V čem je kolekce Morse originální?
Kolekcí Morse jsme vytvořili sedací systém laviček s oddělenými sedáky, které spočívají na podélném nosníku. Díky tomu můžeme konfigurovat libovolné množství sedáků za sebou. Je k nim přístup z obou stran, to znamená, že tam není přední a zadní strana. Zároveň lze tento systém různě obměňovat, připravili jsme k němu také sérii doplňků jako integrovaný stolek a osvětlení, opěrky, područky či možnost nabíjení přes USB.
Můžeme si s tím různě hrát, ať už barevně, anebo výběrem materiálů. Variabilita a nadčasovost pro nás byla klíčová. Systém je určen do exteriéru i interiéru, může se v různých obměnách uplatnit v parku, na letišti i v nemocnici.
Jak jste se dostali ke spolupráci s belgickými designéry?
To bylo velmi zajímavé, oni nás oslovili sami. Přinesli rovnou asi osm návrhů, nad kterými jsme živě diskutovali. Mimořádné bylo také to, že přijeli zrovna v nejtěžší fázi lockdownu, a naše schůzka se proto uskutečnila za trochu bizarních podmínek úplně prázdných kanceláří. Původní návrhy jsem jim odpřipomínkoval, šlo hlavně o volbu materiálu. Oni je přepracovali, pak jsme se potkali ještě několikrát u nás nebo třeba v Německu a nakonec nad prototypy. Mám radost, že kolekce je teď na světě.
Jak se vám se Studiem Segers spolupracovalo?
Máme za sebou řadu zkušeností s externími designéry a musím říct, že lidi ze Studia Segers se mi opravdu líbí. Je to rodinná firma, hodně tradiční vícegenerační studio. Bob Segers a Tom Fonteyn, se kterými jsme dělali, jsou už druhá či dokonce třetí generace, která se v rodině designu věnuje. Jsou velmi přátelští, dá se s nimi mluvit téměř o všem, jsou velmi aktivní. Obdivuji je, jak všechno časově zvládají. Segers jsou takoví, jak by to v designu mělo být - jdou přímo k cíli, který navíc zahrnuje i technické aspekty.
Předměty navrhují s velmi pokročilým cítěním pro konstrukci, to svědčí o kvalitě designu. Jejich návrhy však neztrácejí ani vysokou estetickou kvalitu, nezapomínají na emoce.
Vnímáte velký rozdíl v přístupu oproti českým kreativcům?
Pro designéra je obzvlášť důležité, aby nenavrhoval věci, které jsou konstrukčně nerealizovatelné. Oni naprosto přirozeně ctí techniku, konstrukci a materiály. Ačkoliv nechci nijak paušalizovat, u našich designérů to tak často nevidím.
U Segers je vidět, že konstrukci od počátku berou jako integrální součást designu. Akceptují omezení, která materiál a konstrukční řešení přinášejí. Tedy neberou to jako omezení, spíš jako fakt, se kterým pracují, a přistupují k tomu pozitivně. Je to příjemný racionalismus spojený s vtipem. Ze střídmých skromných forem dokážou vykouzlit silný výsledek. Takto já vnímám vlámsko-holandský design obecně a tady se nám to potvrdilo.
Pro veřejný prostor tvoříte už třicet let. Jak se u nás za tu dobu změnilo jeho vnímání?
Liší se to mnohým, základní funkce však zůstávají stejné. Veřejný prostor se ovšem proměňuje všude, akorát u nás je to markantnější. Před revolucí nebyl veřejný prostor vnímán moc bezpečně, hrozily tam perzekuce a nebylo zvykem využívat ho tak jako dnes. Tenkrát by si u nás nikdo nedovolil dát deku do parku a udělat si tam piknik, hned by ho sebrali. Lidé se proto stahovali do soukromí. Po revoluci se vše stalo volnějším a viditelnějším, na veřejnosti se toho víc odehrává. Tyto změny se však dějí i v zahraničí.
S tím souvisí i to, že veřejný prostor byl zanedbaný, mnohá náměstí u nás dřív vypadala jako po válce. Dnes se při pohledu na starší fotky nestačíte divit. Stavební kvalita a péče o rostlinstvo nebyly zvykem, nesekal se ani trávník. Obce se až postupně začaly o veřejný prostor starat. Vnímám, že hlavně v posledních deseti až patnácti letech dochází k výraznější proměně, přibývá nejen laviček a dalšího mobiliáře, ale i kaváren a třeba dětských hřišť, péče je stále lepší. Budu o tom hovořit také na přednášce v rámci Designbloku.
