Na první zahraniční studijní pobyt jste odjela už ve svých 16 letech, navíc do Bosny a Hercegoviny. Co vás k tomu vedlo? Přeci jenom není úplně běžné, že by studentka střední školy vyrazila v takto raném věku sama do světa…
Na gymnáziu mě v 16 letech poprvé začalo šimrat v patách a o něco později jsem narazila na nástěnce proti ředitelně na malý letáček o stipendiích pro středoškoláky. Zkusila jsem štěstí a moji rodiče mě tenkrát naprosto neuvěřitelně nechali odjet na dva roky studovat na mezinárodní školu do Bosny a Hercegoviny. Jednalo se o stipendium United World Colleges a tahle příležitost mi naprosto zamíchala životem.
Dala směr vašemu dalšímu studiu?
Přesně tak. V Bosně bylo ani ne 10 let po válce a kolem sebe jsem měla spolužáky z celého regionu. Jejich příběhy byly tehdy stále hodně živé a hluboké, navíc v naprostém kontrastu k mému klidnému dětství v Čechách. Ta lidská stránka moderní historie a mezinárodních vztahů mě naprosto fascinovala, takže mě to pak na univerzitě přirozeně táhlo ke studiu nacionalismu, konfliktu, nostalgie, právě z této perspektivy lidského prožitku - z perspektivy antropologie. Velmi brzy jsem si v Bosně uvědomila, že jsme jako jedinci naprosto myšlenkově definováni svým prostředím, a chtěla jsem tomu mechanismu lépe porozumět. Připadalo mi, že to je opravdu důležité.
Následně jste se rozhodla pro studium na univerzitě Dartmouth College ve Spojených státech. Jak k tomu došlo?
Studium a maturita na mezinárodní střední škole mi otevřely spoustu dalších možností a díky té první příležitosti v Bosně se mi další mety nezdály tak nedosažitelné. Zkusila jsem jako ostatní spolužáci podat přihlášku na univerzitu v Americe. Vybrala jsem si Dartmouth College, protože i mezinárodním studentům nabízela přijímací řízení bez ohledu na finanční možnosti rodiny a příslib finanční pomoci. Já a moji sourozenci jsme vyrostli v pohodě pražské sídlištní střední třídy, ale drahá studia mi rodiče opravdu nemohli zaplatit. Když jsem se na univerzitu dostala, vyšlo najevo, že i s bohatou finanční pomocí od školy si nikdy celé čtyři roky studia nebudeme moci dovolit. To jaro shodou okolností poprvé nadace Bakala Foundation vyhlásila výběrové řízení a já se přihlásila. Byla jsem pak jednou z prvních vybraných stipendistek a stipendistů.
Co bylo podle vás pro získání stipendia programu Scholarship nadace Bakala Foundation rozhodující?
Myslím, že v záplavě aspirujících jaderných vědců a velmi akademických typů jsem zaujala o trošku jiným profilem a snahou pochopit a popsat ne to abstraktní, ale to lidské. Když se mi stipendium podařilo získat, měla jsem neskutečnou radost, ale i pocit velké tíhy. Velmi na mě doléhalo, že nesmím zklamat důvěru, kterou ve mě výběrová komise vložila.
Poté, co jste ve Spojených státech úspěšně ukončila bakalářské studium, jste se vrátila zpátky do Čech. Věděla jste v tu chvíli, co dál?
Do Čech jsem se vrátila jen s matnou představou o tom, jak to své nyní už akademické porozumění uplatnit v praxi. Byla jsem teoreticky vzdělaná, ale paradoxně mi chyběl styk s realitou. Věděla jsem, že mě zajímá veřejně prospěšná práce, ale potřebovala jsem se zorientovat v tom, na které úrovni a jakým způsobem se efektivně zapojit. Strávila jsem tak dva roky sebehledáním - prací v Praze pro neziskovou organizaci, stáží v Bruselu pro Evropské instituce a nakonec několika dlouhými měsíci dobrovolničení v Řecku, kam v tu dobu už připlouvaly tisíce lidí.
Stále jste ale chtěla ještě studovat a zamířila jste do Ženevy na rozvojová studia…
Na Graduate Institute v Ženevě jsem se přihlásila už rok po ukončení bakaláře, nicméně tenkrát s vidinou dalšího studia antropologie. Nedostala jsem ale stipendium, takže když jsem se o rok později hlásila znovu, už to bylo s jasnějším cílem a do mnohem praktičtěji zaměřeného oboru. A nakonec úspěšně se stipendiem od školy a znovu i od nadace Bakala Foundation. Ženeva je centrální tepnou humanitárního a rozvojového sektoru - proudí tam nápady a rodí se nové přístupy, myslí se kriticky. Zejména o tom, jak naši práci dělat účinněji, aby pomáhala těm, kterým pomáhat má, a také efektivně a transparentně, aby peníze daňových poplatníků byly použité zodpovědně. Tyhle otázky se mi honily hlavou už od doby mé práce pro Člověka v tísni, kde to mimo jiné dělají moc dobře, a také každý druhý den, kdy jsme na ostrově Lesbos v distribučním centru pomoci nacházeli v kontejnerech od různých charit naprosto nepoužitelné věci, zaslané v dobré víře. Od té doby vnímám právě tu efektivitu pomoci jako svou misi a Ženeva jednoduše dávala smysl. Zaměřila jsem své studium na měření dopadu rozvojových a migračních programů.
