Praha – Je pár dnů před 21. srpnem 1968 a v sibiřském městě Barnaul vznikají před vojenskými správami dlouhé fronty odhodlaných mužů. Český novinář Karel Hvížďala se proto shromážděných ptal, co se to vlastně děje.
"Dobrovolně se hlásíme do armády, abychom pomohli ohroženému Československu. Vždyť u vás věší pokrokové občany na kandelábry a okupují vás Američané," vysvětlovali ve frontě stojící Rusové ohromenému Hvížďalovi.
"Šlo o normální chlapy, kteří to říkali v nejlepší vůli pomoci Československu. Naši zemi totiž považovali za vzor, jak dobře se může žít v socialismu. Z toho pramenila i jejich ´nezištná´ - ve skutečnosti ale zmanipulovaná - obětavost a snaha pomoci," vzpomíná Karel Hvížďala na rozporuplné pocity, které v rozhovorech s obyvateli sibiřského Barnaulu těsně před okupací Československa zažíval.
Do okupovaného Československa se před sedmačtyřiceti lety hrnuly sovětské tanky s desetitisíci vojáky s dokonale vymytými mozky - důsledkem sovětské propagandy.
Hvížďalu tudíž nepřekvapuje současný souhlas většiny Rusů s okupací ukrajinského Krymu a vojenských operací na východní Ukrajině. Chování Kremlu se podle něj jako přes kopírák stále opakuje: ať již v době cara, Stalina, Brežněva, anebo Putina.
"V Rusech je hluboce zakořeněná státní idea dobyvačnosti, silné armády a vyvolenosti. Někdy se jí lidé drží méně, jindy naopak - jako třeba dnes - více. Vždy je ale velmi nebezpečná, propagandou neustále dobře živená, a tedy i lehce rozdmýchatelná. Rusové jsou touto státní ideou krmeni od plenek, takže už ani neumějí přemýšlet jinak. Ostatně jen proto byla možná okupace Československa a nyní i Krymu," míní Hvížďala.
Válka informací. Seriál
Aktuálně.cz se v novém seriálu pokouší přiblížit fungování médií a roli propagandy v současném Rusku. A vysvětlit, proč na ni Rusové tolik slyší.
Stalin byl dobrý manažer, Kyjev je zlo. Jak Rusy ovládly lži. Rozhovor s Galinou Timčenko
Slova, která zabíjí. Ruská státní média jsou vojenská zbraň. Rozhovor s Josefem Pazderkou
Kreml se od okupace 1968 nezměnil. Exkluzivní rozhovor s předním ruským novinářem Jevgenijem Kiseljovem.
Je děsivé nesmět věřit tomu, co vidíte. Rozhovor Aktuálně.cz s generálním ředitelem tiskové agentury Interfax-Ukrajina Oleksandrem Martynenkem.
Je Kreml 1968 stejný jako ten 2015?
Technické a mediální možnosti jsou dnes sice s rokem osmašedesát nesrovnatelné, avšak obsah zůstává i podle ruského komentátora a analytika Jevgenije Kiseljova stejný. Jak říká: vylepšily se jen formy vymývání mozků.
"Ruská státní propaganda je i dnes velmi promyšlená a většinou také efektivní. Dokazují to i čísla: jen deset procent Rusů nevěří dnes oficiální propagandě. Shodou okolností to odpovídá roku osmašedesát - i tehdy nevěřilo sovětské ideologické mašinerii pouze deset procent lidí. Takže říkám: od okupace Československa před sedmačtyřiceti lety se ve způsobech Kremlu při vymývání mozků Rusů nezměnilo zhola nic."
V dubnu loňského roku - v době krymské krize - se Kiseljov pustil do ostré kritiky politiky Kremlu vůči Ukrajině. "Odmítám být součástí země, která organizuje vůči Ukrajině agresi. Jsem ruským občanem, ale stydím se za to," prohlásil tehdy.
Kiseljov po tlaku ruského prezidenta opustil televizi NTV a odjel na Ukrajinu, kde vysílá pro ruskojazyčné diváky. "V poslední době mě stále více trápí jedna věc: chování Putinova Kremlu se v podstatě neodlišuje od toho brežněvovského v roce 1968," říká Kiseljov v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Postsovětští nostalgici mají v Česku stále vliv
O faktu, že mezi okupací Československa v srpnu 1968 a anexí Krymu existuje přímá linka, nepochybuje ani analytik Jakub Janda z think-tanku Evropské hodnoty.
"Fašisté měli v osmašedesátém ohrožovat výspu socialismu - Československo a stejně tak nyní Ukrajinu. Kreml spustil opět válku za udržení svatých hodnot obnovy Sovětského svazu. A protože se Ukrajina podle této filozofie Moskvy rozpadá, Rusko má právo vzít si svůj díl a chránit v této zemi ruskou ´menšinu´. A obdobné to bylo v srpnu osmašedesát: Československo se chtělo - stejně jako nyní Ukrajina - vydat svou cestou, Kreml však vojensky zasáhl."