Mobiliář z vaší dílny je součástí veřejného prostoru v řadě zahraničních měst, potkáváme se s ním i na letištích. Vždycky jste měl namířeno do ciziny?
Já jsem byl od počátku své tvorby velmi ovlivněn cestami na Západ, hlavně do Francie. Tam jsem viděl, jak může tzv. malá architektura neboli vybavení ulic, parků, nádraží krásně vypadat a co všechno se dá ve veřejném prostoru dělat. Dodnes si vzpomínám, jak jsem na Champs Élysées obdivoval třeba obyčejné semafory. To nás studenty designu inspirovalo a postupně jsme rostli.
Podobně se to pak odehrálo s firmou. Velmi záhy jsme zjistili, že Česko je pro nás malé. Chtěli jsme například pracovat s technologiemi, které byly použitelné jen při větších sériích. Proto jsme se rychle vydali do zahraničí, nejdříve na Slovensko a později dál. Dnes už cizina představuje většinu našeho trhu. A pochopitelně my také neustále sledujeme změny, které se tam i u nás odehrávají v architektuře i krajinné architektuře.
Jaký je rozdíl v navrhování mobiliáře do veřejného prostoru oproti nábytku do soukromého prostoru?
Soukromí a interiéry jsou nadále pro všechny nejdůležitější, vidíme to i v tom, kolik úsilí směřuje do interiéru a kolik firem se tomu věnuje, ať už designéři, výrobci nábytku, či jiní specialisté. Veřejný prostor však určitě ožívá. Městský mobiliář se teď stále více přibližuje nábytku, ve stylu a dojmu, kterým působí. Proto je snadné srovnání s nábytkem.
Pak je však třeba vnímat rozdíly, ty nastávají především v odolnosti. My jako designéři městského mobiliáře musíme sledovat obrovskou odolnost vůči počasí od mrazu až po vysoké teploty, až po prvek, který my nazýváme anonymní uživatel. Někdo by to nazval vandalismus. Je však známé, že lidé mají pocit, že vše, co venku najdou, patří všem a nikomu.
Jak to ovlivňuje vaši tvorbu?
Představte si, co všechno během dne berete do ruky, každá ta věc má svého majitele. Ve veřejném prostoru to vypadá, že předměty konkrétního majitele nemají. To všechno musíme mít na paměti, abychom se při své práci vyvarovali určitých technologií, postupů, spojů materiálu, které jsou křehké a nemusely by vydržet. To znamená, že oproti nábytku je naše paleta materiálů velmi omezená. Musíme také věci navrhovat tak, aby šly snadno opravit při poškození, ať už vlivem počasí, nebo nešetrným užíváním. Všechny prvky musí jít snadno a přímo na místě vyměnit. Tím logicky splňujeme principy cirkulární ekonomiky, neboť každý náš výrobek lze po ukončení životnosti snadno rozebrat a recyklovat či šetrně zlikvidovat.
Jako designér nemůžu navrhnout spojení, které by bylo obtížné na místě rozebrat. Na druhou stranu, dává nám to určitou výhodu, protože někteří designéři s tímto mohou mít potíže.
Vaše firma mmcité nedávno vstoupila na pražskou burzu, co vás k tomuto kroku vedlo a jaké jsou vaše další plány?
Naším plánem je rozšířit a stabilizovat výrobní možnosti, které nám přestaly postačovat. Teď na to máme prostředky a potřebujeme naplánované kroky dotáhnout do konkrétního konce. Zatím se nám velmi daří, prodeje stoupají, výhled na příští rok je také příznivý. Proto potřebujeme mít kapacity, abychom mohli na zájem klientů reagovat. Chceme také zajistit kvalitu, což se v pronajatých prostorách nemusí vždy dařit, a to jak kvalitu výroby, tak kvalitu pracovního prostředí pro naše zaměstnance. Chceme jít dál a růst, vstup na burzu nám k tomu poskytl prostředky.
A samozřejmě se těšíme na uvedení nové kolekce a věříme, že na Designbloku zaujme. Teď to bude nějakou dobu trvat, než si najde své odběratele. Do budoucna chceme přinést i další prvky. Náš design není sběratelský, naopak slouží lidem absolutně bez výběru kdekoliv a kdykoliv.
