Tip na film - V okachlíkované místnosti sedí na židli několik vyhublých dětí. V tichosti se kývají sem a tam. Bezděčný pohyb je jediný způsob, jak se zabavit.
"Co jsem své matce udělal, že mě sem dala," ptá se sama sebe Didi, jediná klientka, která umí mluvit. "Já bych sem své dítě nikdy nedala."
Většina ze 75 klientů žije v ústavu sociální péče na malé vesnici Mogilino v Bulharsku od útlého věku. Někteří jsou slepí, každý trpí nějakou formou postižení.
Film britské režisérky Kate Blewett Opuštěni, který se promítá dnes večer v pražském Francouzském institutu v rámci letošního festivalu dokumentárních snímků o lidských právech Jeden svět, sledoval jejich životy po devět měsíců. To, co kamera odhalila, je zdrcující a diváka nenechá klidným.
Zvláště proto, že podobně beznadějně se odvíjí osudy lidí s postižením i v některých českých ústavech.
| Prohlédněte si SPECIÁL: JEDEN SVĚT 2008 |
Bez lásky
V Mogilinu většinou tráví děti celý život v jedné místnosti či na jedné posteli. Jsou vyhublé, těla některých jsou doslova jen kosti potažené kůží. Řada z nich má po těle boláky.
Většina z nich je zkroucená, nemůže chodit. Ostatně nikdo z personálu se o to nikdy nepokusil, stejně jako je něčemu naučit. Žádné z dětí není vzděláváno.
Příchodem do ústavu ležícím na kraji obce v budově bývalé školy ztratili svou identitu. Každému je přiděleno číslo, které nosí napsané na šatech, i povlečení.
Kontinuální natáčení v útrobách ústavu ukázalo, že personál se s dětmi nebaví, ani jinak nekomunikuje, nehraje si s nimi, nedává jim žádné podněty.
Děti většinu času jen sedí na židlích a kývají se. Někteří z nudy a nedostatku podnětů sami sobě ubližují.
Inu, normální reakce na nenormální prostředí. Každý den je stejný jako předchozí. Jediné, na co se těší, je snídaně, oběd, večeře.
Co v kovových miskách dostávají, poznat nelze, ale děti rozemletou břečku nedočkavě hltají. Některé se o jídlo perou.
"Když jsme se zeptali ředitelky, co by potřebovala," svěřuje se v jedné fázi filmu režisérka, "odpověděla, že počítač!"
Snímek Opuštěni přináší zdrcující obraz beznaděje, že ani po dvaceti letech od pádu komunismu nedošlo v Bulharsku k žádné změně.
Na špatný přístup k lidem s postižením byla tato členská země EU několikrát upozorňována. Nabízenou pomoc k přeměně nehumánního systému však odmítla.
Nakrmit a umýt
Překvapující je na snímku samozřejmost, s jakou personál před okem kamery s dětmi zachází jako s věcmi. Zaměstnanci působí, jako by neměli sebemenší pochybnost, že svou práci dělají dobře.
Jedna ze zaměstnankyň souká chlapce s pokřivenými končetinami do kalhot. "To bolí," pláče chlapec. Žena nepřestává, chlapec křičí. Poté je uchopen jako kus překážejícího dřeva a přesunut do kočáru.
Takovéto záběry se opakují několikrát. Není zřejmé, co bylo při stříhání filmu odstraněno, ale nikde není vidět, že by personál dítě pohladil nebo mu věnoval pozornost.
Opuštěni také ukazuje dehonestující koupání. Všichni se musí hromadně v jedné místnosti svléknout a nazí pak procházejí budovou do koupelny. Ačkoliv většinu personálu tvoří ženy, dívky sprchují zaměstnanci - muži. Do pokojů se klienti vrací opět nazí.
"Děláme, co se po nás vyžaduje," říká na kameru jedna z pracovnic. "Krmíme je a myjeme."
Jenom během čtyř měsíců natáčení zemřely v ústavu dvě děti. Dalších 10 jich bylo pohřbeno během uplynulých dvou let. Jejich osud připomínají jen dřevěné kříže na místním hřbitově.
Je to tu pěkné
Největší překvapení přichází na konec. Ředitelka zařízení se po několika odmítnutích uvolila, že promluví na kameru.
"Je to tu pěkné," říká za stolem své kanceláře. "Mají tu televizi, video, zrovna dneska jsem koupila tři slunečníky, aby je v létě měli u bazénu. Jsem dobrá ředitelka."
Její reakce jsou tak podobné odpovědím ředitelů českých ústavů.
Za osudy dětí a špatné zacházení ředitelka zodpovědnost odmítá. "Nejsem zodpovědná za to, co se jim děje," říká. "Problémy jsou všude, nejenom u nás. Co chcete, aby žili do stovky?"
Rozhovor uzavírá s tím, že ona dětem nemůže pomoci. "Nechte nás tu tak, jak to je," říká. "Jinde je to mnohem horší."
Co zůstává skryto
Surový snímek má zdvojený mrazivý účinek. Natočené osudy dětí jsou až příliš podobné těm, které zažívají lidé v některých ústavech v Česku.
Děti v českých zařízeních určitě nejsou tak podvyživené jako ty v Mogilinu. Stejně tak je i prostředí bulharského zařízení ošuntělejší a zchátralejší než řada českých zařízení. Jenže podstata - tedy osudy lidí v nich žijících - je děsivě podobná.
I přesto, že mají české ústavy nové fasády, obrázky na zdech a pěkná povlečení, v některých z nich zažívají děti stejnou beznaděj a život bez podnětů jako ty bulharské.
Aktuálně.cz nedávno přineslo reportáž z ústavu v Liběšicích, kde dodnes děti zavírají do klecí, některé dokonce spoutávají.
Čtěte více: Tady zavírají postižené do klecí. Podívejte se
Jediný podstatný rozdíl od situace v Bulharsku je v tom, že zřejmě žádný český ředitel ústavu, ve kterém panují podobné podmínky, by natáčení nedovolil.
Na rozdíl od Mogilina tak osudy některých českých dětí s postižením zůstávají našim zrakům stále skryty za zamčenými branami ústavů.
Opuštění / Abandoned / Kate Blewett / Bulharsko, Británie / 2007 / 90 min. / 12.03.2008 / 20:30 / Francouzský institut / po filmu následuje debata, jíž se zúčastní Jiří Sobek (Portus Praha), Jan Pfeiffer (Children´s High Level Group), Tereza Kloučková (MPSV) a Zdeněk Štandera (bývalý ředitel ÚSP v Horní Poustevně)
