ukrajinské tajné službě SBU. V noci ke mně domů přijeli příslušníci praporu Ajdar, vyhrožovali mé manželce.
A.cz: Slouží motorkáři v ukrajinské armádě? Nebojíte se, že můžete v boji narazit na své bývalé přátele?
Ano, někteří mí známí motorkáři opravdu slouží na ukrajinské straně v tankových vojskách. Nechtěl bych zabíjet své bratry, ale na bojišti dlouho přemýšlet nebudu. Je mi jedno, jestli to je můj kamarád. V současné chvíli jsou pro mě vrazi a zločinci.
A.cz: Můžete mi říci o vašem prvním boji?
To bylo hned v srpnu. Dostal jsem ukrajinský tank T-64, který byl poškozen v předchozím boji. Byl to hrozný tank, dva týdny jsme se s ním trápili, než jsme mohli vyjet. My ale měli chuť bojovat.
Dostali jsme rozkaz bránit 43. kontrolní stanovištně nedaleko města Snižne (město leží poblíž ukrajinsko-ruské hranice, zhruba 75 kilometrů od Doněcku - pozn. red.). Protože jsme měli jen jeden nešťastný tank, dostal jsem rozkaz, abych do přímého boje nezasahoval.
Udělal jsem si takové maskované palebné postavení. Zatímco 43. kontrolní stanoviště bojovalo s ukrajinskými tanky, já jsem ze zálohy - jako sniper - ostřeloval.
A.cz: Jaké jste měl pocity?
Cítil jsem velký strach. Nikdy předtím jsem neviděl tolik nepřátelské techniky. Napočítali jsme, že na nás útočilo celkem asi 70 kusů. Ukrajinská armáda funguje podle starých sovětských učebnic. Bojuje tak, jak je naučili ve vojenských učilištích. Jak útočit, jak se pohybovat, jak se bránit.
Pro mě jako pozorovatele to byl hrůzný pohled. Nejdříve jsem byl paralyzovaný strachem. Popravdě řečeno, když jsem viděl ten boj o kontrolní stanoviště, nevěděl jsem, co dělat.
Pak mě napadlo, že s tanky nemá smysl bojovat. To by byla má smrt. Ale cisterny, které s nimi jely, neměly prakticky žádnou ochranu. Proto - když poslední tank zmizel za zatáčkou - jsem z protiletadlového kulometu zlikvidoval cisterny. A tanky bez paliva daleko nedojedou. To se i stalo.
Ta kolona projela asi 10 kilometrů a zastavila se. Naše rozvědka pak předala informace na správná místa a v noci byla nepřátelská technika zničena našimi raketomety.
A.cz: Která bitva vám nejvíc utkvěla v paměti? Ta první?
Ne, ten boj se odehrál doslova nedávno poblíž Doněcku. V noci byl poplach a v koloně jsme dorazili do vyčkávacího prostoru. Všiml jsem si, že bylo mnoho pěchoty, zkrátka taková normální útočná skupina. Pak jsem dostal rozkaz společně ještě s jedním strojem a pěchotou provést průzkum. Zároveň jsme měli zničit určitý úsek obrany nepřítele.
Poté, co jsem byl převelen do štábu, jsem posledních pět měsíců nebojoval. Naposledy v Debalceve. A po tanku se mi už stýskalo.
Nepřítel měl velmi dobře opevněné pozice v nemocnici. Pokud bychom útočili přímo, tak by nás okamžitě zlikvidovali. Proto jsme zvolili partyzánskou taktiku. Skryli jsme se v terénu a po takové pěšince, po níž snad běhají divoká prasata, jsme se nenápadně přiblížili k místu, kde nás nečekali, a zaujali jsme pozici.
Na tom místě mohl stát pouze jeden tank. Pozice byla mezi stromy na břehu jezera. Nepřítel byl přede mnou jako na dlani, ale neviděl nás. Další náš tank stál opodál a hlídal, aby na nás nikdo nezaútočil.
Když tank vystřelil, větve vrby se nejdříve zvedly a poté se jako opona spustily, takže nikdo nemohl vidět, odkud přišel výstřel. Byl to ideální úkryt.
