Analytik a exdiplomat Michael Carpenter je spoluautorem článku, v kterém nedávno společně s bývalým americkým viceprezidentem Joem Bidenem v prestižním časopise Foreign Affairs navrhli zřízení zvláštní nadstranické komise, která by prošetřila okolnosti ruského vměšování do amerických prezidentských voleb 2016.
"Rusko ohrožuje podstatu naší demokracie," vysvětluje Carpenter. Zatím naposledy vznikla v USA obdobná vyšetřovací komise po teroristických útocích z 11. září 2001.
A.cz: Takzvanou "ruskou kauzou" se už ve Washingtonu zabývají celkem tři výbory Kongresu a hlavně zvláštní vyšetřovatel Robert Mueller. Jaký smysl by měla další vyšetřovací komise?
Michael Carpenter: U výborů v Kongresu hrozí, že vyšetřování bude ovlivněno stranickým rozdělením, že se tedy vlastně nedoberou objektivních závěrů. Což už jasně vidíme v případě sněmovního výboru pro zpravodajské služby, který je politicky paralyzován.
Muellerovo vyšetřování je nejdůležitější ze všech vedených šetření. Ale má jasně vymezený cíl - prověřit možné porušení zákona a případně ho potrestat.
Podle nás ale potřebujeme, politici i americká veřejnost, mnohem širší pohled na všechny způsoby, kterými nás Rusko napadlo. Měla by to být komise nezávislých expertů, jako se to stalo v případě 11. září 2001.
Michael Carpenter
Je vedoucím Bidenova centra pro diplomacii a globální spolupráci na americké Pensylvánské univerzitě. Jde o nový think-tank, který letos v lednu po svém odchodu z funkce založil bývalý americký viceprezident Joe Biden.
Carpenter byl už Bidenovým zahraničním poradcem během jeho pobytu v Bílém domě. Zároveň v prvním volebním období prezidenta Baracka Obamy plnil funkci šéfa ruské sekce v jeho Radě pro národní bezpečnost.
V letech 2015 až 2017 pracoval Michael Carpenter jako vedoucí oddělení pro Rusko, Ukrajinu, Eurasii a Balkán na americkém ministerstvu obrany.
Jako americký diplomat sloužil v Polsku, Slovinsku a na Barbadosu.
Neměli by to být straníci nebo právníci, hledající něčí trestní zodpovědnost, ale odborníci, kteří popíšou všechny různé ruské nástroje a podají nám o tom zprávu. Včetně doporučení, jak se takovým akcím můžeme bránit, co můžeme udělat pro to, aby se neopakovaly. To je hlavní myšlenka našeho návrhu.
Váš návrh je ale kritizován. Edward Luce, komentátor prestižního britského listu Financial Times, napsal, že zveličováním ruského nebezpečí v zásadě voláte po nové studené válce.
Z toho se už stala taková soudobá mantra, říkat o těch, kdo upozorňují na nebezpečí, které představuje Vladimir Putin, že vyhlašují další studenou válku. My se přitom v článku pro Foreign Affairs kromě jiného právě snažíme vysvětlit rozdíl mezi Sovětským svazem a Ruskem.
Rusko není ideologickou mocností toužící spasit svět před kapitalismem. Je to kleptokratický autoritářský režim s upadajícím vlivem.
Je to ale nebezpečný stát, který útočí na naší demokracii, a to způsoby, které jsou podvratnější a účinnější, než jaké jsme znali z minulosti.
Musíme na to být připraveni. Když budeme předstírat, že je všechno v pořádku, budeme se s Putinem plácat po ramenou a doufat, že vše se v dobré obrátí, tak na to doplatíme.
Americký deník New York Times ale citoval přímo členy politické opozice v Rusku. Ti také varují, že západní démonizace Vladimira Putina ho v Rusku posiluje. Nemají částečně pravdu?
