Analýza - "Zamrzlé" konflikty byly posledních 15 let mementem chaotického rozpadu Sovětského svazu. Ačkoli se příznaky tání objevovaly v posledních letech častěji, páteční exploze násilí v oblasti jednoho z nevyřešených konfliktů mnohé zaskočila.
Jižní Osetie je oblast obývaná asi 70 tisíci obyvateli, z nichž zhruba dvě třetiny jsou Osetinci a zbylá třetina Gruzínci.
Během existence SSSR byla Jižní Osetie v rámci politiky "rozděl a panuj" přičleněna ke Gruzínské SSR jako autonomní oblast. Záměr centra byl jasný, administrativním oddělením Jižní Osetie od zbytku území obývaného Osetinci na severu byly oslabeny případné separatistické tendence, autonomní statut naopak neumožňoval plnou kontrolu ze strany Tbilisi, a tak byla vítězem vždy vláda v Moskvě.
Původní záměry postupně vzaly za své a koncem 80. let právě na Jižním Kavkaze začal rozpad SSSR.
V první polovině 90. let se rozhořely a následně zamrzly v regionu tři konflikty, dva na území Gruzie (kromě Jižní Osetie i Abcházie) a jeden na území Ázerbájdžánu (etnickými Armény ovládaný Náhorní Karabach). Nad mírovými rozhovory v otázce Jižní Osetie dohlíží Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE). Klid v oblasti mají zajišťovat "společné mírové jednotky" se zastoupením Ruska, Gruzie a Severní Osetie a pod vedením ruského velitele.
Období tání
Když byl na přelomu 2003 a 2004 "revolucí růží" svržen prezident Eduard Ševarnadze, bývalý ministr zahraničních věcí SSSR, jeho nástupce Michail Saakašvili označil obnovení územní celistvosti Gruzie za jednu ze svých priorit.
Velmi brzy obnovil kontrolu nad Adžárií, regionu u hranic s Tureckem, a v létě téhož roku se poprvé pokusil změnit stav věcí v Jižní Osetii.
Původně policejní akce zaměřená na černý trh ve městě Ergnetti při linii příměří se změnila v několikadenní přestřelky, do které se zapojily i jednotky mající za úkol hlídat příměří - každá část na své straně.
Rozdílné zájmy, stejný prostředek
Nebude lehké dopátrat se, kdo začal střílet první, protože občasné přestřelky mezi vesnicemi a stanovišti ovládanými Gruzínci a Osetinci není a nebylo nic neobvyklého. Pro samotnou podstatu konfliktu to však není důležité.
Vedení Jižní Osetie má zřejmý zájem na tom vyprovokovat krizi a následný zásah Ruska, protože věří, že to může vést k uznání nezávislosti ze strany Moskvy. Stoupenci silového řešení na straně Tbilisi zase doufají, že eskalací konfliktu vtáhnou do hry Západ, který bohužel dosud spíše jen pasivně přihlížel, pokud jde o řešení konfliktů mírovou cestou.
Paradoxně nejmíň má co získat samotné Rusko, které 15 let žárlivě střežilo udržení konfliktu v zamrzlém stavu. Tento stav umožňoval de facto vojenskou přítomnost Ruska uvnitř uznaných hranic Gruzie, která se po roce 2004 odvrátila k Moskvě zády.
Kromě vojenské přítomnosti má Rusko i výsadní postavení na všech úrovních jednání a řešení konfliktu. V "Minské skupině" OBSE, která konflikt řeší na nejvyšší politické úrovni má Rusko právo veta. V tzv. "Společné kontrolní komisi", která se stará o řešení praktických problémů přímo v konfliktní oblasti, je kromě zástupce Ruska přítomen i zástupce Jižní Osetie, Severní Osetie a Gruzie.
Poměr sil je tedy jasně ve prospěch jedné ze stran sporu. Takto nastavený mechanismus umožňoval Moskvě efektivní prosazování svých zájmů.
Pozice Ruska jako arbitra je neudržitelná
Ruská pozice je však po pátku výrazně oslabena, ačkoli vojensky a mediálně (zpravodajství z regionu - údaje o padlých a raněných apod. - je v podstatě v ruských rukou) je to naopak. Zásadní chybou se může ukázat rozhodnutí operovat i mimo oblast konfliktu.
Zatímco zásah v Cchinvali mohla Moskva obhájit snahou o obnovení pořádku, bombardování tak vzdáleného cíle, jako je přístav Poti, je v tomto kontextu těžko obhajitelné. Rusko tímto krokem poprvé takto otevřeně vojensky a politicky podpořilo jednu stranu konfliktu a je zcela nemožné, aby nadále hrálo roli rozhodčího.
V tomto duchu se již vyjádřil i finský ministr zahraničních věcí a předseda OBSE Alexander Stubb. Je tu však jeden nezbytný předpoklad, aby se o žádoucí změně začalo jednat - nejdříve musí utichnout probíhající boje. Místo toho rostou obavy, aby se konflikt nepřenesl i do Abcházie.
Rusko údajně vylodilo jednotky v Abcházii a abcházští separatisté zaútočili na gruzínské pozice ve strategicky důležité kodorské soutěsce. (čtěte zde)
Předchozí hodnocení ruské pozice však nemusí platit, pokud je Moskva odhodlaná porušit tabu a uznat nezávislost obou regionů.
| Michal Thim, analytik a ředitel Výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) |