Sovětskou i nynější ruskou propagandistickou mašinerii Janda považuje za mimořádně zajímavou "laboratoř", kterou je důležité zkoumat. Například kvůli tomu, abychom poznali, jak je vůbec možné vyhecovat desítky milionů lidí k nekritickému obdivu politiky Vladimira Putina.
Ruský prezident je tak v Rusku chápán jako otec-ochránce ruských a slovanských zájmů před shnilým a dekadentním Západem. "Tuto technologii moci je i kvůli naší obraně před ní určitě dobré poznat," doporučuje Janda.
Například prý i proto, že v Česku působí vlivná skupina "postsovětských nostalgiků". Nejde přitom o agenty, nýbrž lidi ovlivněné propagandou Kremlu, takže podle toho i myslí a jednají.
"Jde o část vládnoucí ČSSD, celou KSČM a někdy i prezidenta republiky, bohužel. Český prezident je ostatně v Moskvě vnímán jako hrdina a přítel. V ruských médiích je zmiňován jen pozitivně a dvaatřicetkrát častěji než německý prezident Joachim Gauck," srovnává Janda.
Jedním z důsledků vlivu Moskvy podle něj je, že Česko je jednou z posledních unijních zemí, která dosud neratifikovala asociační smlouvu s Ukrajinou. "ČSSD se totiž možná strachuje, že to parlamentem neprojde," domnívá se Janda.
Okupace Československa vzbuzuje kvůli Ukrajině opět zájem
Okupace Krymu a pokračující válka na Ukrajině oživila zájem o knihu "Invaze 1968. Ruský pohled" od Josefa Pazderky, vydanou v Česku před čtyřmi lety. Kniha právě teď vychází v Polsku, do konce roku ji hodlá vydat moskevské nakladatelství Novoe Litěraturnoe obozrenie a v angličtině si ji už na příští rok objednala Harvardská univerzita v USA.
V časopise New Yorker pak nedávno vyšel jeden z příběhů Ruského pohledu. "Pod vlivem ukrajinské krize jsme se dotkli něčeho tragicky univerzálního. Něčeho, co se v mnoha proměnách neustále vrací," domnívá se Pazderka.
A moskevský novinář Konstantin von Eggert to říká ještě výstižněji.
"Československý faktor - jak já tomu říkám - z roku 1968 v ruském vědomí stále ještě existuje. Mohli bychom mu ostatně říkat i polský, maďarský či afghánský. A nyní, bohužel, i ukrajinský. A když říkám faktor, tak mám na mysli přesvědčení většiny Rusů o tom, že jestli byl sovětský režim krutý k vlastním občanům, tak jeho politika k druhým národům či zemím byla odůvodněná a spravedlivá. Jako by velikost Ruska ospravedlňovala v myslích Rusů vnucování vlastní vůle sousedům. ´Neměli nás rádi? Zato se nás ale báli!´ - tato univerzální omluva sovětské agresivní politiky je hluboko a pevně zakořeněna v národním povědomí - k nemalé radosti nynějších ruských vůdců."
Žalostné dědictví ruského i sovětského autoritářství objasňuje podle Eggerta i následující paradox: sovětští občané si vždy stěžovali na věčný nedostatek téměř všeho. V kuchyních si vyprávěli anekdoty na své vůdce, kteří nebyli schopni zajistit lidem ani základní potraviny.
Současně ale ti samí občané podporovali zahraniční dobrodružství stejných členů politbyra, jimž se jinak tak často vysmívali.
"Národ nevěřil svým vůdcům a neměl je v lásce, avšak absolutně věřil tomu, že všude kolem, kolem Ruska jsou nepřátelé a že všude kolem se chystají k útoku na Rusko. A platí to, bohužel, dodnes. Jen proto se v Rusku daří šíření zásady, že Rusko si vždy musí vynutit respekt ostatních zemí," vysvětluje Eggert.
Význam znovuobjevení Pazderkovy knihy, o kterou je nyní opět velký zájem, spočívá podle analytiků hlavně v tom, že československé, maďarské, afghánské či jiné zločiny sovětského režimu se nyní, za pomoci oficiální propagandy, opět interpretují buď jako nepříjemné, ale nevyhnutelné následky geopolitiky, anebo jediná správná vojensko-politická akce.
"Okupaci Československa je proto velmi důležité si zvláště v současné ruské atmosféře pokusů rehabilitovat zločiny sovětského režimu i rozdmýchávání nové studené války připomínat. Vždyť za každé imperiální ambice platí především konkrétní lidé," připomíná ruský novinář Konstantin von Eggert.