Na to mám z pohledu Američana velmi jednoduchou odpověď. Je prokázané, že Rusko zasáhlo do našich prezidentských voleb. A mně je naprosto jedno, když si někdo myslí, že pokud na to upozorňujeme, tak tím údajně posilujeme Putinovu pozici. Mě opravdu vůbec nezajímá, jak to vidí ruská opozice nebo kdokoli jiný ve chvíli, kdy Rusko ohrožuje podstatu naší demokracie.
Od nás by bylo naopak nezodpovědné o tom nemluvit a nepřicházet s návrhy, jak tomu čelit. Cokoli jiného by bylo špatně, proti našim národním zájmům.
Nebylo ale chybou, když nedávno americký Kongres označil ruskou televizní stanicí RT (dříve Russia Today) za "zahraničního agenta" a zrušil jejím novinářům kongresovou akreditaci? Kreml toho teď využil k tomu, aby obdobná opatření uplatnil doma hned proti šesti západním mediálním organizacím, třeba Hlasu Ameriky nebo Rádiu Svoboda/Svobodná Evropa. Nedala se tím Rusům zbytečně záminka ke kroku, který ve svém důsledku nejvíc poškodí ruskou opozici a její přívržence?
Podle mě to bylo ze strany Kongresu správné rozhodnutí. Ruské úřady už teď západním novinářům velmi ztěžují práci a dokonce si myslím, že by je dříve nebo později beztak přinutily, aby se označili za "zahraniční agenty". V roce 2012 už to nařídili v Rusku působícím nadacím a neziskovým organizacím.
Je pravda, že Moskvě to dalo záminku k odvetě, ale v principu jde přece o to, že věci musíte nazvat pravým jménem. Pokud je tady televizní kanál, který šiří ruské dezinformace, tak to jasně řekněme a označme jej tak. RT je přímým hlasem ruské vládní propagandy.
Když republikánský kandidát Mitt Romney v prezidentské kampani 2012 v USA označil Rusko za "největšího geopolitického nepřítele USA", tamní demokrati se mu vysmáli a využili to proti němu v kampani. Vy jste tehdy vedl ruskou sekci Rady pro národní bezpečnost administrativy demokratického prezidenta Baracka Obamy. Neměl Romney už tehdy pravdu?
Já jsem se tehdy Romneymu neposmíval. Myslím, že jeho prohlášení mířilo k vážné věci, k zásadnímu posunu v chování Ruska vůči Západu, ke kterému došlo právě v roce 2012.
Tím bodem byl návrat Vladimira Putina do prezidentského úřadu v květnu 2012. Předtím byla politika Kremlu taková, že bude spolupracovat se Spojenými státy tam, kde to bude možné, a přetlačovat se tam, kde to bude z hlediska jeho zájmů nevyhnutelné.
Po návratu Putina do Kremlu ale začalo Rusko bojovat na všech frontách. Nejen vojensky, ale informačně, diplomaticky, ekonomicky a tak dále.
Proč?
Já to připisuji tomu, že Vladimir Putin měl v sobě sice vždycky tyhle konfrontační instinkty, ty ale uvolnily vnitropolitické události v Rusku v letech 2011 a 2012. Mám na mysli tehdejší velké protesty ruské opozice.
Podle mě nedokážeme plně pochopit, jak to Putina a jeho okolí vyplašilo. Naprosto je, myslím, vyděsilo, když do ulic Moskvy vyšly statisíce lidí a požadovaly změny. Nebo to, aby se osobně on, Putin, vzdal moci.
Myslím, že to byl zlomový moment. Nepřátelské signály už byly i předtím, vzpomeňte si třeba na Putinovu řeč na Mnichovské bezpečnostní konferenci v roce 2007. Ale v otevřenou konfrontaci mezi Ruskem a USA se to opravdu změnilo až na jaře 2012. V tomto smyslu měl Mitt Romney do velké míry pravdu.
Jak vnímáte změnu v pohledu amerických voličů na Rusko teď za éry prezidenta Trumpa? Dřív byli ke Kremlu shovívaví demokraté, teď jsou to naopak republikáni.
