Analýza - Tak rozsáhlý a současně významný vědecký experiment svět ještě nezažil. Pokud vyjde, skončí starosti, kde brát čistou energii.

Vezměte lithium z jedné baterie pro přenosný počítač. K tomu přidejte těžký vodík z vody, která naplní asi půlku vany. A máte suroviny pro výrobu takového množství elektřiny, které stačí jednomu obyvateli Evropy na třicet roků.

Teď ovšem přichází to podstatné. Energii je nutné získat v termojaderném, neboli fúzním reaktoru.

Není to žádná žhavá novinka; na tomto principu už miliardy let "vyrábějí" svoji obrovskou energii hvězdy, včetně našeho Slunce. Jenomže lidé to zatím neumějí, i když se o to pokoušejí už od padesátých let minulého století.

Vodíku je dost

Malé připomenutí hodin fyziky: V reaktoru současné jaderné elektrárny se pod nárazy neutronů rozbíjejí velká atomová jádra, obvykle uranu, a vzniká energie. Při fúzní reakci, o které je nyní řeč, se naopak malá jádra vodíku slučují na těžší hélium, a při tom se uvolňuje energie.

Vědci ještě nedokážou používat běžný, lehký vodík, ale potřebují jeho těžší varianty (izotopy) - deuterium a tritium. První se dá získat přímo z vody, druhý se obvykle vyrábí bombardováním lithia neutrony v jaderném reaktoru.

Shrnuto: vody je všude dost, lithia vcelku také. A až se vědci naučí ovládat reakci se vším všudy, jako to umí Slunce, tedy jenom s využitím zcela běžného vodíku, bude úplně vyhráno. Přestaneme se starat o to, kdo ve světě kontroluje zásoby ropy a uhlí a za kolik peněz či za jaké politické ústupky je ochoten své suroviny prodat. Skončí také obavy nad novými emisemi oxidu uhličitého, který nevyhnutelně vzniká při spalování ropy a uhlí a v atmosféře přispívá k rozehřívání planety. A ještě ke všemu po sobě fúzní reaktor, na rozdíl od dnešní atomové elektrárny, nezanechává vysoce radioaktivní odpady, které by vyzařovaly smrtelné paprsky po desetitisíce let.

Podpisy za deset miliard eur

Termojaderná fúze tedy nabízí světlé zítřky ozářené dostupnou energií. Minulý týden proto podepsali v Paříži zástupci Evropské unie a dalších šesti států poslední fázi dohody, která by měla vést ke stavbě zatím největšího fúzního reaktoru na světě.

Bude se jmenovat ITER, což je jednak zkratka z anglického názvu Mezinárodní termonukleární experimentální reaktor, a také slovo, které v latině znamená cesta. Bude stát v Cadarachi poblíž Marseille, stavba přijde na pět miliard eur, další provoz někdy do roku 2040 pak pohltí stejnou částku. Největší kus z této sumy zaplatí Evropská unie, o zbytek se podělí další účastníci: USA, Rusko, Japonsko, Čína, Jižní Korea a Indie.

Tolik alespoň říkají plány. Takto drahé projekty se však s původním rozpočtem zpravidla nespokojí...

ITER stále ještě nebude vyrábět energii pro komerční využití. Je to obří experiment, při němž světoví vědci a technici vyzkoušejí, jak vodíkové palivo, rozpálené na milióny stupňů, udržet v magnetickém poli, aby nepřišlo do kontaktu se stěnami reaktoru a nepropálilo je.

Když se vše podaří, mohou se fúzní reaktory, které už tentokrát budou vyrábět energii pro komerční využití, začít stavět nejdříve někdy po roce 2040.

Češi jsou u toho

Je to tedy hodně ambiciózní, dlouhodobý plán mezinárodní vědecké spolupráce, rozsahem srovnatelný pouze s Mezinárodní vesmírnou stanicí (jejíž základní verze teď krouží kolem zeměkoule a čeká, až se podaří ji definitivně dostavět). Ovšem ITER je svým praktickým dosahem ještě významnější: energii bude potřebovat úplně každý člověk na Zemi.

Česká republika se na projektu podílí nejen "z povinnosti", jako člen Evropské unie. Už teď na přípravách pracují i čeští vědci. Zkoumají materiály pro stěny reaktoru a připravují konstrukci přístrojů pro měření magnetického pole uvnitř.

Projekt určitě nečeká lehký život. Může se ukázat, že lidská technika jej nedokáže úspěšně dokončit. Stejně tak jej mohou ohrozit politické vlivy: stačí, aby se v některé ze zúčastněných zemí změnila vláda, přestala stavbu a provoz financovat a začne další nekonečné vyjednávání o tom, kdo ze zbylých stran výpadek zaplatí.

Na konci cesty zvané ITER je však velká naděje, že svět dorazí k nevyčerpatelnému zdroji energie (a zúčastněné státy budou nové technologie prodávat těm ostatním). Což stojí za finanční riziko.