Brno - Energetická společnost ČEZ nemusí poskytnout spolku se jménem V havarijní zóně jaderné elektrárny Temelín informace o používaném palivu. Spolek je požadoval na základě zákona o svobodném přístupu k informacím.
Rozhodl o tom Ústavní soud, který tak zrušil rozsudky Městského soudu v Praze a následně i Nejvyššího správního soudu, které naopak ČEZu přikázaly uvedené informace poskytnout.
"Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí s tím, že ČEZ není povinným subjektem v oblasti práva na informace. Sporné ustanovení zákona ponechal v platnosti," uvedl vedoucí útvaru vnějších vztahů Ústavního soudu Vlastimil Göttinger. ČEZ totiž také navrhl, aby ústavní soudci z uvedeného zákona vypustili pasáž, že se týká veřejných institucí. To ale Ústavní soud odmítl.
Je veřejná instituce!
U počátku sporu stála snaha spolku s názvem "V havarijní zóně jaderné elektrárny Temelín," který už od roku 2006 chce od ČEZ podle informačního zákona poskytnout dokumentaci ke vsázkám paliva a analýzu, proč je nejvhodnější palivo od firmy Westinghouse. Jenže ČEZ mu to odmítl a zpočátku se jej zastal i Městský soud v Praze, na který se spolek obrátil.
Aktivisté nicméně nepolevili a obrátili se na Nejvyšší správní soud, který nakonec konstatoval, že ČEZ je veřejnou institucí a proto na něj dopadá zákon o svobodném přístupu k informacím.
A ten řekl, že byť je ČEZ akciová společnost, majoritní podíl v ní má stát a musí se v řadě oblastí podrobovat státnímu dohledu a kontrole. Převažují tak u ní znaky veřejné společnosti, na kterou se vztahuje zákon o svobodném přístupu k informacím. "Relevantní pojmové znaky žalovaného převažují ve prospěch podřazení tohoto subjektu mezi veřejné instituce," uvedl opakovaně Nejvyšší správní soud.
Nestačí, že má majoritu
Jenže to není podle Ústavního soudu akceptovatelné. "Stěžejní argument, na kterém správní soudy založily svůj závěr o povaze stěžovatelky jako veřejné instituce, je třeba spatřovat v tom, že ji stát fakticky ovládá. To ovšem neznamená, že má proto stěžovatelka povahu veřejné instituce," uvedl Ústavní soud.
A poukázal na to, že stát bez ohledu na velikost svého podílu v obchodní společnosti pouze vykonává svá práva, jež mu jako jakémukoliv jinému akcionáři přiznávají předpisy práva soukromého. "Jeho většinový podíl tak sám o sobě nic nemění na povaze stěžovatelky jako soukromoprávního subjektu," uvedl.
Podle Ústavního soudu vůbec není zřejmé, od jakého podílu státu jde o veřejnou instituci. "Při akceptování výkladu správních soudů by byla v podstatě odkázána na to, jakým způsobem bude z jejich strany dodatečně posouzen "vliv státu" na její činnost, stojí v usnesení, podepsané soudce Vladimírem Sládečkem.
Ten navíc upozornil na to, že zůstává možnost, aby zájemci o informace požádali příslušný orgán, který jménem státu či samosprávného celku v této instituci vykonává práva. A poukázal i na to, že informační povinnost již dnes vyplývá z řady jiných zákonů, jako je zákon o právu na informace o životním prostředí, atomový zákon nebo zákon o podnikání na kapitálovém trhu.
Čekání na verdikt
Na uvedený verdikt netrpělivě čekala i řada dalších lidí a organizací. Pokud by totiž ČEZ uspěl i s návrhem, aby z informačního zákona vypadlo ustanovení, že se netýká veřejných institucí, dotklo by se to desítek firem jako je Všeobecná zdravotní pojišťovna, Ředitelství silnic a dálnic či dopravních podniků.
A některé soudy dokonce právě kvůli očekávání, jak spor u Ústavního soudu dopadne, přerušily některá řízení.
Advokátka Petra Bielinová, která se specializuje na zodpovědnost veřejné sféry, například chtěla vědět, kdo nese zodpovědnost za pokutu 390 000 korun, kterou ČEZ dostal od Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže za nezákonně zadanou miliardovou zakázku na výstavbu meziskladu jaderného paliva.
A když jí ČEZ jí odmítl odpovědět s poukazem na to, že dřívější rozhodnutí Nejvyššího správního soudu neuznává, obrátila se na soud, aby to ČEZu přikázal. Soud měl rozhodnout koncem loňského roku, ale vynesení verdiktu nakonec odložil a řízení přerušil. A to do doby, než rozhodne Ústavní soud o návrhu ČEZu o vyškrtnutí části informačního zákona.
Podle Ústavního soudu ale nic nebrání tomu, aby byla stěžovatelce či jakékoliv jiné obchodní společnosti (případně i s ohledem na účast státu) stanovena povinnost poskytovat informace o své činnosti, bude-li na tom veřejný zájem. Takováto povinnost však musí být stanovena zákonem. Jejich informační povinnost již dnes vyplývá z řady jiných zákonů, zmínit lze například zákon o právu na informace o životním prostředí, atomový zákon nebo zákon o podnikání na kapitálovém trhu.
