Simferopol (Od našeho zpravodaje) - "To se mi snad zdá! Ukazuje mi to roaming!" zvolá na celé letiště překvapený postarší muž, který před pár okamžiky přiletěl z Moskvy na Krym.
Prostor mezi prázdnými celními budkami a bezpečnostním rámem s nápisy v ukrajinštině, ve kterém cestující stojí, nádherně ilustruje, v jaké zvláštní atmosféře se poloostrov po ruské anexi nachází.
Hlavní město Krymu – Simferopol – tak trochu připomíná městečko kdesi v hloubi Ruska. Sovětská architektura, paneláky, rozbité silnice, po kterých hopsají auta a minibusy.
Na betonovém plotu podél cesty z letiště - to aby bylo hned jasno, jak se teď věci mají - jsou namalovány výjevy z družby mezi velkým Ruskem a malým poloostrovem.
Jen kremelský dvouhlavý orel je z nějakého důvodu nadvakrát přeškrtnut zeleným sprejem.
Cizí poloostrov
Centrum Simferopole je protkáno místy, která nostalgicky odkazují na éru, kdy Krym patřil všem soudruhům: je tu Sovětské náměstí a ulice šéfa krvavé bolševické tajné policie Dzeržinského. Vladimir Iljič Lenin tu má hned tři toponyma - dvě ulice a jedno náměstí.
Ruské vlajky na domech nevlají. Podle zlých jazyků proto, že euforie z připojení k Rusku už - z více důvodů - opadla.
V zapadlých uličkách ale na zdech stále visí agitační plakáty. A plechový plot pravoslavného kostelu doposud zkrášluje nápis: "Putine, zachraň nás!"
Vizuální homogenitu ruského provinčního městečka kazí drobná maličkost, kterou místní vláda ani po osmi měsících od anexe nestihla vyretušovat – nápisy v ukrajinštině. Krymskou metropoli zdobí reklamy a vývěsky připomínající, že poloostrov ve skutečnosti stále patří jinému státu.
Zelení mužíčci
Ve městě panuje klid. Vypjaté dny z přelomu února a března, kdy se Krym pokoušel o secesi a skončil v ruském područí, jsou dávno pryč.
Ve městě už nejsou žádné stopy po kontrolních stanovištích, která stavěla domobrana. Ani po kozácích hledajících nacionalisty z ukrajinského Pravého sektoru.
Jeden atribut takzvaného ruského jara je ale v ulicích krymské metropole přeci jen vidět. Ti, pro něž se vžilo označení "zelení mužíčci".
Po Simferopoli chodí muži v zelených maskáčích. Bez nášivek a zbraní. Jejich příslušnost už ale neskrývá ani Kreml.
Nikdo se jich nebojí ani se s nimi už nefotí. Stali se přirozenou součástí města a celého poloostrova.
Čekání na Putina
Na Leninově náměstí je ticho. V polovině března se tu konaly masové oslavy výsledků referenda o připojení k Rusku. Teď se vítr honí kolem sochy sovětského vůdce a za ní se lenivě houpou dvě trikolory – jedna ruská, druhá, se širším bílým pruhem, krymská.
Po náměstí korzuje neozbrojená patrola místní domobrany. Pomalým krokem obchází bronzového Iljiče a poté mizí v minibusu.
Jde o vozidlo poněkud zvláštní - celé popsané. Slouží jako improvizovaná pamětní kniha, kam místní i návštěvníci z různých ruských regionů píší vzkazy na podporu Krymu.
"Sem, na dveře, napíše vzkaz sám Vladimir Putin. A já hned pod ním," ukazuje místo na skle Vladimir Nikolajevič.
Jak říká, připojení Krymu k Rusku si přál od rozpadu Sovětského svazu. Za Rusa se ale nepovažuje. Hrdě zdůrazňuje, že je Bělorus.
Se současnou situací na Krymu ale spokojen není. "Ve vedení republiky sedí hlupáci. Nejsou o nic lepší, než jejich předchůdci," zlobí se postarší pán. A jedním dechem dodává: "Ale doufám, že bude líp."