Ukrajinské pozice v té nemocnici jsme ostřelovali, jako když řežete salám. Kousek po kousku, patro po patru. Systematicky a cíleně jsme je likvidovali. Mezi Ukrajinci vládla panika, protože nevěděli, odkud na ně střílíme.
Rozkaz velení jsme splnili a ukrajinskou opevněnou pozici vymazali z povrchu zemského. To mě stále hřeje na duši.
A.cz: Konflikt trvá už přes rok. Naučila se ukrajinská armáda bojovat?
Na jednu stranu bojuje podle sovětských učebnic, proto známe jejich taktiku a strategii. Nicméně změny za rok bojů vidět jsou. Američtí poradci zjevně pracují dobře.
Ukrajinská armáda mě pokaždé překvapuje. Přestávají nesmyslně jezdit v kolonách, po nichž jsme stříleli jako na střelnici. Změnili taktiku: dělají klamné manévry, vytvářejí mobilní skupiny, které se objevují v různých místech, a naše rozvědka je nestíhá zaznamenávat na mapě. Vytváří tím dojem, že mají velké síly.
A.cz: Jak je možné, že síly rebelů zvládaly bojovat proti regulérní ukrajinské armádě?
My jsme znali jejich taktiku, oni naši ne. Protože jsme domobrana a neumíme bojovat podle učebnic. To je jako s chroustem. Podle zákonů aerodynamiky nemůže létat, protože má tlusté tělo a tenká křídla. A víte, proč ten brouk létá? Protože nic neví o zákonech aerodynamiky. To platí i o nás (směje se).
Naše nevypočítatelnost a nelogičnost nám umožňovala úspěšně bojovat s ukrajinskou armádou a obkličovat ji, jako tomu bylo například loni v Ilovajsku nebo v únoru v Debalceve. Vítězili jsme, protože nám chybělo klasické akademické vojenské vzdělání.
Proč Rusové se svým akademismem prohráli první čečenskou válku proti Čečencům, kteří často neuměli ani číst? Protože bojovali podle vojenského řádu. My fakticky používáme taktiku, kterou používali Čečenci. Proto všude vyhráváme.
A.cz: A jak jste na tom teď? Oficiálně existují ozbrojené síly Doněcké lidové republiky...
Na jednu stranu je dobře, že probíhá budování rovnocenné armády a my už skutečně nejsme domobrana. Na druhou stranu - pokud máme bojovat jako regulérní armáda - musíme být odpovídajícím způsobem zásobováni. Musíme mít vlastní letectvo a stejné zbraně, jako má náš protivník. A to zatím nemáme.
A.cz: Podle únorové dohody z Minsku, kterou podepsali lídři "lidových republik", se Doněck a Luhansk vzdaly své nezávislosti. Místo "Doněcké lidové republiky" a "Luhanské lidové republiky" existují pouze jednotlivé regiony v rámci Ukrajiny. Co si o tom myslíte?
Víme, proč jsme přišli na Donbas, za co jsme prolévali krev a za co padli naši spolubojovníci. Každý metr této země je nasáklý naší krví. Myslíte, že je zradíme? Na nějaké papírky kašleme.
Myslím si, že ti, kdo ty papíry podepsali, moc dobře vědí, že nebudou fungovat. Lid to nedovolí. My to nedovolíme. Jestli nás odzbrojí, budeme svá práva bránit holýma rukama. Založíme partyzánské skupiny a hnutí odporu nebude pouze v Donbasu, ale po celé Ukrajině. To pro ně bude ještě horší, protože nás nebude kontrolovat OBSE, poradci, nikdo. Myslím si ale, že k tomu nedojde. Naši politici na to nepřistoupí.
A.cz: Jak se bude situace na východě Ukrajiny vyvíjet dál?
Dříve nebo později zahájíme ofenzivu. Zatím nejsme dost silní. A navíc ještě existují minské dohody. To je velká politika. My jsme vojáci, my vidíme, že když nepřítel začíná utíkat, tak je nutné ho dobít. Hnát ho dál a dál bez přestání.