Nyní pracujete v Mezinárodní organizaci pro migraci v Gruzii. Co je náplní vaší práce?
Po dvou letech v centrále Mezinárodní organizace pro migraci v Ženevě jsem měla chuť se přesunout na chvíli na misi, abych viděla, jak a zda se strategie, které centrála vymýšlí a propaguje, mohou aplikovat v praxi. Měla jsem ohromné štěstí a povedlo se mi získat pozici v Gruzii. Na základě analýzy potřeb tu vedu obsahový a technický vývoj nových projektů. Moje práce se dotýká pomoci lidem vnitřně vysídleným válkou, podpory místní vlády v rozvoji regionů zasažených velkou mírou emigrace, podpory bezpečné a všem prospěšné pracovní migrace, podpory integrace cizinců, poskytování lékařské péče bez ohledu na migrační status, zajišťování ochrany obětem obchodu s lidmi nebo podpory Gruzínců, kteří se rozhodli vrátit do vlasti. Je to práce velmi různorodá, a to mě na ní baví. Dává mi příležitost aktivně hledat a navrhovat řešení problémů.
Mezinárodní organizace pro migraci ve své práci zohledňuje, že každý člověk má své potřeby. Jak se to odráží na konkrétních případech pomoci migrantům?
Organizace v různých koutech světa nabízí různé programy. V případě přírodních katastrof zajišťujeme humanitární pomoc, dočasnou ochranu a následný návrat či přesídlení vysídlených obyvatel, jako třeba právě nyní v Mosambiku, kde cyklon Idai vyhnal z domovů přibližně 1,8 milionu obyvatel. Monitorujeme situaci a pohyby migrantů v konfliktních zónách, jako je například Libye, kde se migranti často ocitají v nelidských podmínkách, a pomáháme těm, kteří se chtějí bezpečně dostat zpět do vlasti. Co se týká pomoci jednotlivcům, naše organizace pomáhá všude po světě například obětem obchodu s lidmi, včetně případů, kdy zaměstnavatelé zneužívají závislost migrantů a jejich rodin na mizerném příjmu z někdy až otrocké práce v zahraničí. Na spoustě míst včetně Gruzie také pomáháme místním, kteří migraci zvažují, porozumět rizikům, pravidlům a legálním podmínkám. Seznamujeme je s bezpečnými způsoby, jak z cesty za hranice co nejvíce vytěžit a nevystavovat se zbytečně nebezpečí. Těm, kteří se po dlouhé době ze zahraničí vrací, pomáháme znovu si vybudovat život v rodné zemi a podporujeme místní komunity a vlády, aby uměly vytvářet takové podmínky, do kterých se lidé budou schopni opravdu vrátit.
Obecně vztah k migrantům není v Evropě příliš vstřícný. Myslíte, že se to může změnit?
Věřím, že ano. Migrace není dobrá či zlá, migrace je fakt. A my ji dobrým managementem můžeme udělat mnohem bezpečnější a pozitivnější jak pro jednotlivé migranty, tak pro státy a společnost obecně. Je velmi důležité nezapomínat, že se jedná o jednotlivce a rodiny, kteří hledají o něco lepší život, často práci nebo vzdělání, a migrace je jen prostředkem, jak se k takovému snu fyzicky přiblížit. Historicky nám migrace jasně přinesla pokrok, a věřím, že ve světovém měřítku tomu tak je a bude i nadále.
Jak se vám daří skloubit profesní život s osobním? Vaše práce je poměrně dynamická…
Při mé práci se člověk v pravidelných intervalech přesouvá z místa na místo, z mise na misi. Pravdou je, že je těžké udržovat vztah s lidmi, kteří jsou dlouhodobě usazení na jednom bodě planety. Doposud jsem nicméně měla štěstí na podporující rodinu i partnera a doufám, že to nadále budeme společně vnímat jako příležitost, ne jako obtíž. Mám kolem sebe kolegy a kolegyně, jejichž děti vyrůstají mezinárodně, a ta představa společného dobrodružství a různorodých podnětů mě velmi láká.
Stipendijní program Scholarship
Program Scholarship nadace Bakala Foundation je určen talentovaným studentům z České republiky, kteří chtějí studovat ucelený bakalářský či magisterský program na nejlepších zahraničních univerzitách. Nadace studentům poskytuje finanční pomoc, poradenství i další podporu, kterou potřebují ke splnění svých studijních snů. V letošním roce slaví stipendijní program Scholarship 10 let od svého vzniku. Doposud nadace prostřednictvím programu Scholarship podpořila už 137 studentů.
Text vznikl u příležitosti 10. výročí programu Scholarship ve spolupráci s nadací Bakala Foundation.