Máte pravdu, před pěti šesti lety byl průměrný republikánský volič velmi podezřívavý vůči Rusku. S Donaldem Trumpem se to úplně obrátilo.
Teď když se amerických voličů zeptáte, zda Rusko představuje nebezpečí, hned se rozdělí podle příslušnosti k politickému táboru. Demokraté v Rusku ve velké většině, v poměru 4:1, vidí reálnou hrozbu. Naopak republikáni to vnímají jako politickou hru demokratů, kteří jsou zklamaní, že prohráli volby.
Myslím si ale, že to tak nezůstane. Důležité bude, až Robert Mueller (zvláštní americký vyšetřovatel tzv. ruské kauzy - pozn. red.) dokončí své vyšetřování a bude schopen předložit konkrétní důkazy o tom, co se stalo. Věřím, že nejen veřejnost a politické elity ve Washingtonu se pak za jeho závěry sjednotí a že se to projeví v dalších volbách.
Jak by podle vás vypadala politika současného amerického prezidenta Donalda Trumpa vůči Vladimiru Putinovi nebýt současného vyšetřování tzv. ruské kauzy? Chystal se nějaký "velký handl", v rámci kterého by Washington zrušil sankce proti Rusku?
Samozřejmě, hned po jeho nástupu do úřadu přišly zevnitř prezidentské administrativy důvěryhodné informace o tom, že Donald Trump se opravdu chystá sankce (proti Rusku) oslabit nebo úplně zrušit. V Kongresu to vyvolalo pozdvižení a Trump se musel zastavit. Okolnosti a vývoj mimo samotný Bílý dům mu naštěstí zúžily manévrovací prostor.
Co máte konkrétně na mysli?
Zaprvé musel odejít vůči Putinovi vyloženě vstřícný poradce pro národní bezpečnost Michael Flynn, když lhal právě o svých kontaktech s Rusy. A nahradil jej H. R. McMaster, který zastává daleko tradičnější republikánský pohled na zahraniční politiku. Tedy je k Rusku skeptický.
Zadruhé je tady (americký) ministr obrany Jim Mattis, který taky reprezentuje tento (skeptický) přístup. Společně Trumpa do určité míry usměrňují.
A pak je tady (americký) Kongres, který v srpnu schválil protiruský sankční zákon. Ten obsahuje ustanovení, díky kterému prezident nemůže sám sankce zrušit. Kongres zákon navíc schválil nadstranicky, naprostou většinou hlasů, což je jinak za současného politického rozdělení bezprecedentní.
Takže Donald Trump zjistil, že nedokáže dělat kroky natolik samostatně a v takovém rozsahu, jak by chtěl. Jsem ale naprosto přesvědčen, že pořád hledá jakoukoli skulinu pro dohody s Putinem.
Tomu by napovídala i skutečnost, že zmíněné protiruské sankce, které americký Kongres schválil v srpnu, neuvedla Trumpova administrativa ještě do praxe. Je to záměr?
Zákon, který schválil Kongres, zaprvé potvrzuje všechny sankce, které byly (na Rusko) uvaleny už za prezidenta Baracka Obamy. Šlo o exekutivní výnosy, které mají teď sílu zákona.
Zadruhé rozšířil dopad sankcí do dalších sektorů, jako je především energetika.
Sankce se ale samy o sobě nespustí, je na (americkém) ministerstvu financí, aby je začalo uplatňovat. Musí vypracovat seznam konkrétních firem a osobností, proti kterým mají být namířeny.
Trumpova administrativa zatím provedla opatření na poli obrany a zpravodajských služeb. I tam ale teprve musí přijít konkrétní kroky, například zabavení majetku ruským firmám v USA.
Trumpův tým to podle vás záměrně zdržuje?
Řekl bych to tak, že s tím rozhodně nespěchají.
Michael Carpenter navštívil tento týden Prahu na pozvání Asociace pro mezinárodní otázky (AMO).
